Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis
23. 5. 2021V národním parku Lake District jsme během britského lockdownu strávili 4 měsíce. Už nás to pomalu přestávalo bavit, a tak bylo potřeba vymyslet nějakou změnu. Lákalo nás poznání Skotska, no a jak jinak jej poznat, než po jeho nejznámější pěší dálkové trase West Highland Way, která začíná na předměstí největšího města Skotska, vede podél největšího skotského jezera a končí pod nejvyšší horou Skotska a celé Británie. Přečtěte si článek přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis (1345 m) a dozvíte se, jak jsme trpěli na trase dlouhé cca 170 km a málem zůstali na kopci o výšce Lysé Hory.
Tajně pronikáme do Skotska
Naše dobrodružství začíná v podstatě již v Anglii, když před 7 ranní vycházíme z hotelu, kde normálně pracujeme, a jdeme 5 km na vlak. S jedním přestupem „tajně“ pronikáme do hlavního města Skotska – Glasgow. Kvůli koronaviru je totiž cestování mezi Anglií a Skotskem zakázáno a bude povoleno až za týden, jenže to bychom nestihli všechny naše plány. Když už jsme ale tady, tak si město rychle proběhnem. Lehce nervózní tedy vyrážíme do centra Glasgow. Slovo proběhnem je poněkud nadsazené, jelikož nás batohy plné krámů a jídla na týden neskutečně tlačí k zemi. Míša je jako vždy nervózní a neustále vyhlíží policajty. Těm jsme samozřejmě ukradeni, a tak si v klidu můžeme udělat okruh okolo hlavního náměstí George Square a katedrály sv. Munga, kde je pěkný výhled na město ze hřbitova nad ní.
Dokupujeme zásoby a vyrážíme
Na nádraží Queen Street pak na poslední chvíli naskakujeme do vlaku, který spíše připomíná metro a odjíždíme do městečka Milngavie na předměstí Glasgow. Tady dokupujeme zápalky, protože jsme jako vždy na něco zapomněli, fotíme se u startovacího památníku a skrz bránu se vydáváme na trasu dlouhou 96 mil (154 km). Tak a je to tady, říkáme si. Po měsíci plánování a nesmyslného odkládání kvůli strachu z počasí a z korona restrikcí začínáme ukrajovat první kilometry. Po lesních stezkách se postupně dostáváme ven z města. Pomalu mi dochází, že jsem měl opět pravdu. Místní nás zdraví, přejí nám šťastnou cestu a rozhodně to nevypadá, že by nás měl někdo pokutovat za nedovolené překročení hranic. Spíše jsme si měli měsíc předem dělat starosti o naši chabou formu, protože jsme oba podlomeni pod náporem batohů, i když je trasa po rovině.
Prokletý asfalt
Orientace není složitá, protože rozcestníky s nápisy WHW a symbolem bodláku (skotský národní znak) jsou úplně všude. Trasa je ale zatím docela nezajímavá. Les, rybník, louka s ovcí a pomalu se přibližující hory v pozadí. Postupně scházíme do údolí, kde kráčíme několik km po stezce podél silnice. Na chůzi po rovinách nejsme zvyklí, takže jdeme jako zdřevěnělí a následující silnice tomu moc nepomáhá. Asi 10 % WHW vede po asfaltu a my dnes ukrajujeme pořádný kus. Chodidla hoří, záda bolí a paty jsou otlačené. Člověk si ani nemůže na chvíli sednout, protože rozhýbat tělo po pauze a zvyknout si znovu na bolest je ještě horší. Z posledních sil obcházíme vesnici Drymen a v lesíku za ní stavíme po dnešních 30 km stan.
Na použitém ohništi rozděláváme oheň, ohříváme večeři a po cca hodince už máme všechny přípravy a úkoly hotové. Člověk by se teď věnoval odpočinku a užíval si tepla, když by nepřišel vichr s přeháňkou a nezahnal jej do stanu. No co, stejně už je 9 a alespoň můžeme využít čtečku, kterou s sebou taháme. Dnes jsme vstávali v půl 6, takže usínáme brzy. Spí se dobře, jen pořádně cítíme záda, nohy, chodidla s puchýři a v noci je zima.
