Údolí Glen Coe                                                               

Nejzajímavější oblastí Skotska je bezpochyby pohoří Skotská vysočina (Highlands). Kamenité pohoří se rozprostírá v severozápadní části Velké Británie a zahrnuje nespočet holých vrcholků. Mezi nimi najdeme průzračná jezera (Lochs) nebo malebná údolí (Glens). Jedním z nich je 16 km dlouhé údolí Glen Coe, které bývá označováno za jedno z nejkrásnějších údolí v Británii. Ať už si jej projedete autem nebo se vydáte na jednu z mnoha možností turistik v okolí, určitě budete nadšeni. Ještě aby ne, když se tato lokace objevila ve filmech s Jamesem Bondem nebo Harry Potterem.

Tip: podrobnější informace o údolí Glen Coe včetně těch nejzajímavějších túr najdete v tomto > článku <.

Výstup na Ben Nevis

Podobně jako v ostatních zemích i ve Skotsku platí, že výstup na nejvyšší horu přinese nádherné zážitky. Ben Nevis se svou výškou 1344 m není jen nejvyšší horou Skotska, ale dokonce převyšuje všechny vrcholy Britských ostrovů. Nenechte se ale zmást. Přestože je Ben Nevis jen o trochu vyšší než Lysá Hora, jedná se o náročný výstup, při kterém vás pověstné skotské počasí může pořádně potrápit. Když se však na vás slunce usměje, čekají vás nádherné výhledy na okolní Munros (skotské vrcholy přesahující výšku 3000 stop) a mořské jezero Loch Linnhe.

Tip: až zdoláte Ben Nevis, udělejte si zastávku u vodopádu Steall Waterfall, který je druhým nejvyšším v Británii.

Ostrov Skye

Skotsko není jen součástí hlavního ostrova Velká Británie. Velká část rozlohy země o velikosti Česka je tvořena různými menšími ostrůvky a souostrovími jako např. Shetlandy, Orkneje nebo Hebridy. Na většinu z nich musí člověk trajektem, ale na ostrov Skye, který je součástí Vnitřních Hebridů, se člověk dostane přes most! Na ostrově, kde v průměru žije 6 obyvatel na km², vás uchvátí bizarní skalní útvary, vodopády padající z útesů rovnou do moře nebo temné pohoří Cuillin Mountains. Ačkoliv ostrov patří mezi top lokality celé Británie, určitě najdete místa, která si budete moct užít skoro sami.

Tip: všechna zajímavá místa na ostrově Skye jsme pro vás sepsali do samostatného > článku <.

Historický Edinburgh

Můžete si být jistí, že Skotsko vás uchvátí svou krajinou. Oblastí, kde trochu pokulhává, jsou města. Většina z nich je moderních, bez historických památek a nemají čím překvapit. Jako vždy ale výjimka potvrzuje pravidlo a hlavní město Skotska Edinburgh je tomu jasným důkazem. Edinburgh na rozdíl od jiných měst nabízí historické centrum, hrad i oficiální sídlo britského panovníka. Mimo to stojí za vidění četné vyhlídky na město, Skotské národní muzeum nebo bývalá jachta britské královny Alžběty II.

Tip: naše zážitky z prohlídky Edinburghu najdete > tady <.

Nejseverovýchodnější mys Británie

Přesuneme se zpět na sever, kde vítr neúnavně fičí a Atlantik předvádí svou sílu. Celé severní pobřeží Británie stojí za vidění, ovšem jedno z míst opravdu vyniká. Právě výběžek Duncansby Head, který je zároveň nejseverovýchodnějším mysem Británie, vás oslní výhledem na souostroví Orkneje a širé moře. Z 60 m vysokých útesů toho ale uvidíte mnohem více. Kromě bílého majáku je v okolí několik špičatých skalních věží samostatně stojících v moři.

Tip: skalní věže v moři u Duncansby Head nejsou ve Skotsku jediné, navštívit můžete např. The Old Man of  Stoer na západním pobřeží.

Na cestě do Applecross

Všichni ví, že v Británii se řídí vlevo, ale věděli jste, že Spojené království je plné úzkých silnic širokých na jedno auto (tzv. single-track roads), které potrápí nejednoho řidiče? Jízda po takových cestách může přinést spoustu problémů a nervů, ovšem pro většinu motoristů je to samozřejmě zážitek. Právě ve Skotsku najdeme úzkých klikatých silnic nespočet a mezi ty nejkrásnější patří trasa okolo poloostrova Applecross. Applecross je součástí hlavního ostrova Británie a nachází se kousek nad ostrovem Skye. Zdejší zážitková silnice vás provede krajinou mezi ovcemi, podél rozeklaného pobřeží a vystoupá do sedla Bealach Na Ba (626 m), které je třetí nejvyšší veřejně dostupné silniční sedlo v Británii. A pokud si chcete od řízení na chvilku oddechnout, vydejte se ze sedla na krátkou procházku na vrchol Sgùr a‘ Chaorachain (773 m), kde se vám otevřou dech beroucí výhledy do krajiny a mimo jiné i na ostrov Skye.

Tip: při toulkách Skotskem se nezapomeňte rozhlížet po jelenech.

Národní park Cairngorms

Turistika ve Skotsku může být někdy opravdu náročná. Většina vrcholů prudce stoupá od moře a k jejich zdolání je někdy zapotřebí dopomoc rukou. Škrábání se na vrcholky spoustu lidí nadchne, někdo však ocení pohodovější túry. Ty se nabízejí v NP Cairngorms. Národní park Cairngorms leží ve východní části Skotské vysočiny a svou rozlohou je největším národním parkem v Británii. Jeho hlavní dominantou je stejnojmenné pohoří Cairngorms, které na rozdíl od západní části Skotska tvoří převážně náhorní rovina ve výšce okolo 1200 m, z níž vystupují jednotlivé vrcholy. Zdejší túry tedy nejsou tak náročné a také příroda je naprosto odlišná. V horních oblastech připomíná měsíční krajinu a v nížinách najdeme spíše lesy a pastviny namísto rašelinišť a vřesovišť. Tento kraj si také oblíbila královská rodina, která pravidelně navštěvuje zdejší letní „byt“ – zámek Balmoral Castle.

Tip: druhý skotský národní park najdeme v okolí největšího jezera Británie Loch Lomond.

Nejvyšší vodopád Británie

Z našeho článku je patrné, že Skotsko oplývá několika „nej“. Ani nejvyšší vodopád Británie není výjimkou a nese krkolomný název Eas a‘ Chual Aluinn. 200 metrů padající vody najdeme na severu Skotska, kde lišky dávají dobrou noc. K vodopádu vede zhruba pětikilometrová stezka drsnou skotskou krajinou a výhledy od horní hrany vodopádu do údolí s mořským jezerem Loch Glencoul každopádně patří mezi top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku.

Tip: cestou k nejvyššímu vodopádu Británie si všimněte také vodopádu Naříkajících vdov (Wailing Widow Falls).

Glenfinnan Viaduct aneb most z Harryho Pottera

Pokud si člověk z Harry Pottera něco pamatuje, pak je to scéna s Bradavickým Expressem, kdy vlak přejíždí přes most a Harry s Ronem kolem něj krouží v létajícím autě. Jak správně tušíte, uvedený most najdeme ve Skotsku, a dokonce i Bradavický Express. Glenfinnan Viaduct stojí nedaleko města Fort William, kousek od břehů jezera Loch Shiel. Výhodou je, že po zaplacení parkovného můžete obdivovat 30 m vysoký železniční most zdarma. Železniční trať spojuje město Fort William s přístavem Mallaig a od dubna do října se po ní můžete svézt Bradavickým Expressem. Veškeré informace včetně časů odjezdů najdete na těchto > stránkách <.

Tip: naplánujte si výlet podle jízdního řádu a vyfoťte si most i s Bradavickým Expressem.

Road trip po NC 500

Nádherných míst je ve Skotsku opravdu mnoho a pokud přemýšlíte, jak je všechny spojit, nabízí se jako řešení road trip po NC 500. North Coast 500 je silnice vedoucí okolo severního pobřeží Skotska a již z názvu poznáme, že měří okolo 500 mil. Trasa začíná i končí ve městě Inverness a víceméně objíždí to nejkrásnější, co Skotsko nabízí. Ať už se jedná o nejsevernější výběžky, nejvyšší vodopád nebo třeba poloostrov Applecross. Výhodou je, že si člověk může udělat několik odboček, např. na ostrov Skye, do údolí Glen Coe nebo k Ben Nevisu. Úplně ideální variantou je vyhradit si 14 dní volna, půjčit si auto v Edinburghu a vypravit se na cestu!

Tip: naše zážitky a místa z road tripu po NC 500 najdete v tomto > článku <.

Kam dál?

Top  10 nejkrásnějších míst ve Skotsku je opravdu jen zlomek toho, co tato země a celá Británie nabízí. Během našeho > 9timěsíčního pobytu v Anglii < a > půlročního života ve Skotsku < jsme měli možnost poznat spoustu nádherných oblastí a pořád je co objevovat. Odkazů najdete v tomto článku mnoho, a tak závěrem přidáme jen odkazy na nejkrásnější túry v > Cumbrian Mountains < a náš přechod > West Highland Way <.

Mrkněte na naše videa!!!

Tentokrát nemáme top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku v samostatném videu, ale můžeme nabídnout záběry z našich mini road tripů, kde mimo jiné uvidíte NP Cairngorms a poloostrov Applecross nebo video z našeho výstupu na Ben Nevis.

Mini road tripy po Skotsku

Výstup na Ben Nevis

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Všechno sbaleno, vyrážíme směr Skye

Balení a loučení nikdy není jednoduché. Ať už člověk někam vyráží nebo se vrací domů. My už máme za sebou druhou pracovní štaci v Británii a po půl roce se budeme vracet domů. I když to tu člověk mnohokrát nenáviděl, ví, že později mu to svým způsobem bude chybět. Když někde strávíte šest měsíců života, tak vás to prostě poznamená. Tenhle divný pocit při loučení už bezpečně známe, takže se snažíme to moc neprotahovat, neohlížet se a soustředit se na to, abychom na nic nezapomněli. Nacpat totiž do osobáku všechno oblečení, suvenýry, krámy, co jsme za tu dobu nasbírali a jídlo na další dny, není jen tak. Naštěstí už nemusíme řešit ty nesmysly okolo covidu, takže jen stačí pohlídat lístek na trajekt a můžeme vyrazit.

Tip: naše začátky ve Skotsku včetně denních strastí pracovního života jsme pro vás sepsali v samostatném > článku <.