Zdoláváme Conic Hill
Dnes to vypadá na nádherný den. Po 9. vyrážíme a ze začátku to ani nebolí. Po chvilce chůze lesem se odpojujeme na jednu z alternativ WHW a po loukách stoupáme na vrcholek Conic Hill (361 m). Tady teprve potkáváme první turisty, ale jen jednodenkáře. Z vrcholku máme nádherné výhledy na temné jezero Loch Lomond (největší ve Skotsku) a v dálce vykukuje zasněžený vrchol Ben Lomond (974 km). To je další odbočka, kterou máme dnes v plánu. Náš idylický den v podstatě končí po sestupu k jezeru. Míša by totiž ráda pauzu na oběd, ale já vím, že je potřeba si pohnout, protože jsme dnes ještě nic neušli a chci stihnout výstup na Bena.
S odlišnými názory se tedy trmácíme dál podél jezera. Stezka je tvrdá, rovinatá, nezáživná, bez výhledů, s občasným stoupáním a klesáním, nohy bolí a nám to absolutně neutíká. O to horší je moje nálada, když zjišťuju, že výstup na Ben Lomond nestíháme. Máme to nejlepší počasí, jaké si může člověk přát, ale kvůli tomu, že Míšu bolí nohy, jdeme celý den jako šneci. Na parkoviště Rowardennan se doslova plazíme. Alespoň jsou tu třetí veřejné záchody za dnešní den a pěkný výhled na jezero, takže můžeme na chvíli zrelaxovat před závěrečnými 5 km.
Spaní na Bothy Rowchoish
Ty samozřejmě nejsou žádná pohoda. Tvrdá lesní cesta, přes stromy nemá člověk žádné výhledy a poslední kilometr si krátíme sestupem obtížně prostupným lesem. Vše zlé ale jednou končí a my konečně přicházíme k útulně (bothy) Rowchoish. Ta je naštěstí i během pandemie otevřená a můžeme zdarma využít veškeré její pohodlí. Při západu slunce ještě smáčím nohy v jezeře, a pak už konečně rozděláváme v krbu oheň. To byla ta největší chyba. Komín asi špatně táhne a my máme za chvíli chajdu plnou dýmu. Větráme, co to jde, a fazole k večeři ohříváme na plynu. I tak je ale fajn mít střechu nad hlavou a vědět, že ráno nebudeme balit vlhké věci.
Třetí den bývá kritický
Slavná hláška ze Sněženek a machrů se projevila i u nás. Ráno na oplátku rušíme naše sousedy, kteří včera dorazili později večer, a vydáváme se vstříc třetí etapě. Prvních 5 km utíká rychle a u hotelu Inversnaid děláme pauzu u vodopádu s výhledy na jezero. Pak následuje krkolomných 6 km, při kterých několikrát prudce stoupáme/klesáme podél jezera, přelézáme/podlézáme popadané stromy a nechápeme, jak někdo může jet WHW na kole. Konečně jsme u druhé bothy na trase – Doune Byre, kde jako správní Češi mažeme chleba s paštikou a s kafem v ruce se sluníme na kempingových židličkách. Chalupa v Horní Lomné „hadra“. Bohužel je ale třeba pokračovat dál, a tak po ošetření mého rozříznutého prstu a vytažení Míšeného klíštěte vycházíme.
Postupně opouštíme jezero Loch Lomond a vydáváme se proti proudu řeky Falloch. Jak jinak, než po tvrdých štěrkových stezkách. Puchýře a bolavá chodidla se opět ozývají a naše tempo upadá. Většina lidí končí dnešní etapu v kempu u Inverarnan, ale kvůli lockdownu je všechno zavřené, takže jen krátká pauza a „rychle“ dále. Míša už moc nemůže a nějaké pěkné výhledy na soutěsku řeky pod námi ji vůbec nezajímají. V jednu chvíli mi utíká dopředu a na chvíli to vypadá na nalezení kondice, ale je to jen takové vyhecování se před krizí, které se neobejde bez slz. Asi ji ty nohy fakt bolí, ale co mám říkat já, když na zádech nesu jídlo na týden pro dva, stan, vaření a další krámy. Po necelých 22 km tedy zakončujeme dnešní etapu a na jediném plácku podél řeky Falloch stavíme stan.
Etapa do Bridge of Orchy
Je zajímavé, jak velký teplotní rozdíl tady zažíváme. V noci má člověk na sobě všechno možné a stejně ve spacáku „klepe kosu“ a po hodince chůze na slunku je horko i v kraťasech a tričku. Právě tou dobou protínáme v lesíku místo zvané Crianlarich crossroads, kde jsme v oficiální polovině WHW. Následuje docela nezáživný sestup do údolí, a pak už zase rovina, která je aspoň zpestřená o výhledy na zasněžené vrcholky hor. Po pauze u jezírka přicházíme do vesnice Tyndrum, kde shodou okolností potkáváme první ze dvou otevřených obchodů na trase. Je to spíše taková dobře zásobená benzínka než obchod, ale člověk tu může dokoupit všechno potřebné včetně outdoorového vybavení. Kdybychom to věděli dříve, tak nemusíme na zádech tahat jídlo na týden, ale co se dá dělat.
Tip: mrkněte na > top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku <.
Posilnění kávou a Coca-Colou stoupáme do sedla okolo 340 m, kde se nám otvírají pěkné výhledy na hory a údolí, kterým následně klesáme. Silově nám dnešní etapa vůbec zabrat nedává, ale šotolinová stezka opět způsobuje úpornou bolest chodidel a poslední kilák se zase hrozně táhneme. Zničení (hlavně Míša) přicházíme do osady Bridge of Orchy, kde tradičně táboříme na příjemném plácku za mostkem. Je pátek a konečně potkáváme i další lidi, kteří se vydali kempovat. Za celý den jsme totiž potkali akorát dva strážce národního parku. Večer už se Míše nic nechce, ale já se jdu na chvíli k ohni družit se Skoty. Člověk se dozví spoustu zajímavých informací, zjistí, že skotštině vůbec nerozumí, a že na rozdíl od Anglánů s přízvukem, Skoti ví, že jim lidé nerozumí, a tak kvůli ostatním ochotně přejdou do normální angličtiny.
Přes obávaná rašeliniště
Ráno koukáme, jak z tenkého navlhlého stanu vylézá Skot v krátkém rukávu i nohávu, zapíná sukni a balí tenký letní spacák. Je nám chladno i za něj, takže balíme stan i naše třísezonní spacáky, sundáváme zimní bundy a v mikinách začínáme stoupat na vrcholek Mam Carraig. Tady se nám otevírají nádherné výhledy na jezero Loch Tulla a několik skotských munros (vrcholy nad 3000 stop/ 914,4 m). Po sestupu k jezeru se napojujeme na starou obchodní stezku a začínáme stoupat k rašeliništím. Prozíravě jsme tady na konci dubna, což znamená, že ještě není sezóna otravných muchniček midges a my si můžeme v klidu dovolit oběd uprostřed vřesovišť u řeky Ba. Následně stoupáme do cca 450 m, abychom hned vzápětí mohli sestoupit do údolí k hotelu Kingshouse.
Tady máme štěstí a přímo vedle hotelu potkáváme jeleny. Je fajn žvýkat svačinu a pozorovat tato majestátná zvířata. Většina lidí zde končí dnešní etapu, ale my zase potřebujeme o něco dále, a tak se vydáváme na poslední 4 km. Počasí je celý den nádherné, až jsme skoro spálení, výhledy na údolí, kde tisícimetrové kopce rostou ze země, jsou nepřekonatelné, ale kazí nám to bolest chodidel z tvrdého podkladu. Kolem půl 6 přicházíme, podobně jako včera, po 24 km na parkoviště pod Ďáblovými schody do dnešního cíle. Je to sice hned u cesty, ale pohled na vrchol Stob Dearg v údolí > Glen Coe < lze jen těžko něčím vynahradit. Ještě k tomu, když na něm probíhá záchranná akce vrtulníkem, kterou pozorujeme při večeři ze stanu.