Během našeho skotského pobytu jsme objeli spoustu super míst, ale silnici North Coast 500 vedoucí okolo nejsevernější části Británie jsme si nechávali jako třešničku na dortu na závěr. Pokud tušíte, že trasa měří okolo 500 mil, máte pravdu. Oficiálně začíná a končí v Inverness, ale pro nás je nejlepší začít rovnou na ostrově Skye. Všichni říkají, že je to jedno z top míst Skotska, tak se necháme překvapit.

Ostrov Skye nás naprosto uchvacuje

Doby, kdy jsme drandili po Evropě ve staré Astře, jsou dávno pryč a teď nás vozí dvojková Octavie v kombiku. Co si budeme nalhávat, je to příjemnější svezení a 200 km na ostrov Skye utíká jako nic. Musím se přiznat, že jsem ke všem těm nadšeným vyprávěním o Skye byl trochu skeptický, ale jen chvilku po přejetí mostu na ostrov (Skye Bridge) se začíná před námi zvedat pohoří Cuillin Mountains a já vím, že to bude stát za to. Můj pocit se ještě utvrzuje, když podle itineráře přijíždíme k prvnímu místu a před námi je vidět skalní věž s názvem The Old Man of Storr. Rychle tedy nasazujeme pohory a vydáváme se na dvoukilometrové stoupání k věži. Naprosto nás uchvacuje výhled do krajiny, kde z moře doslova vyrůstají hory vysoké okolo 900 m a za námi se tyčí několik špičatých skalních věží.

Člověk by na zdejším pažitu vydržel sedět celý den a stále by ho krajina nenudila, ale chceme využít pěkného počasí a stihnout toho co nejvíce, takže se po dvou hodinkách přesunujeme dále. Ani by nás nenapadlo, že budeme opět tak nadšení. Je to totiž poprvé, kdy vidíme padat vodopád z útesů rovnou do moře. Možná by to chtělo ještě trochu více vody, ale i tak je vodopád Mealt Waterfall naprosto fascinující. Přestože máme teprve začátek května, stmívá se tu až po 10., takže před zakempováním stíháme ještě hledat na pobřeží zkamenělé stopy dinosaurů, kterých by tu mělo být několik. Na stopy sice úplně štěstí nemáme, ale za to si všímáme šedých psích hlav na hladině moře. Několik tuleňů se připlavalo podívat, co tam ti dva troubové dělají na břehu. Navzájem se několik minut obdivujeme, než si jdeme hledat místo na noc.

Pověstný déšť z boku

První noc na podomácku vyrobené posteli do auta byla fajn a všechno šlape, jak má. Bohužel i předpověď počasí, takže než se dostáváme ke skalním útvarům Quiraing, začíná mrholit. Obrněni optimismem nasazujeme pláštěnky a začínáme stoupat směrem ke skalnímu masivu. Ze začátku to docela jde, ale jen co se dostáváme k prvnímu útvaru (The Prison), začíná neskutečně fičet vítr. Pláštěnky nám přelítávají přes hlavu, zadky mrznou od promočení a my se škrábeme dále. Neslyšíme vlastního slova, takže si jen posunky ukazujeme, kterou stezkou se vydáme. Mezi skalami je to o něco lepší a déšť opět padá z vrchu a ne z boku, jak je tady ve Skotsku zvykem. Různorodé skalní útvary jsou opět jako někde z Narnie a oproti včerejšku máme výhodu, že jsme tu skoro sami. Kdo by se tu taky škrábal v tom psím počasí.

Auto začíná stávkovat

Když nám zase jednou příroda ukázala, kdo tady velí, moc se nám z auta nechce. Naštěstí máme jen takové krátké zastávky, kdy se po objetí nejsevernějšího výběžku ostrova stavujeme v pohádkovém údolí Fairy Glen, procházíme hlavní město Portree a u hradu Dunvegan Castle zjišťujeme, že bez zaplacení vstupného 14 liber si jej neprohlídneme ani zvenčí. Není to však jediné nepříjemné zjištění. Po nastartování auto ukazuje, že nemá dost oleje. Chvilku tedy čekáme a podle risky zjišťujeme, že opravdu nelže. Na ostrově Skye žije v průměru 6 obyvatel na km², takže to není úplně místo, kde chcete mít problémy s autem. Kupodivu na nejbližší zapadlé benzínce mají mazivo pro náš vůz a my se můžeme jít projít na pláž Coral Beach, kde v bělostném písku leží malé kousky zkamenělých řas, které vypadají jako korály. Škoda jen, že je asi 10 stupňů a člověk se nemůže koupat.

Tip: Top místa na ostrově Skye najdete > zde <.

Pro dnešní noc jsme si nemohli vybrat lepší místo. Těžko se bude hledat krásnější výhled než na výběžek s majákem Neist Point Lighthouse. Slunce si teprve hledá své místo na obloze a my už se vracíme z ranní procházky k majáku. Kdybychom tak věděli, co nás čeká. Nějakým záhadným způsobem se nám přes noc vybila baterka, takže na nějaké startování můžeme zapomenout. Asi nad námi stojí nějaký patron, protože se ihned nabízí chlápek parkující vedle a pomáhá nám startovat přes kabely. Samozřejmě jsme vděční, ale trochu nás znepokojuje opět svítící kontrolka oleje a k tomu i airbagu. Přitom oleje má holka dost a s airbagem jsme nic nedělali, takže netušíme, co se jí nelíbí. Tady ale stejně nic nevyřešíme, a tak za svitu varovných kontrolek přejíždíme k pohoří Cuillin Mountains.

Dobrodružná turistika v Cuillin Mountains

Auto sice jede, ale stejně je člověk nervózní a na turistiku vyrážíme plní černých myšlenek. Náladu nám však zlepšuje vodopád Eas Mór, který je ukrytý v údolí Glen Brittle a kromě nás tu nikdo není. Chceme vystoupat na hřeben nejvyššího pohoří na ostrově a podle toho naše trasa údolím Coire na Banachdich taky vypadá. Stezka neúprosně ukrajuje výškové metry a zanedlouho se nám ztrácí někde v suti. Šplháme tedy po skalách a snažíme se alespoň držet směr. Všechno je tu takové temné, lidi nikde a vrcholky hor jsou v mlze. Oba se shodujeme, že ten, kdo na to není zvyklý, by to otočil. Později si razíme cestu suťoviskem, které nám neustále ujíždí pod nohama, a ani nevíme jak, ale najednou se ocitáme na hřebeni s výhledem na údolí a hory na druhé straně. Pak už stačí jen chvilka šlapání a objevuje se před námi The Inaccessible Pinnacle.

Pro nás je asi 50timetrová skála vyrůstající z hlavního hřebene pohoří Cuillin opravdu nedostupná, protože jsme si s sebou nevzali lano. Což o to, nahoru by to nějak šlo, ale dolů by měl člověk problém. Trochu nás to mrzí, ale riskovat tady by se asi nevyplatilo. Dolů scházíme trochu jinou trasou po hřebeni, ale taky je potřeba si občas pomáhat rukama a dávat pozor, kam člověk šlape. Super je, že se nám cestou otvírají výhledy a my si můžeme užít pohled na rozeklané pobřeží, moře i další okolní ostrovy. Člověka by nikdy nenapadlo, jak může být pobřeží Británie rozmanité. Abychom nelenili, tak se po túře rovnou přesunujem k nedalekým „bazénkům“ Fairy Pools. Horská řeka tady vytvořila kaskádovitou soustavu vodopádů a pod každým z nich je malá laguna připomínající bazének. Člověk by se hned vykoupal, ale tak otužilí jako Skoti nejsme.

Příjemné překvapení v Talisker Bay

Přestože máme za sebou poměrně náročný den, nechceme se nudit sezením v autě, takže k večeru se ještě jdeme podívat do zálivu Talisker Bay. Původně jsme zvažovali, že toto místo spíše vynecháme, ale to by byla velká chyba. Nenápadný záliv je totiž ze dvou stran lemován útesy a z jednoho stéká vodopád rovnou do moře. Je to podobné jako Mealt Waterfall jen s tím rozdílem, že tady se člověk dívá ze spodu. Taky pláž s vlnami stojí za to a celkově v nás toto místo nechává pěkný dojem. Příjemné dojmy v nás taky zanechává večeře, kterou vaříme v autě na břehu jezera Loch Slapin. Na rozdíl od předchozích road tripů jsme si nemohli dopředu nic zavařit, takže teď máme na výběr špagety se sýrem nebo cous cous se zeleninou a kupovanou kari omáčkou. Dnes vyhrává varianta druhá a vůbec není špatná.

Na sever po NC 500

Čtvrtý den ráno opouštíme ostrov Skye a vydáváme se po NC 500 na sever. Mohli bychom to vzít nejkratší trasou rovnou na Ullapool, ale proč spěchat, když můžeme jet podél pobřeží a obdivovat mořské zátoky, hory, jezera, a dokonce i ovce s jehňaty. Silnice je tu překvapivě široká, takže kilometry ukrajujeme rychle. Stejně tak rychle prohlížíme i místa z našeho plánu. Vždycky je to jen takové zastavení na půlhodinku, pár fotek a jede se dál. Není to úplně nejlepší způsob poznávání, ale co dělat, když nás vítr vždycky vyžene. Já bych si i někam vylezl, ale Míša turistiku na samostatný skalnatý vrcholek Stac Pollaidh razantně odmítá a místo toho se po úzké silnici spouštíme k zálivu Achmelvich Bay.

Tip: ve Skotsku jsou úzké silnice (tzv. single-track roads) běžnou praxí. Určitě se na ně psychicky připravte, případně mrkněte na > pravidla jízdy <. Obecné informace k jízdě ve Skotsku pak najdete v > tomto videu <.

Pláž s bílým pískem je opravdu nádherná a v létě to tu musí být super. Míšu ovšem okolní horské scenérie a pohled na moře moc netěší a spíše by ocenila teplé místo bez větru. Nějak ji ta zima, hladovění a spaní v autě nebaví. Já si zas naopak říkám, že lepší spát v autě než ve stanu a že vítr je pořád lepší než déšť. S menší rozepří přejíždíme ještě pár kilometrů k majáku Stoer Head. Jestli je na Skotsku něco nepřekonatelné, pak je to možnost volného kempování. Člověk může spát v podstatě kdekoliv a krásných míst je tady nespočet. Co víc si přát než před spaním vyhlížet delfíny z kufru auta. Jen kdyby ty potvory alespoň jednou vystrčily ploutev z vody.

Top zážitky v jednom dni

Počasí dnes nevěstí nic dobrého, ale i tak máme naplánovaný bohatý program. Hned ráno jdeme zhruba tři kilometry podél útesů, abychom si mohli prohlídnout další skalní věž. Tentokrát ční špičatý The Old Man of Stoer rovnou z vody a kolem něj předvádí moře svou sílu. Je to pěkná podívaná a takhle ráno jsme tu opět sami. Skotsko nám teď přijde oproti zimě o dost plnější, ale i tak se nám docela daří lidem unikat. Kolem oběda se pak vydáváme k druhé raritě – nejvyššímu vodopádu Británie (Eas a‘ Chual Aluinn).

Tip: mrkněte na > top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku <.

V podstatě hned po výstupu z auta nás překvapuje ještě jiný vodopád (vodopád Naříkajích vdov), který padá z jezerra Loch na Gainmhich přímo do soutěsky pod ním. Ani jsme nečekali, že bude tak pěkný a člověk má k němu přístup shora i ze spodu. Což o to, překvapení je to příjemné, ale počasí se na nás mračí. Celých 5 kilometrů k nejvyššímu britskému vodopádu prší a do toho máme promočené boty z podmáčených stezek. Naštěstí 200 výškových metrů padající vody s výhledem na údolí a mořské jezero Loch Glencoul stojí za to a netrmáceli jsme se tu zbytečně. Taky nám hraje do karet, že dnes máme v plánu návštěvu známého, takže bychom si třeba mohli dát konečně sprchu a usušit naše promočené oblečení.

Výlety do psího počasí

Výhodou delšího pobytu na nějakém místě je mimo jiné to, že si člověk udělá kamarády. Nám se jich povedlo pár najít během práce v Anglii a ve Skotsku a díky tomu jsme mohli 3 noci parkovat u hotelu Kylesku a využívat zázemí kámošova domu. To se hned cestuje jinak, když člověk může do sprchy, má elektřinu a večer tráví v hospodě místo sezení v autě. Zvláště když je počasí typicky skotské a skoro celý den prší. I tak jsme ale jeden den stihli krátký výlet k jeskyním Creag nan Uamh a druhý den se vypravili na úžasnou písečnou pláž v Sandwood Bay, kde nám zase jednou moře ukázalo, jakou má sílu. Je ale třeba nepolevit v poznávacím módu, a tak se třetí den ráno loučíme a pokračujeme dále směr sever.

Nedosažitelný mys Cape Wrath

Již loni, kdy jsme procházeli známou dálkovou trasu > West Highland Way <, jsme si dělali zálusk na mys s názvem Cape Wrath. Kvůli absenci autobusového spojení jsme ale měli smůlu, tak třeba se na nás usměje štěstí letos. Dostat se tam totiž není tak jednoduché. Pěšky je to asi 16 km drsnou skotskou krajinou bez značení a autem je to nemožné. Člověk totiž musí nejprve překonat lodí mořský záliv, aby se vůbec dostal k začátku silnice. Už doma nám bylo jasné, že informace na internetu jsou takové pofiderní, takže bude třeba improvizovat. Hned po příjezdu k molu nedaleko městečka Durness zjišťujeme, že přívoz v uvedený čas nejezdí. To se dalo čekat, když plavba po mořském zálivu je závislá na časech přílivu a odlivu. Naštěstí zrovna přijíždí lodník vypsat další čas plavby, a tak se rovnou můžeme poptat na informace.

Super! Loď se platí hotově a následný minibus kartou. To nám to vyšlo úplně přesně, protože s sebou nemáme skoro žádnou hotovost. Do odjezdu máme ještě trochu času, takže ji trávíme procházkou kolem zálivu a kolem poledne jdeme na sraz. Parta natěšených důchodců už tady hodinu nedočkavě stepuje a nás těší, že to tak není jen v Česku. Za 10 liber/os. nás lodník během 10 minut převáží přes záliv. Není to úplně málo, ale když máte monopol na přepravu přes záliv a jiná cesta nevede, tak si můžete určovat ceny. Na druhé straně zátoky nás už čeká usměvavý řidič se starým minibusem. Naše 14tičlenná skupinka se poslušně skládá dovnitř a po vtipném úvodu vyrážíme. Je to přesně, jak bylo psáno na internetu. Úzkou starou cestu nikdo léta neopravoval, takže je plná děr a 17 kilometrů nám trvá hodinu. Na druhou stranu máme spoustu času si užívat výhledy do krajiny.

Konečně tady!

Když přijíždíme na Cape Wrath ani se nám nechce ven z busu. Slibovaný maják není v mlze skoro vidět a zima nenechá člověka chvilku postát. Tak to teda netušíme, co tady budeme dělat 50 minut, než bude čas jet zpět. Jakoby se však nad námi počasí smilovalo a po pár minutách se mlha rozfoukává. Konečně si můžeme užít pohled na nejseverozápadnější výběžek Británie včetně útesů, rozbouřeného moře a majáku. Je to perfektní a vytyčený čas ideálně stačí. Cesta zpátky probíhá podobně, a dokonce nám ji zpestřují jeleni, orel a pár tuleňů válejících se na pláži. Škoda jen, že jsou všechna zvířata docela daleko a zase na nás delfíni kašlou. S Míšou to máme jako celoživotní rest, že jsme ani jeden ještě neviděli delfína na živo, a to jsme byli skoro u všech moří Evropy.

Podél nejsevernějšího pobřeží Skotska

Celkově by se dalo říct, že se nám výlet za 25 liber/os. vyplatil. Ve zbytku dne procházíme pláže okolo městečka Durness, nahlížíme do jeskyně Smoo Cave s vodopádem a přejíždíme podél nejsevernějšího pobřeží Británie. Celou dobu člověk přemítal o tom, jaké to tu bude, a teď jsme tady. Slunce svítí, na jediné úzké silnici skoro nikdo není a všude kolem jsou jen vřesoviště a rašeliniště. Určitě by stálo za to udělat si výlet na nejsevernější „munro“ Ben Hope, ale na to už jsme nějací unavení. Místo toho pokračujeme dále směrem na východ, kde se silnice postupně rozšiřuje a přibývá zelené trávy s ovcemi. Na noc zastavujeme u majáku Strathy Point a před spaním si vychutnáváme západ slunce do moře. Že ho po půl roce uvidíme zrovna tady, by nás nenapadlo ani ve snu.

Copak je to za tučňáka?

Ráno znovu obcházíme maják, ale všichni obyvatelé moře na nás z vysoka kašlou. Nejlepší je ta provokativní cedule, která ukazuje, že jsou zde běžně k vidění delfíni, tuleni, velryby, kosatky, ale my vidíme akorát ovce a ještě k tomu na souši. No co, oni kašlou na nás, my na ně taky. Raději se přesunujeme k místu, která nás trklo náhodou. Puffin Cove je malá pláž obehnaná skalami dosahujících kolem 50 metrů. K vidění je tu malý přírodní tunel v útesech, kterým jde vidět až na moře, ale hlavní atrakcí jsou malí papuchalci (puffins), kteří připomínají malé létající tučňáky. Je super je pozorovat, jak hnízdí na útesech a občas poletují sem a tam. Zvláště Míša by tu vydržela sedět celé hodiny, ale mě už to táhne na další místo.

Tip: Až se vydáte na skotský roadtrip po NC 500, určitě oceníte spoustu veřejných záchodů zdarma. Člověk tak nemusí odskakovat do přírody 😀

Nejsevernější místa Velké Británie

Tím je totiž nejsevernější bod Británie – výběžek Dunnet Head. Samozřejmě se tím myslí hlavního ostrova Velké Británie, protože přímo před námi je vidět souostroví Orkneje, které je ještě severněji, a Shetlandy jakbysmet. Sice to tu není úplně famózní, protože útesy jsou nízké a maják nic moc, ale my vždycky oceníme mít v kapse nějaké to „nej“. I to je jeden z důvodů, proč je dalším místem v našem itineráři výběžek Duncansby Head, který je nejseverovýchodnějším bodem Velké Británie.

Tady je to úplně jiná písnička. Maják je větší, výhledy zajímavější, ale hlavně kousek odsud ční z moře tři špičaté skály, ze kterých jsme oba naprosto nadšení. Nemá smysl plýtvat slovy, lepší je mrknout na fotky. Náš zážitek je o to lepší, že se nám povedlo chytnout pěkné počasí. Sice severní ledový vítr není úplně příjemný, ale hlavně, že neprší a svítí sluníčko.

Hurá směrem na jih

Opět je třeba využít pěkného počasí, a tak neleníme a začínáme se stáčet podél severovýchodního pobřeží směrem na jih. Je poznat, že kolem už nejsou hory a příroda není tak drsná, takže východní pobřeží je více osídlené, silnice na pohodu, a taky tu není tolik míst k vidění. V podstatě zastavujeme jen u kamenných schodů Whaligo Steps, které jsou vytesané do útesu a sestupují až k moři, a dále u hrádku Dunrobin Castle, který má typické kulaté věže podobné těm z Harryho Pottera. Nic jiného nás na trase dlouhé okolo 200 km nezaujalo a ani výhledy za to moc nestojí. Náš den zakončujeme na výběžku Chanonry Point, kde prý jsou často k vidění delfíní, ale to by člověk nesměl mít smůlu jako my. Škoda, že se tu nesmí kempovat, protože bychom měli na pozorování více času. Takhle musíme jet další kilometry navíc a kempovat s výhledem na ropné plošiny.

A máme tě, delfíne!

Dneska je nám auto nějaké malé a už od 5 nespíme. I když je nám předem jasné, jak to dopadne, jedeme ještě jednou zkusit štěstí na Chanonry Point. Mořská hladina je úplně klidná, když v tom se ozve zafunění, šplouchnutí, a z moře se zvednou dvě ploutve. Jsou tu! Delfíni! Kluci jedni nezbední si to brázdí mořem asi 20 metrů od břehu. Je to paráda. Během půl hodiny pozorujeme asi 7 delfínů, jak kolem výběžku loví ryby. Mají totiž důležitý úkol, protože v chladných vodách potřebují denně sníst až 10 % svojí váhy. Občas máme i štěstí a vidíme skočit skoro celé tělo, jak se snaží rychle něco ulovit, ale po většinu času je to ladná elegantní podívaná.

Pro nás oba je to poprvé, co vidíme delfíny a je to naprosto boží pocit. Po všem tom čekání a zírání do moře. Kolik kilometrů jsme nachodili podél pobřeží a kolik hodin strávili sezením na plážích. Zároveň je to i příjemné zakončení, protože výběžkem Chanonry Point náš skotský roadtrip po NC 500 končí. Teď už jen dokoupit jídlo v Inverness a vyrazit směrem na trajekt. Domov čeká!

Tip: pokud by vás k roadtripu nebo navštíveným místům cokoliv zajímalo, dejte nám vědět do komentářů!

Kam dál?

Chanonry Point zdaleka nebyl posledním navštíveným místem v Británii. Do odjezdového trajektu domů nám zbývalo ještě pár dní času, a tak jsme zajeli zavzpomínat do národního parku > Lake District <, zdolali nejvyšší horu Walesu v NP Snowdonia a navštívili univerzitní město Oxford.