Na nejvyšším bodě WHW
V ranním kolotoči již máme docela systém, a tak stíháme vyjít už před 9. Začínáme rovnou stoupáním do kopce, což po studené noci přijde vhod. Za cca 45 min. po Ďáblově schodišti stojíme v sedle okolo 550 m, na nejvyšším bodě celé WHW. Po vychutnání výhledů musíme všechny nasbírané metry sestoupit, protože městečko Kinlochleven leží na úrovni moře. Tady máme předem domluvené setkání, jenže chybička se vloudila a my musíme přes 2 h čekat. Na treku má člověk ale vždycky co dělat, a tak si dlouhou chvíli krátíme vařením oběda, hraním her a pozorováním laní, které se pasou v centru městečka, jakoby se nechumelilo.
Brodíme řeku
Kinlochleven opouštíme později odpoledne a podle plánu se odpojujeme od trasy WHW. Přechod West Highland Way jsme se totiž rozhodli zpestřit o výstup na Ben Nevis. A protože jsme zhýčkaní, chceme využít nocleh na další bothy, která je mimo hlavní trasu. Jednorázový výstup do 400 m nám dává trochu zabrat, ale pak už svižně šlapeme po cyklostezce podél jezer Eilde Mor a Eilde Beag. Krajina je samozřejmě kouzelná. Zapadající slunce, kolem nás tisícové vrcholky, výhledy na Ben Nevis a my jsme jediní zbloudilí turisti široko daleko. Menším problémem je závěrečný úsek k naší vysněné Bothy Meanach, která leží na druhé straně řeky.
Jaký to má smysl postavit nouzovou útulnu na místě, kam se nedá normálně po stezce dojít, a kde ji v případě mlhy ani neuvidíte? My naštěstí celou dobu s sebou taháme gumáky, protože jsme původně chtěli z konce WHW pokračovat na Cape Wrath Trail, a tak řeku a podmáčenou louku překračujeme suchou nohou. Jinak by nás čekalo půl km se zmrzlýma nohama, což nezní jako příjemný zážitek. Noc v útulně je samozřejmě super, ještě k tomu, když ji máme celou pro sebe.
Všechno je proti nám
Ráno se poprvé budíme do zamračeného dne. To to mohlo ještě den vydržet, říkáme si, ale nic se nedá dělat, a tak zabalení do pláštěnek vyrážíme do jemného mrholení. Po překonání řeky se napojujeme na stezku. Jdeme zhruba kilák, když se opět přezouváme do gumáků, protože stezka mizí. Zůstává jen podmáčená louka, bažinky, potoky a rašeliniště, které postupně musíme překonávat. Je to docela sranda, takové pravé skotské dobrodružství, ale člověka to vyčerpává. Po třech hodinách chůze se konečně dostáváme k odbočce vedoucí na Ben Nevis. Není to ale hlavní trasa, a tak se pro jistotu ptáme místních, jestli tudy nějaká stezka vede. Prý ano, ale rozhodně není dobré se tam vydávat v dnešním počasí a nahoře je hřeben, který je v mlze a větru nebezpečný. „To přece nemůže být tak hrozné“, říkáme si pro sebe.
Výstup na Ben Nevis
Ve 12 zahajujeme výstup na Ben Nevis. Stezka je ze začátku prošlapaná a míjíme krásný vodopád. Později se dostáváme na podmáčenou planinu s pěknou řekou, kde nám promokají boty a díky krátké přeháňce s větrem i všechno oblečení. Stezka se samozřejmě ztrácí, ale intuitivně směr víme a snažíme se podél potoka stoupat nahoru. V sedle (850 m) už toho máme celkem dost. Mlha se na chvíli rozevírá a ukazuje nám cestu. Stoupáme prudkým svahem mezi kameny a musíme si pomáhat rukama. Fouká a začíná to být docela exponované. V jednom místě dokonce až tak, že zvažujeme návrat zpět, ale nakonec se nám daří přelézt sněhovou plotnu a vytáhnout naše těžké batohy i zadky na vrchol Carn Mor Dearg (1220 m).
Přes ostrý hřeben
Teď bohužel musíme sestoupit do 1050 m a přetraverzovat ostrý hřeben. Chvíli jdeme po pravé straně, chvíli po levé a chvíli po špičce. Oba máme docela pro strach uděláno, takže i přes občasné poryvy větru, které s člověkem zacloumají tak, že se musí přidržet skály, lezeme docela obstojně jako kamzíci. Všechna sranda ale končí, když máme to nejhorší za sebou a zbývá už jen posledních 200 výškových m. Drápeme se vzhůru prudkým sněhovým svahem a oběma nám docházejí síly. Člověka to ničí i psychicky, když udělá krok nahoru a dva sjede dolů. Jsme naprosto vyčerpaní a na vrchol dolézáme po čtyřech.