Pokud by vás zajímalo více článků ze Spojeného království, najdete je v sekci > Británie <. Z autovýletů můžeme doporučit náš první > Roadtrip do Norska <, > Cestu kolem Pyrenejského poloostrova < nebo divoký > Roadtrip na Balkán <, kde s námi auto odmítalo spolupracovat.

Mrkněte na naše video!!!

Ano, tušíte správně. Skotský roadtrip po NC 500 jsme taky zachytili do videa. Najdete v něm všechna popsaná místa, záběry ze spaní v autě nebo jak vaříme v kufru schovaní před nekompromisním skotským počasím.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Skotský roadtrip po NC 500 se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Údolí Glen Coe

Údolí Glen Coe se nachází na Skotské Vysočině, nedaleko Ben Nevisu a důležitého turistického centra Fort William. Podobně jako většina údolí bylo vytvořeno činností ledovce a má tvar písmene „U“. Tomu napovídá i šířka okolo 700 m. Délka údolí je pak 16 km a podélně jej lemují hory sahající až do výšky 1000 m. Zdá se to jako nic, ale v Británii vrcholy přesahující kilometrovou výšku patří mezi ty nejvyšší. A tomu, že je údolí opravdu jedno z top nasvědčuje i fakt, že zde byly natáčeny dva velmi slavné filmy.

Co vidět při cestě autem

Celým údolím vede klíčová silniční tepna A82 spojující Glasgow s Inverness, a tak si jej můžete prohlédnout zpoza volantu. Pokud pojedete z jihu, jako první vás zaujmou jedinečná rozsáhlá rašeliniště a bažiny Rannoch Moor, které nikde jinde jen tak neuvidíte. Na první pohled vypadá krajina nehostinně, ale ve skutečnosti je domovem několika zajímavých rostlin a živočichů, včetně bezpočtu jelenů, na které určitě narazíte. Že se blížíte k údolí Glen Coe poznáte bezpečně podle ikonického vrcholu Stob Dearg, který před vámi doslova vyroste ze země. Zdáli-se vám toto místo povědomé, pak máte naprostou pravdu. Silnice směrem k vrcholu se objevila ve filmu Sky Fall, kde James Bond společně s „M“ jeli do Bondova rodného domu.

Tip: vrchol Stob Dearg se dá pěkně fotit od hotelu Kingshouse, kde jsme strávili půl roku > života <

I když zrovna nemáte Aston Martin DB5, bude vaše jízda zážitková a vyplatí se pokračovat dále do údolí. Postupně se začnou objevovat malá parkoviště podél silnice, na kterých si můžete udělat „kochací“ pauzu nebo vyrazit na túru, o čemž si povíme později. Jedním z vyhlídkových míst je vodopád (GPS: 56°39’43.953″N, 4°57’56.109″W), který budete míjet při průjezdu soutěskou. Zvláště za deštivých dnů (neradi konstatujeme, že takové budou) vás opravdu nadchne. Vodopády jsou ve skutečnosti dva a spadají do řeky Coe, která odvádí vodu z údolí až do moře.

Tři sestry, které berou dech

Dalším místem, které nesmíte vynechat, je vyhlídka na Tři sestry (Three Sisters). Jedná se o tři vedle sebe stojící vrcholy (Aonach Dubh, Gearr Aonach a Beinn Fhada), které na první pohled vypadají podobně. Všechny tři vrcholy jsou totiž součástí propojených hřebenů a dohromady tvoří celek masivu Bidean nam Bian viz níže. Auto nechejte na parkovišti (GPS: 56°40’4.052″N, 4°59’12.369″W) a užijte si dechberoucí pohled do údolí a na tři mohutné sestry. Až se dostatečně pokocháte, vydejte se na závěrečnou cestu údolím.

Místo, kde se točil Harry Potter

Silnice se spustí k jezeru s krkolomným názvem Loch Achtriochtan na jehož protějším břehu se svažují ostré temné stěny poslední ze sester Aonach Dubh. Kousek za jezerem odbočuje doprava úzká silnička Old Glencoe Road. Pokud opustíte hlavní silnici a vydáte se po této „single-track road“, dostanete se k místu, kde stála Hagridova bouda ve filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Samotná chajda už zde (GPS: 56°40’3.435″N, 5°3’36.234″W) sice nestojí, ale určitě se vyplatí si tady udělat zastávku. Pro cestu z údolí pak pokračujte po úzké silničce nebo se vraťte zpět na hlavní.  Obě cesty vás dovedou do vesnice Glencoe, na břehu mořského jezera Loch Leven, ze které pak můžete vyrazit za dalším skotským dobrodružstvím.

Tři tipy na turistiku v Glen Coe

Projet si Glen Coe je samozřejmě fantastický zážitek. Avšak být ve Skotsku a nezdolat nějaké „munro“ by byl hřích a tady to platí dvojnásob.

Pozn.: munro je označením pro skotské vrcholy, které jsou vyšší než 3000 stop (914 m)

Výstup na ikonický Stob Dearg

Jak jsme psali dříve, pyramidový vrchol Stob Dearg vás zaujme již z dálky. Svou polohou na začátku údolí nabízí nádherné pohledy na okolní vrcholky, ale také skvělou představu o rozsáhlosti rašeliniště Rannoch Moor. Trasa na Stob Dearg začíná u parkoviště pod Ďáblovými schody, které jsou nejnáročnějším stoupáním dálkové trasy > West Highland Way <. Po zaparkování přejděte řeku a okolo fotogenické chatky pokračujte do jasně viditelného žlebu, kudy se stoupá do sedla, ze kterého se následně odbočuje k vrcholu (1021 m). Turistika je to typicky skotská. Krátký nástup a poté ostré stoupání. Převýšení 700 m na 3,5 km dá sice zabrat, ale výstup se dá zvládnout za cca 1,5 h a výhledy opravdu stojí za to. S podobným časem je potřeba počítat i pro návrat zpět, protože prudký sestup je náročný.

Skrytým údolím na Bidean nam Bian

Pokud byste si měli vybrat jen jednu túru, tak tato je ta nejlepší volba. Okružní trasa v srdci údolí Glen Coe totiž nabízí všechno, co chcete ve Skotsku zažít. Turistika začíná i končí na zmíněném parkovišti u Tří sester (GPS: 56°40’4.052″N, 4°59’12.369″W). Je na vás, jaký směr si vyberete, ale my můžeme doporučit jako první vystoupat do Skrytého údolí (Hidden Valley). Údolí se ve skutečnosti jmenuje Coire Gabhail, ale jeho přezdívku určitě pochopíte. Pak už stačí jen podruhé za den přebrodit potok a pokračovat dál ve stoupání na vyhlídkový vrchol Bidean nam Bian (1115 m). Určitě se vyplatí počkat si na počasí a vychutnat si obklopení vrcholků s výhledem na Ben Nevis.

Z vrcholu se přehoupněte na další munro Stob Coire nan Lochan, ze kterého se sestupuje údolím Coire nan Lochan, mezi dvěma sestrami. Oproti předchozímu výstupu je trasa o dost náročnější a je dobré si vyhradit celý den. Typickým znakem pro turistiku ve Skotsku je také začátek téměř od hladiny moře, takže ačkoliv jsou kopce relativně nízké, převýšení je vysoké. Ani tato túra není výjimkou a na vás čeká 1100 výškových metrů.

Náročný hřeben Aonach Eagach

Naším posledním tipem je hřeben Aonach Eagach, perlička pro zdatné turisty. Při toulkách po skotských horách určitě narazíte na skalnatá místa, kde je zapotřebí používat ruce. V angličtině mají pro tuto techniku termín „scrambling“ (něco mezi turistikou a lezením). Hřeben Aonach Eagach je považován za jednu z top turistických tras pro scrambling a dalo by se říct, že připomíná „Martinku“ na Gerlachovský štít. Stejně jako předchozí trasa i tato začíná na parkovišti u Tří sester. Jako první je potřeba překonat ostrý výstup na vrchol Am Bodach (943 m), který prověří vaší kondici. Po nástupu už konečně začíná traverz po hřebeni, při kterém budete stoupat a klesat, slézat a vylézat a to vše s pohledem na nejkrásnější část údolí Glen Coe a okolní hory.

Celkově má hřeben cca 10 km, ale přelézá se jen jeho nejatraktivnější část, která má přibližně 3 km. Zvláště tady byste měli brát ohled na počasí, protože za deště budou skály kluzké a lezení velmi nebezpečné. Při sněhové pokrývce se vyplatí mít mačky a cepín, nebo minimálně lano a kritické úseky slanit. Chcete-li se vrátit po svých zpět k autu, čeká vás prudký sestup z vrcholu Sgorr nam Fiannaidh do Glen Coe. Většina lidí tedy klesá až směrem na vesnici Glencoe, odkud má zajištěný odvoz. Tato trasa je krásná, zážitková, ale opravdu vhodná jen pro zkušené turisty, kteří se nebojí občasného lezení a vzdušných pasáží.

Kam dál?

Až prozkoumáte Glen Coe – top údolí Skotska, vydejte se do > dalších koutů < této deštivé, avšak báječné země. Hned vedle Glen Coe se nachází další malebné údolí Glen Etive, kde si kromě řady výletů můžete udělat fotku na místě, kde se také točil Skyfall. Skotsko toho nabízí opravdu hodně a jedním z dalších top míst je > ostrov Skye <. Taky mrkněte na > článek < o našem přechodu WHW a výstupu na Ben Nevis nebo > článek < o prohlídce Edinburghu a treku na ostrov Holy Island. A pokud vás zajímá nás život ve Skotsku, najdete jej > tady <.

Mrkněte na naše videa!!!

O Glen Coe – top údolí Skotska sice nemáme samostatné video, ale řadu míst jsme pro vás natočili. V prvním videu najdete výstup skrytým údolím na vrchol Bideam nam Bian a brzy zveřejníme i náš přechod hřebene Aonach Eagach.

A pokud chcete vidět i další místa (třeba výstup na Stob Dearg), mrkněte na náš > youtube kanál <

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Glen Coe – top údolí Skotska se nejdříve objevil na Discover the world cz.

West Highland Way

West Highland Way (WHW) je bezpochyby nejpopulárnější pěší dálková trasa Skotska a možná i celé Británie. Ještě aby ne, když začíná na předměstí největšího skotského města (Glasgow), vede podél největšího skotského jezera (Loch Lomond) a končí pod nejvyšší horou Skotska a celé Velké Británie (Ben Nevis – 1345 m).

Trasa

Jak už název napovídá, tato trasa vás provede po západní části Skotské vysočiny (Highlands). Její začátek najdete v městečku Milngavie (čti mill guy) na předměstí Glasgow. Právě tady vás od cíle bude dělit 96 mil (cca 154 km) s celkovým převýšením okolo 2700 m. Oficiální konec trasy najdete na severu Skotska v městečku Fort William pod nejvyšší horou Británie – Ben Nevisem. Po celou cestu vás budou provázet krásné výhledy na skotskou krajinu, skalnaté munros (vrcholy vyšší než 3000 stop), temné lochs (jezera) a malebná glens (údolí). Samozřejmě nebudou chybět ani tradiční skotská rašeliniště, bystřiny a lesy. A pokud budete mít štěstí, určitě potkáte jeleny.

Začátek trasy v okolí Glasgow a Loch Lomond je poměrně rovinatý. Postupně se ale bude stezka „zvedat“, a proto se doporučuje absolvovat přechod ve směru z jihu na sever. Není ale třeba se bát. Nejvyšší bod trasy je pouze ve výšce 550 m nad mořem, a tak vás nečekají žádná velká stoupání. Celá trasa je vedena po zpevněných, většinou kamenných stezkách a cestách a přibližně asi 10 % WHW vede po asfaltu. Až na pár výjimek se vždy jedná o stezky pro pěší. Po celou dobu je trasa výborně značena nápisy WHW nebo symbolem bodláku (skotský národní znak). I když budete procházet typickou skotskou krajinou, nečeká vás žádné brodění řek, bažin nebo ztrácení se na podmáčených loukách. Vše je vhodně přemostěno, stezky pevné (ale tvrdé) a o značení se opravdu nemusíte bát (na rozdíl od jiných tras Británie).

Etapy WHW

150 kilometrů je poměrně dlouhá vzdálenost a každý si ji musí rozdělit podle svých schopností. Většinou se dá přechod zvládnout za 6-8 dní, ale najdou se i blázni, kteří jej zvládnou za 1-3 dny. Ideální doba je přibližně týden, při kterém mohou etapy vypadat následovně:

1. etapa Milngavie – Drymen: 12 miles/19 km

První etapa je taková seznamovací. U startovací mohyly projdete branou a po chvilce chůze parkem opustíte městečko Milngavie. Následně projdete kolem jezírka a po pěší stezce podél silnice se budete přibližovat směrem k horám v dáli. Člověk se nesmí nechat odradit prvním dnem. Výhledů totiž moc nepotkáte a na nekonečných rovinách trasa moc neutíká. O to více si ale užijete následující den, až ráno vyrazíte z Drymen.

Tip: pokud chcete ušetřit za nocleh ve vesnici Drymen, můžete kempovat v lese za ní (přibližné GPS: 56°4’55.933″N, 4°26’16.171″W).

2. etapa Drymen – Rowardennan: 15 miles/24 km

Jen co vstoupíte do národního parku Loch Lomond & The Trossachs, čeká vás první rozhodování. Buď pokračovat po WHW, nebo zvolit její alternativu a vydat se na vyhlídkový vrchol Conic Hill (358 m). Druhá možnost je správně, protože odměnou za trochu stoupání vám budou nádherné výhledy na největší skotské jezero Loch Lomond a hory v okolí. Zbytek dne už pak strávíte chůzí v lese podél jezera.

Tip: alternativně je možné tuto etapu prodloužit o 7 km a zdarma přenocovat na útulně Bothy Rowchoish.

3. etapa Rowardennan – Inverarnan: 14 miles/22.5 km

Dnes vás čeká psychicky náročný den. Jednak kilometry v lese podél jezera Loch Lomond moc neutíkají, a také pasáž od hotelu Inversnaid, kde kromě pěkného výhledu na jezero uvidíte i pěkný vodopád, je dosti krkolomná. Čeká vás neustále stoupání, klesání, a dokonce i podlézání stromů. Jakmile se ale dostanete k druhé bothy na celé trase (Doune Byre), máte vyhráno. Za chvíli totiž opustíte Loch Lomond a dostanete se do kempu u Inverarnan.

4. etapa Inverarnan – Bridge of Orchy: 18,5 miles/30 km

Zdánlivě nejnáročnější etapa je vlastně docela fajn. Provede vás třemi pěknými údolími s výhledy na zasněžené munros, nečeká vás žádné náročné stoupání, a zároveň protnete oficiální polovinu WHW (Crianlarich Crossroads). Ve vesnici Tyndrum můžete na místní benzínce dokoupit zásoby a večer se utáboříte na pěkném plácku za mostkem v Bridge of Orchy (GPS: 56°31’5.588″N, 4°46’15.144″W).

5. etapa Bridge of Orchy – Kingshouse : 12,5 miles/20 km

Pátý den na vás čekají vyhlášené mokřady a bažiny. Sice přes ně vede stará kamenná stezka, takže není třeba žádné brodění, ale všudypřítomné midges (muchničky) vám v létě dají pořádně zabrat. Na druhou stranu jsou zdejší výhledy asi nejkrásnější na celé WHW a když budete mít štěstí, potkáte u hotelu Kingshouse jeleny.

Tip: vhodné místo na táboření najdete hned za hotelem. Zároveň jsou tady záchody zdarma a sprchy za mírný poplatek.

6 etapa Kingshouse – Kinlochleven: 9 miles/ 14.5 km

Stačí popojít jen 4 km údolím od hotelu a budete pod Devil’s Staircaise (Ďáblovo schodiště). Tato klikatá stezka vás přivede do 550 m vysokého sedla, kde budete na nejvyšším místě WHW. Po pokochání se výhledy stačí sklesat do Kinlochleven a máte dnešní etapu za sebou.

Tip: v Kinlochleven je vhodné místo na táboření např. zde (GPS: 56°42’47.860″N, 4°58’3.148″W).

7. etapa Kinlochleven – Fort William: 15 miles/24 km

Kinlochleven je na úrovni moře, a tak vás na začátku poslední etapy čeká asi 300 m stoupání. Pak už si člověk může užívat poslední kilometry s pohledem na Ben Nevis a těšit se na protnutí cílové čáry ve Fort William.

Ubytování, stravování a voda

Jelikož je West Highland Way jednou z top pěších dálkových tras ve Skotsku, nachází se zde spousta možností ubytování. My jsme se snažili dát tipy na fajn místa pro kempování zdarma, protože až na některá místa v národních parcích je volné táboření ve Skotsku dovoleno. Komu však nevadí si připlatit, může využít širokou nabídku kempů, hotelů i B&B. V každém kempu pak najdete miniobchod, kde se dají nakoupit základní potraviny. Pro větší doplnění zásob je vhodná zmíněná benzínová stanice v Tyndrum, kde mají mimo jiné i outdoorové vybavení, a také potraviny Coop v Kinlochleven.

Tip: úžasné jsou nouzové útulny (bothy), které jsou rozeseté po celé Británii a můžete zde nocovat zdarma. Na WHW potkáte dvě z nich – Rowchoish Bothy a Doune Byre Bothy. Více info k dispozici > zde <.

S vodou si není třeba ve Skotsku dělat starosti. Kvůli častým dešťům je úplně všude a zdejší příroda je nádherně čistá, takže člověk může dobírat v podstatě kdekoliv. Jen je třeba dávat pozor na místa, kde se pohybují ovce a používat zdravý rozum. Pokud byste přeci jen měli pochybnosti o kvalitě zdrojů, nebojte se využít kempů, hotelů, veřejných záchodů podél jezera Loch Lomond atd.

Kdy vyrazit?

Kdy vyrazit na přechod West Highland Way je poměrně složitá otázka. Hlavní sezóna je jako ve většině míst Evropy v létě, jenže kvůli častým dešťům, a především midges, může být pobyt ve Skotsku dost náročný. Nám se osvědčilo absolvovat přechod na konci dubna, kdy skoro nepršelo a midges ještě nebyly vylíhlé, takže člověk mohl nerušeně sedět venku. Na druhou stranu byly noční teploty okolo nuly a na vrcholcích munros se držel sníh. Také je mimo sezónu méně lidí, ale zároveň jsou některé kempy a služby mimo provoz.

Doprava do a z

Dostat se na začátek/konec trasy není žádný problém. Do Milngavie jede vlak z Glasgow téměř každou půl hodinu a využít můžete také autobus. Z Fort William se zpět do Glasgow dostanete vlakem i autobusem, přičemž bus bývá zpravidla rychlejší a levnější. Pokud byste potřebovali ukončit přechod West Higland Way dříve, můžete naskočit na vlak ve vesnicích Ardlui, Crianlarich, Tyndrum a Bridge of Orchy nebo na bus v Inverarnan, Crianlarich, Tyndrum, Bridge of Orchy a Glen Coe. Pro hledání vlakového spojení využijte aplikaci > trainline <, jízdní řády autobusů pak najdete > zde <.

Jak si trasu zpestřit?

Článek jak na přechod West Highland Way by nebyl kompletní bez tipů na zpestření trasy. Samotná stezka je sice fajn, ale nezdoláte při ní žádný pořádný vrchol. Hned druhý den se nabízí 974 m vysoký vrchol Ben Lomond, ze kterého budete mít krásné výhledy na jezero Loch Lomond a stejnojmenný národní park. Dále nás zaujal majestátný vrchol Stob Dearg (1021 m) v nádherném údolí > Glen Coe <, který vás bude ohromovat cestou k Devil’s Staircaise. A samozřejmostí je nejvyšší hora Británie – Ben Nevis (1345 m), pod jejíž úpatí vás WHW dovede.

Tip: na přechod WHW se specializují některé > firmy <, které pro vás zařídí přepravu všech věcí a ubytování. Vy si pak jen užíváte skotskou krajinu při šlapání nalehko.

Tři věci, na které byste neměli zapomenout

Na závěr jsme pro vás připravili tři věci, na které byste opravdu neměli zapomenout. V opačném případě se totiž přechod WHW snadno může změnit z krásné aktivní dovolené na noční můru.

• nepromokavé oblečení – WHW vede jedním z nejdeštivějších míst Británie, a tak vás déšť na trase pravděpodobně nemine. Kvalitní nepromokavé oblečení a obuv vám zajistí pohodlnější zážitky a určitě zlepší náladu.
• pohodlné boty – vaše boty by měly být nepromokavé, ale zároveň velmi pohodlné. Celá trasa totiž vede po zpevněných tvrdých cestách a při špatné volbě obuvi budete mít svá chodidla jako v plamenech.
• ochrana proti midges – pokud vyrazíte v sezóně muchniček, určitě nezapomeňte na repelent, případně síťku na obličej. Krvelačné bestie vám totiž jinak nedají pokoj.

Možná to zní trochu děsivě a nadsazeně, ale kdo je připraven, není překvapen a ve Skotsku to platí dvojnásob.

Pokud by vás napadla ještě nějaká věc, na kterou by člověk neměl zapomenout, nebo máte nějaké dotazy, určitě nám dejte vědět do komentářů!

A kam dál?