Málem zůstáváme na vrcholu
Zdolali jsme Ben Nevis (1345 m) – nejvyšší horu Velké Británie a téměř z posledních sil vlézáme do přístřešku, kde je nafoukaný led. Sedíme, stoupá z nás pára, odfukujeme a jsme úplně promočení. Ani jednomu z nás už se nic nechce, ale po chvíli se do nás dává zima a naši jedinou možností na „záchranu“ je dostat se níže. Fučí, sněží a my v naprostém mlíku hledáme podle mobilu směr dolů, protože stopy ani kamenné mohyly nejsou vidět. Míša je na pokraji zhroucení, já sotva pletu nohama, ale oba kloužeme po sněhu z kopce dolů. Sice už jsme na oficiální trase na vrchol, ale v pondělí v 5 odpoledne při psím počasí tady samozřejmě nikdo není.
Hrábli jsme si na dno
Na hranici 700 m se konečně dostáváme ven z mraku a vidíme, kolik toho ještě musíme sejít. Po tom, co už máme za dnešek a celý týden v nohách, je sestup 1300 výškových m dost bolestivá záležitost. O to je to horší, když člověk na vydlážděné stezce několikrát spadne, protože mokré kameny dost kloužou. Úplně promočení a zdechlí přicházíme do kempu Glen Nevis, kde žadoníme o noc v Podu. Při čekání na vyplnění papírů se nám skoro podlamují nohy. Máme to sice za £ 70, ale je nám to jedno. Jsme v suchu, teple a zachráněni. I přes naši snahu sbalit všechno nepromokavě, to moc nepomohlo, a tak ještě v 10 večer vytahujeme věci ze sušičky.
Dokončujeme přechod West Highland Way
V Podu se balí všechno na pohodu. Chvíli čekáme, než přestane pršet, a pak vyrážíme na poslední 4 km WHW, na kterou jsme se zpátky napojili. Cesta do Fort William utíká rychle, procházíme centrem a protínáme cílovou čáru nejznámější pěší dálkové trasy Skotska. Po zhruba 170 km, 7 dnech a zdolání Ben Nevisu jsme konečně v cíli. Je to fajn pocit, ale naše dobrodružství tady nekončí. V supermarketu dokupujeme zásoby a podél jezera Loch Ness přejíždíme busem do města Inverness.
Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis nás zničil natolik, že jsme museli náš původní plán (jít druhou polovinu dálkové trasy Cape Wrath Trail) přehodnotit a místo toho vymýšlíme 4denní trek okolo nejseverovýchodnějšího mysu Británie – Cape Wrath. Bohužel až v Inverness zjišťujeme, že navazující autobus kvůli koronáče nejezdí (i když na netu tvrdili opak) a náš plán se hroutí během minuty. To znamená, že jsme jeli 2 h směrem na sever úplně zbytečně. Jsou 3 hodiny odpoledne, sedíme na zasmušilém autobusáku, studený vítr se do nás opírá a nevíme, co máme dělat. Jedno ale víme určitě. Domů se nám ještě nechce…
Kam dál?
Jak se nám povedlo vybruslit z náhlé změny situace vám povíme v příštím článku, který najdete > zde <. Zároveň jsme připravili i samostatný > článek < o West Highland Way, kde se dozvíte více informací o trase, a jak se na ni připravit. Pokud vás lákají další místa Británie, vydejte se do nejnavštěvovanějšího národního parku Anglie – > Lake District <, kde je v pohoří > Cumbrian Mountains < ukryta anglická nejvyšší hora – Scafell Pike. A v neposlední řadě musíme zmínit, že jsme se později do Skotska přestěhovali a strávili půl roku života v blízkosti WHW. Všechny informace najdete v tomto > článku <.
Mrkněte na naše video!!!
Náš přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis jsme jako vždy zachytili na kameru. Ve videu najdete naše zážitky, utrpení i spoustu praktických informací.
Pro další videa klikněte na náš > kanál <.