Článek jak na přechod West Highland Way vás provedl po nejpopulárnější dálkové trase Skotska. Pokud by vás zajímali naše zážitky z přechodu včetně toho, jak jsme málem zůstali na Ben Nevisu, podívejte se na tento > článek <. A kdybyste po dokončení trasy ve Fort William neměli dost, můžete navázat na trasu Great Glen Way vedoucí podél jezera Loch Ness do města Inverness, nebo na divokou trasu Cape Wrath Trail, která vás zavede na nejseverozápadnější výběžek Británie. My jsme po WHW svůj směr stočili do Edinburghu, a pak se vydali na > trek < podél východního pobřeží Skotska.

Tip: při návštěvě Británie určitě navštivte národní park > Lake District <. Zdejší hory a jezera vás bezesporu uchvátí.

Mrkněte na naše video!!!

Jak na přechod West Highland Way se dozvíte také v našem videu. Kromě našich utrápených obličejů a nádherné krajiny uvidíte také výstup na Ben Nevis, při kterém jsme málem vypustili duši.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Jak na přechod West Highland Way se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Tip: článek Prohlídka Edinburghu a trek na Holy Island navazuje na článek Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis. Pokud jste jej ještě nečetli, určitě na něj > mrkněte <.

Otočka o 180 stupňů°

Po mrznutí na lavičce autobusové zastávky se nakonec rozhodujeme stočit náš směr na jih a na poslední chvíli naskakujeme do autobusu směr Edinburgh. Nemáme koupený lístek dopředu a u řidiče se nedá zaplatit taková suma kartou, takže nás posílá si sednout a jízdenku kupujeme až za jízdy online. Vyznat se v britském systému veřejné dopravy je nadlidský výkon, ale naštěstí jde koupit lístek i po odjezdu autobusu, a dokonce je to cca o 20 liber levnější, než kdybychom si jej zaplatili u řidiče. Čtyřhodinová cesta je docela dlouhá, ale plná zajímavých výhledů na zamračenou skotskou krajinu. Před 7 večer přejíždíme po jednom ze třech unikátních mostů přes záliv Firth of Forth a za nedlouho vystupujeme v centru hlavního města Skotska.

Poprvé v Edinburghu

Po týdnu v téměř opuštěné krajině, a hlavně po půl roce bydlení „na samotě“ je pro nás ruch velkoměsta docela šok. Hlavně Míša se pořád ohlíží a má pocit, že nás chtějí všichni okrást. Nám se naštěstí během jízdy busem povedlo přes facebook domluvit přespání, a tak máme celkem jasný cíl. Je to pro nás poprvé, kdy zkoušíme poprosit někoho cizího o nocleh a překvapivě všechno vychází tak, jak má. Taky je to pro nás poprvé, kdy jsme někde bez plánu a vymýšlet program na další týden přes mobil dá docela zabrat. Není se tedy čemu divit, že usínáme docela rychle. Byl to den plný zvratů a trochu vyhozených peněz (kdybychom věděli, že autobusy z Inverness na Cape Wrath nejedou, mohli jsme jet do Edinburghu rovnou z Fort William).

Prohlídka Edinburghu

Ráno snídáme poslední z 25 koblih (akce 5 koblih za 50 pencí – no nekup to), a pak vyrážíme do města. Horalové se v nás nezapřou, takže jako první šplháme na vyhaslou sopku Arthur’s Seat, ze které máme pěkný výhled na celé město. Ještě než scházíme úplně dolů, koukáme na výhled i ze skály Salisbury Crags. Člověk je sice o trochu níže, ale pohled na budovy a hrad je o to intenzivnější. Po sestupu obhlížíme královské sídlo Palace of Holyroodhouse a budovu parlamentu, ale obojí jen z venku, protože kvůli koronáče je vše zavřené. Skupinou ulic nazvanou The Royal Mile se následně přesouváme do centra.

Skotsko bylo oficiálně otevřeno teprve před dvěma dny, a tak lidí je málo a město je spíše prázdné. Obchody a kavárny se teprve rozjíždějí a stánky se suvenýry zejí prázdnotou. Nám to ale vyhovuje, míjíme St. Giles Cathedral a odbočujeme ke Skotskému národnímu muzeu. Vstup je zdarma, tak proč toho nevyužít. Na třech patrech procházíme všechno možné od zvířat, přes vesmír, kulturu až po vědu a techniku. Hned vedle muzea fotíme sochu policejního psa Bobbyho a kavárnu, kde J. K. Rowlingová napsala první dva díly Harryho Pottera. Stačí asi jen 5 minut chůze a jsme u Edinburgského hradu (Edinburgh Castle). Dovnitř nás ale nepustí a od hlavní brány nevypadá až tak skvěle.

Vyhlídkový vrchol Calton Hill

Mnohem více se nám líbí pohled na hrad z přilehlého parku Princes Street Gardens. Z povinnosti procházíme i stejnojmennou nákupní ulici, kde je hlava na hlavě. Všichni si potřebují užít znovu otevřené obchody a je to naprostý blázinec. Radši rychle pryč, takže kolem Scott Monument a zajímavého hřbitova vylézáme na vyhlídkový vrchol Calton Hill. Tady se nám opět nabízí krásné výhledy na město, observatoř a památníky National Monument of Scotland a Dugald Steward Monument. Během dnešního dne jsme obešli hlavní památky Edinburghu, a tak se vracíme zpět na ubytování. Večer trávíme s rodinou naší nové „paní domácí“ a přípravou na zítřejší trek. Hlavně je potřeba zašít všechno vybavení, které dostalo zabrat během přechodu West Highland Way.

Útesy na St. Abbs Head

Ráno po domluvené snídani ve fajn kavárně > Hideout Café < jdeme na vlakové nádraží a londýnským expressem odjíždíme do městečka Berwick upon Tweed. Po půl hodině čekání se ještě přesouváme kousek busem podél pobřeží do přímořské vesničky St. Abbs. Na stejnojmenném výběžku procházíme nádherné útesy a s větrem ve vlasech pozorujeme vlny narážející do skal. Nejlepší ze všeho je ten kontrast barev. Zelená tráva, žlutě kvetoucí keře, temné moře, bíle zpěněné vlny a světle modrá obloha s obláčky. Po našem tradičním obědě (čínská polévka a kafe) se konečně vypravujeme na náš 3denní trek podél východního pobřeží Skotska a Anglie. Cílem je ostrov Holy Island, od kterého nás dělí cca 40 km.

Potkáváme tuleně

První kilometry utíkají docela rychle. Procházíme vesnicí St. Abbs, a pak stoupáme a klesáme podél pobřeží. Počasí nám docela přeje, jen by mohlo být trochu tepleji. Jdeme zhruba dvě hodiny, když přicházíme do městečka Eyemouth. V hospodě prosíme o vodu, chvíli sedíme a hned pokračujeme dále. Když procházíme přílivem zalitým přístavem, najednou podél mě plave tuleň a zvědavě vystrkuje hlavu z vody.  Je to naše první setkání s tuleněm a naprosto si to užíváme. S dobrou náladou vyrážíme dál. Obcházíme golfové hřiště, míjíme pole s řepkou a po pár km sestupujeme do vesnice Burnmouth.

Je 7 večer, Míšu už zase bolí chodidla, nad námi se stahují černé mraky a nám se absolutně nedaří najít žádné místo na spaní. Nedá se nic dělat, je třeba pokračovat dál. Několikrát během cesty se snažíme slézat k plážím, díváme se všude kolem, ale je to marné. Na prudkých svazích a kamenitých pláccích člověk prostě nemá šanci najít něco rovného. Nakonec budujeme stan ve svahu nad útesy a doufáme, že nebude lít, protože jinak nám déšť nateče dovnitř. K večeři máme kuskus s podprůměrnou kari omáčkou z pytlíku a večer si krátíme čtením.

Svět je opravdu malý

Asi v 5 ráno přichází průtrž mračen. Choulíme se uprostřed stanu a snažíme se nedotýkat stěn. Postupně bubnování provazů vody přechází v takové divné šustění, a když později vylézáme ze stanu, zjišťujeme, že sněžilo. No hlavně, že jsme u moře. Naštěstí nám stan vydržel, a přestože z něj odlamujeme kousky ledu, nepromokl. Po 9. vyrážíme směr Berwick upon Tweed a za pár minut překračujeme hranice ze Skotska do Anglie. Dnes nemusíme tolik stoupat a klesat, takže 10 km podél pobřeží utíká rychle a před 12 už vaříme oběd v přístavu. Když balíme poslední věci, slyšíme dva cyklisty: „Hele, to jsou ti dva baťůžkáři, které jsme potkali včera.“ O chvíli později je potkáváme v kavárně a zjišťujeme, že jsou to Češi žijící tři roky v Anglii, kteří shodou okolností také pochází z okolí Ostravy. Pořád nás nepřestává překvapovat, jak je svět opravdu malý.

Tip: mrkněte na > top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku <.

Přírodě neporučíš

Čas nás ale trochu tlačí, a tak přes pěkné mosty procházíme Berwickem, přilehlou vesnicí Spittal a napojujeme se na další pobřežní stezku. Teď je to spíše tvrdá cyklostezka, která nedělá dobře naším chodidlům. Slunce ale svítí, pohled na vlny dává člověku fajn uklidňující pocit a po rovině ukrajujeme kilometry ďábelským tempem. Ani nevíme jak, a už jsme na dohled od Holy Islandu. Právě ale začíná příliv, což znamená, že pro dnešek máme smůlu. Holy Island je totiž podobně jako > Mont Saint Michel < přílivový ostrov, na který vede cesta přes most jen během odlivu. Nezbývá tedy nic jiného než postavit stan a před večeří pozorovat, jak moře rychle přibývá. Spí se nám docela dobře, jen kdyby nebyla taková zima.

Brodíme moře na Holy Island

Ráno zase sprchlo, takže stan opět balíme mokrý. Nasazujeme gumáky, které s sebou celý výlet taháme a vydáváme se napříč zátokou směrem na Holy Island. Odliv ale ještě úplně nezačal, takže místy musíme procházet vodou. V gumákách je to ale hračka a člověk si to užívá. Postupně se blížíme k ostrovu a auta začínají jezdit po odkrývajícím se mostě. Netrvá to ani hodinku a jsme na ostrově. Jen do městečka je to ještě 3 km po asfaltce, takže za chvíli si stopujeme odvoz. Samotné centrum je malinké a spíše člověka zaujme čnějící hrádek a zříceniny kostelů. I tak je ale fajn si to tu obejít a podívat se na okolní krajinu.

Tip: před návštěvou Holy Islandu si zkontrolujte časy přílivu a odlivu, které najdete > zde <.

Dobří lidé jsou všude

„Dobitím“ Holy Islandu jsme vlastně splnili náš trek. Ještě v Edinburghu jsme se rozhodli neplánovat zpáteční cestu a nechat tomu volný průběh, což se ukázalo jako správná volba. Z Holy Islandu se nám daří dojet stopem do Berwicku, odkud busem pokračujeme do městečka Eyemouth, kde jsme procházeli před dvěma dny. Tady totiž máme domluvený sraz a přespání u Čechů, na které jsme včera náhodou narazili. Krátké čekání si zpestřujeme pozorováním tuleňů, kteří se v přístavu stali místní atrakcí.

Je super, jak dobří lidé jsou všude a nechají u sebe člověka jen tak přespat. A shodou okolností člověk při návštěvě nových známých potká další nové známé, kteří ho následující den odvezou autem do Edinburghu, aby mohl přespat u starých známých a den na to se vlakem vypravit zpět do Lake District, kde ukončí svou nádhernou čtrnáctidenní pouť po Skotsku.

Kam dál?

Jak jsme psali v úvodu, článek Prohlídka Edinburghu a trek na Holy Island navazuje na článek Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis. Pokud jste jej ještě nečetli, určitě na něj > mrkněte <. Ze Skotska dále stojí za vidění > ostrov Skye < nebo nádherné > údolí Glen Coe <. Také se určitě podívejte na článek o národním parku > Lake District <, který je nejnavštěvovanějším NP v Anglii. Navštvívíte-li Británii, tak byste určitě neměli vynechat hlavní město > Londýn <. A pokud vás zajímá, jak jsme se do Británie vlastně poprvé dostali, najdete všechny informace > zde <.

Mrkněte na naše video!!!

Ani prohlídka Edinburghu a trek na Holy Island neunikli naší kameře. První video najdete níže a druhé již příští týden na našem > youtube kanále <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Prohlídka Edinburghu a trek na Holy Island se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Tajně pronikáme do Skotska

Naše dobrodružství začíná v podstatě již v Anglii, když před 7 ranní vycházíme z hotelu, kde normálně pracujeme, a jdeme 5 km na vlak. S jedním přestupem „tajně“ pronikáme do hlavního města Skotska – Glasgow. Kvůli koronaviru je totiž cestování mezi Anglií a Skotskem zakázáno a bude povoleno až za týden, jenže to bychom nestihli všechny naše plány. Když už jsme ale tady, tak si město rychle proběhnem. Lehce nervózní tedy vyrážíme do centra Glasgow. Slovo proběhnem je poněkud nadsazené, jelikož nás batohy plné krámů a jídla na týden neskutečně tlačí k zemi. Míša je jako vždy nervózní a neustále vyhlíží policajty. Těm jsme samozřejmě ukradeni, a tak si v klidu můžeme udělat okruh okolo hlavního náměstí George Square a katedrály sv. Munga, kde je pěkný výhled na město ze hřbitova nad ní.

Dokupujeme zásoby a vyrážíme

Na nádraží Queen Street pak na poslední chvíli naskakujeme do vlaku, který spíše připomíná metro a odjíždíme do městečka Milngavie na předměstí Glasgow. Tady dokupujeme zápalky, protože jsme jako vždy na něco zapomněli, fotíme se u startovacího památníku a skrz bránu se vydáváme na trasu dlouhou 96 mil (154 km). Tak a je to tady, říkáme si. Po měsíci plánování a nesmyslného odkládání kvůli strachu z počasí a z korona restrikcí začínáme ukrajovat první kilometry. Po lesních stezkách se postupně dostáváme ven z města. Pomalu mi dochází, že jsem měl opět pravdu. Místní nás zdraví, přejí nám šťastnou cestu a rozhodně to nevypadá, že by nás měl někdo pokutovat za nedovolené překročení hranic. Spíše jsme si měli měsíc předem dělat starosti o naši chabou formu, protože jsme oba podlomeni pod náporem batohů, i když je trasa po rovině.

Prokletý asfalt

Orientace není složitá, protože rozcestníky s nápisy WHW a symbolem bodláku (skotský národní znak) jsou úplně všude. Trasa je ale zatím docela nezajímavá. Les, rybník, louka s ovcí a pomalu se přibližující hory v pozadí. Postupně scházíme do údolí, kde kráčíme několik km po stezce podél silnice. Na chůzi po rovinách nejsme zvyklí, takže jdeme jako zdřevěnělí a následující silnice tomu moc nepomáhá. Asi 10 % WHW vede po asfaltu a my dnes ukrajujeme pořádný kus. Chodidla hoří, záda bolí a paty jsou otlačené. Člověk si ani nemůže na chvíli sednout, protože rozhýbat tělo po pauze a zvyknout si znovu na bolest je ještě horší. Z posledních sil obcházíme vesnici Drymen a v lesíku za ní stavíme po dnešních 30 km stan.

Na použitém ohništi rozděláváme oheň, ohříváme večeři a po cca hodince už máme všechny přípravy a úkoly hotové. Člověk by se teď věnoval odpočinku a užíval si tepla, když by nepřišel vichr s přeháňkou a nezahnal jej do stanu. No co, stejně už je 9 a alespoň můžeme využít čtečku, kterou s sebou taháme. Dnes jsme vstávali v půl 6, takže usínáme brzy. Spí se dobře, jen pořádně cítíme záda, nohy, chodidla s puchýři a v noci je zima.

Zdoláváme Conic Hill

Dnes to vypadá na nádherný den. Po 9. vyrážíme a ze začátku to ani nebolí. Po chvilce chůze lesem se odpojujeme na jednu z alternativ WHW a po loukách stoupáme na vrcholek Conic Hill (361 m). Tady teprve potkáváme první turisty, ale jen jednodenkáře. Z vrcholku máme nádherné výhledy na temné jezero Loch Lomond (největší ve Skotsku) a v dálce vykukuje zasněžený vrchol Ben Lomond (974 km). To je další odbočka, kterou máme dnes v plánu. Náš idylický den v podstatě končí po sestupu k jezeru. Míša by totiž ráda pauzu na oběd, ale já vím, že je potřeba si pohnout, protože jsme dnes ještě nic neušli a chci stihnout výstup na Bena.

S odlišnými názory se tedy trmácíme dál podél jezera. Stezka je tvrdá, rovinatá, nezáživná, bez výhledů, s občasným stoupáním a klesáním, nohy bolí a nám to absolutně neutíká. O to horší je moje nálada, když zjišťuju, že výstup na Ben Lomond nestíháme. Máme to nejlepší počasí, jaké si může člověk přát, ale kvůli tomu, že Míšu bolí nohy, jdeme celý den jako šneci. Na parkoviště Rowardennan se doslova plazíme. Alespoň jsou tu třetí veřejné záchody za dnešní den a pěkný výhled na jezero, takže můžeme na chvíli zrelaxovat před závěrečnými 5 km.

Spaní na Bothy Rowchoish

Ty samozřejmě nejsou žádná pohoda. Tvrdá lesní cesta, přes stromy nemá člověk žádné výhledy a poslední kilometr si krátíme sestupem obtížně prostupným lesem. Vše zlé ale jednou končí a my konečně přicházíme k útulně (bothy) Rowchoish. Ta je naštěstí i během pandemie otevřená a můžeme zdarma využít veškeré její pohodlí. Při západu slunce ještě smáčím nohy v jezeře, a pak už konečně rozděláváme v krbu oheň. To byla ta největší chyba. Komín asi špatně táhne a my máme za chvíli chajdu plnou dýmu. Větráme, co to jde, a fazole k večeři ohříváme na plynu. I tak je ale fajn mít střechu nad hlavou a vědět, že ráno nebudeme balit vlhké věci.

Třetí den bývá kritický

Slavná hláška ze Sněženek a machrů se projevila i u nás. Ráno na oplátku rušíme naše sousedy, kteří včera dorazili později večer, a vydáváme se vstříc třetí etapě. Prvních 5 km utíká rychle a u hotelu Inversnaid děláme pauzu u vodopádu s výhledy na jezero. Pak následuje krkolomných 6 km, při kterých několikrát prudce stoupáme/klesáme podél jezera, přelézáme/podlézáme popadané stromy a nechápeme, jak někdo může jet WHW na kole. Konečně jsme u druhé bothy na trase – Doune Byre, kde jako správní Češi mažeme chleba s paštikou a s kafem v ruce se sluníme na kempingových židličkách. Chalupa v Horní Lomné „hadra“. Bohužel je ale třeba pokračovat dál, a tak po ošetření mého rozříznutého prstu a vytažení Míšeného klíštěte vycházíme.

Postupně opouštíme jezero Loch Lomond a vydáváme se proti proudu řeky Falloch. Jak jinak, než po tvrdých štěrkových stezkách. Puchýře a bolavá chodidla se opět ozývají a naše tempo upadá. Většina lidí končí dnešní etapu v kempu u Inverarnan, ale kvůli lockdownu je všechno zavřené, takže jen krátká pauza a „rychle“ dále. Míša už moc nemůže a nějaké pěkné výhledy na soutěsku řeky pod námi ji vůbec nezajímají. V jednu chvíli mi utíká dopředu a na chvíli to vypadá na nalezení kondice, ale je to jen takové vyhecování se před krizí, které se neobejde bez slz. Asi ji ty nohy fakt bolí, ale co mám říkat já, když na zádech nesu jídlo na týden pro dva, stan, vaření a další krámy. Po necelých 22 km tedy zakončujeme dnešní etapu a na jediném plácku podél řeky Falloch stavíme stan.

Etapa do Bridge of Orchy

Je zajímavé, jak velký teplotní rozdíl tady zažíváme. V noci má člověk na sobě všechno možné a stejně ve spacáku „klepe kosu“ a po hodince chůze na slunku je horko i v kraťasech a tričku. Právě tou dobou protínáme v lesíku místo zvané Crianlarich crossroads, kde jsme v oficiální polovině WHW. Následuje docela nezáživný sestup do údolí, a pak už zase rovina, která je aspoň zpestřená o výhledy na zasněžené vrcholky hor. Po pauze u jezírka přicházíme do vesnice Tyndrum, kde shodou okolností potkáváme první ze dvou otevřených obchodů na trase. Je to spíše taková dobře zásobená benzínka než obchod, ale člověk tu může dokoupit všechno potřebné včetně outdoorového vybavení. Kdybychom to věděli dříve, tak nemusíme na zádech tahat jídlo na týden, ale co se dá dělat.

Tip: mrkněte na > top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku <.

Posilnění kávou a Coca-Colou stoupáme do sedla okolo 340 m, kde se nám otvírají pěkné výhledy na hory a údolí, kterým následně klesáme. Silově nám dnešní etapa vůbec zabrat nedává, ale šotolinová stezka opět způsobuje úpornou bolest chodidel a poslední kilák se zase hrozně táhneme. Zničení (hlavně Míša) přicházíme do osady Bridge of Orchy, kde tradičně táboříme na příjemném plácku za mostkem. Je pátek a konečně potkáváme i další lidi, kteří se vydali kempovat. Za celý den jsme totiž potkali akorát dva strážce národního parku. Večer už se Míše nic nechce, ale já se jdu na chvíli k ohni družit se Skoty. Člověk se dozví spoustu zajímavých informací, zjistí, že skotštině vůbec nerozumí, a že na rozdíl od Anglánů s přízvukem, Skoti ví, že jim lidé nerozumí, a tak kvůli ostatním ochotně přejdou do normální angličtiny.

Přes obávaná rašeliniště

Ráno koukáme, jak z tenkého navlhlého stanu vylézá Skot v krátkém rukávu i nohávu, zapíná sukni a balí tenký letní spacák. Je nám chladno i za něj, takže balíme stan i naše třísezonní spacáky, sundáváme zimní bundy a v mikinách začínáme stoupat na vrcholek Mam Carraig. Tady se nám otevírají nádherné výhledy na jezero Loch Tulla a několik skotských munros (vrcholy nad 3000 stop/ 914,4 m). Po sestupu k jezeru se napojujeme na starou obchodní stezku a začínáme stoupat k rašeliništím. Prozíravě jsme tady na konci dubna, což znamená, že ještě není sezóna otravných muchniček midges a my si můžeme v klidu dovolit oběd uprostřed vřesovišť u řeky Ba. Následně stoupáme do cca 450 m, abychom hned vzápětí mohli sestoupit do údolí k hotelu Kingshouse.

Tady máme štěstí a přímo vedle hotelu potkáváme jeleny. Je fajn žvýkat svačinu a pozorovat tato majestátná zvířata. Většina lidí zde končí dnešní etapu, ale my zase potřebujeme o něco dále, a tak se vydáváme na poslední 4 km. Počasí je celý den nádherné, až jsme skoro spálení, výhledy na údolí, kde tisícimetrové kopce rostou ze země, jsou nepřekonatelné, ale kazí nám to bolest chodidel z tvrdého podkladu. Kolem půl 6 přicházíme, podobně jako včera, po 24 km na parkoviště pod Ďáblovými schody do dnešního cíle. Je to sice hned u cesty, ale pohled na vrchol Stob Dearg v údolí > Glen Coe < lze jen těžko něčím vynahradit. Ještě k tomu, když na něm probíhá záchranná akce vrtulníkem, kterou pozorujeme při večeři ze stanu.

Na nejvyšším bodě WHW

V ranním kolotoči již máme docela systém, a tak stíháme vyjít už před 9. Začínáme rovnou stoupáním do kopce, což po studené noci přijde vhod. Za cca 45 min. po Ďáblově schodišti stojíme v sedle okolo 550 m, na nejvyšším bodě celé WHW. Po vychutnání výhledů musíme všechny nasbírané metry sestoupit, protože městečko Kinlochleven leží na úrovni moře. Tady máme předem domluvené setkání, jenže chybička se vloudila a my musíme přes 2 h čekat. Na treku má člověk ale vždycky co dělat, a tak si dlouhou chvíli krátíme vařením oběda, hraním her a pozorováním laní, které se pasou v centru městečka, jakoby se nechumelilo.

Brodíme řeku

Kinlochleven opouštíme později odpoledne a podle plánu se odpojujeme od trasy WHW. Přechod West Highland Way jsme se totiž rozhodli zpestřit o výstup na Ben Nevis. A protože jsme zhýčkaní, chceme využít nocleh na další bothy, která je mimo hlavní trasu. Jednorázový výstup do 400 m nám dává trochu zabrat, ale pak už svižně šlapeme po cyklostezce podél jezer Eilde Mor a Eilde Beag. Krajina je samozřejmě kouzelná. Zapadající slunce, kolem nás tisícové vrcholky, výhledy na Ben Nevis a my jsme jediní zbloudilí turisti široko daleko. Menším problémem je závěrečný úsek k naší vysněné Bothy Meanach, která leží na druhé straně řeky.

Jaký to má smysl postavit nouzovou útulnu na místě, kam se nedá normálně po stezce dojít, a kde ji v případě mlhy ani neuvidíte? My naštěstí celou dobu s sebou taháme gumáky, protože jsme původně chtěli z konce WHW pokračovat na Cape Wrath Trail, a tak řeku a podmáčenou louku překračujeme suchou nohou. Jinak by nás čekalo půl km se zmrzlýma nohama, což nezní jako příjemný zážitek. Noc v útulně je samozřejmě super, ještě k tomu, když ji máme celou pro sebe.

Všechno je proti nám

Ráno se poprvé budíme do zamračeného dne. To to mohlo ještě den vydržet, říkáme si, ale nic se nedá dělat, a tak zabalení do pláštěnek vyrážíme do jemného mrholení. Po překonání řeky se napojujeme na stezku. Jdeme zhruba kilák, když se opět přezouváme do gumáků, protože stezka mizí. Zůstává jen podmáčená louka, bažinky, potoky a rašeliniště, které postupně musíme překonávat. Je to docela sranda, takové pravé skotské dobrodružství, ale člověka to vyčerpává. Po třech hodinách chůze se konečně dostáváme k odbočce vedoucí na Ben Nevis. Není to ale hlavní trasa, a tak se pro jistotu ptáme místních, jestli tudy nějaká stezka vede. Prý ano, ale rozhodně není dobré se tam vydávat v dnešním počasí a nahoře je hřeben, který je v mlze a větru nebezpečný. „To přece nemůže být tak hrozné“, říkáme si pro sebe.

Výstup na Ben Nevis

Ve 12 zahajujeme výstup na Ben Nevis. Stezka je ze začátku prošlapaná a míjíme krásný vodopád. Později se dostáváme na podmáčenou planinu s pěknou řekou, kde nám promokají boty a díky krátké přeháňce s větrem i všechno oblečení. Stezka se samozřejmě ztrácí, ale intuitivně směr víme a snažíme se podél potoka stoupat nahoru. V sedle (850 m) už toho máme celkem dost. Mlha se na chvíli rozevírá a ukazuje nám cestu. Stoupáme prudkým svahem mezi kameny a musíme si pomáhat rukama. Fouká a začíná to být docela exponované. V jednom místě dokonce až tak, že zvažujeme návrat zpět, ale nakonec se nám daří přelézt sněhovou plotnu a vytáhnout naše těžké batohy i zadky na vrchol Carn Mor Dearg (1220 m).

Přes ostrý hřeben

Teď bohužel musíme sestoupit do 1050 m a přetraverzovat ostrý hřeben. Chvíli jdeme po pravé straně, chvíli po levé a chvíli po špičce. Oba máme docela pro strach uděláno, takže i přes občasné poryvy větru, které s člověkem zacloumají tak, že se musí přidržet skály, lezeme docela obstojně jako kamzíci. Všechna sranda ale končí, když máme to nejhorší za sebou a zbývá už jen posledních 200 výškových m. Drápeme se vzhůru prudkým sněhovým svahem a oběma nám docházejí síly. Člověka to ničí i psychicky, když udělá krok nahoru a dva sjede dolů. Jsme naprosto vyčerpaní a na vrchol dolézáme po čtyřech.

Málem zůstáváme na vrcholu

Zdolali jsme Ben Nevis (1345 m) – nejvyšší horu Velké Británie a téměř z posledních sil vlézáme do přístřešku, kde je nafoukaný led. Sedíme, stoupá z nás pára, odfukujeme a jsme úplně promočení. Ani jednomu z nás už se nic nechce, ale po chvíli se do nás dává zima a naši jedinou možností na „záchranu“ je dostat se níže. Fučí, sněží a my v naprostém mlíku hledáme podle mobilu směr dolů, protože stopy ani kamenné mohyly nejsou vidět. Míša je na pokraji zhroucení, já sotva pletu nohama, ale oba kloužeme po sněhu z kopce dolů. Sice už jsme na oficiální trase na vrchol, ale v pondělí v 5 odpoledne při psím počasí tady samozřejmě nikdo není.

Hrábli jsme si na dno

Na hranici 700 m se konečně dostáváme ven z mraku a vidíme, kolik toho ještě musíme sejít. Po tom, co už máme za dnešek a celý týden v nohách, je sestup 1300 výškových m dost bolestivá záležitost. O to je to horší, když člověk na vydlážděné stezce několikrát spadne, protože mokré kameny dost kloužou. Úplně promočení a zdechlí přicházíme do kempu Glen Nevis, kde žadoníme o noc v Podu. Při čekání na vyplnění papírů se nám skoro podlamují nohy. Máme to sice za £ 70, ale je nám to jedno. Jsme v suchu, teple a zachráněni. I přes naši snahu sbalit všechno nepromokavě, to moc nepomohlo, a tak ještě v 10 večer vytahujeme věci ze sušičky.

Dokončujeme přechod West Highland Way

V Podu se balí všechno na pohodu. Chvíli čekáme, než přestane pršet, a pak vyrážíme na poslední 4 km WHW, na kterou jsme se zpátky napojili. Cesta do Fort William utíká rychle, procházíme centrem a protínáme cílovou čáru nejznámější pěší dálkové trasy Skotska. Po zhruba 170 km, 7 dnech a zdolání Ben Nevisu jsme konečně v cíli. Je to fajn pocit, ale naše dobrodružství tady nekončí. V supermarketu dokupujeme zásoby a podél jezera Loch Ness přejíždíme busem do města Inverness.

Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis nás zničil natolik, že jsme museli náš původní plán (jít druhou polovinu dálkové trasy Cape Wrath Trail) přehodnotit a místo toho vymýšlíme 4denní trek okolo nejseverovýchodnějšího mysu Británie – Cape Wrath. Bohužel až v Inverness zjišťujeme, že navazující autobus kvůli koronáče nejezdí (i když na netu tvrdili opak) a náš plán se hroutí během minuty. To znamená, že jsme jeli 2 h směrem na sever úplně zbytečně. Jsou 3 hodiny odpoledne, sedíme na zasmušilém autobusáku, studený vítr se do nás opírá a nevíme, co máme dělat. Jedno ale víme určitě. Domů se nám ještě nechce…

Kam dál?

Jak se nám povedlo vybruslit z náhlé změny situace vám povíme v příštím článku, který najdete > zde <. Zároveň jsme připravili i samostatný > článek < o West Highland Way, kde se dozvíte více informací o trase, a jak se na ni připravit. Pokud vás lákají další místa Británie, vydejte se do nejnavštěvovanějšího národního parku Anglie – > Lake District <, kde je v pohoří > Cumbrian Mountains < ukryta anglická nejvyšší hora – Scafell Pike. A v neposlední řadě musíme zmínit, že jsme se později do Skotska přestěhovali a strávili půl roku života v blízkosti WHW. Všechny informace najdete v tomto > článku <.

Mrkněte na naše video!!!

Náš přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis jsme jako vždy zachytili na kameru. Ve videu najdete naše zážitky, utrpení i spoustu praktických informací.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis se nejdříve objevil na Discover the world cz.