Život a práce ve Skotsku
9. 4. 2022Jak už to tak bývá, osud si pro nás dennodenně připravuje různorodá překvapení. Pro nás to na konci léta 2021 znamenalo zrušenou cestu do Nepálu kvůli zákeřnému viru, který nám ničí životy už skoro dva roky. Nezbývalo nic jiného, než vymyslet náhradní plán, a tak jsme se po dlouhém přemýšlení rozhodli pro práci v zahraničí. Jenže kam má člověk vyrazit na půl roku, aby vydělal dost peněz, vystačil si s jazykem a nemusel podstupovat šílené byrokratické kolečko? To vše a mnohem více se dozvíte v našem článku život a práce ve Skotsku.
Co zvážit před prací v zahraničí?
Před prací v zahraničí musí člověk zvážit mnoho aspektů. Jak se tam se všemi těmi věcmi na půl roku dopraví, jak se tam domluví, jestli bude oprávněn získat potřebná povolení a samozřejmě hlavní otázka, kolik si tam vydělá. Nám po důkladném přezkoumání všech možností padla do oka Británie. Není to daleko, člověku stačí jen angličtina, oba máme „pre-settled status“, takže nepotřebujeme víza a minimální mzda po zdanění je jedna z nejvyšších v Evropě. Se svými schopnostmi, možnostmi a jazykovými znalostmi totiž nemůžeme očekávat vyšší plat než minimálku. A protože milujeme hory a do pohostinství berou všechny, vybíráme si práci v hotelu Kingshouse, který stojí v obklopení hor, uprostřed Skotské vysočiny. Zní to všechno bláhově, ale jak se později ukáže, nebude to úplně tak jednoduché…
Autem do Skotska
Po loňské zkušenosti s prací v Anglii, kdy jsme 60 kg vybavení tahali 10 dopravními prostředky a celá cesta zabrala 14 hodin (z toho let trval 2 h), si kupujeme auto a do Skotska pojedeme na čtyřech kolech. Zdá se to jako nesmysl, ale náš hotel bude dost odlehlý a hromadná doprava v Británii je nekřesťansky drahá, takže se to vyplatí. Během pátku postupně nanáším věci do auta a večer konečně vyrážíme směrem na Prahu. Naše nová stará Octavie (ročník 2008) se doslova prohýbá pod náporem věcí, ale kupodivu šlape jako hodinky. Jako správní Češi jsme totiž využili možnosti ušetřit a s sebou si vezeme několik sladkých minerálek, pivo, víno, další alkohol, sladkosti, slanosti, no prostě všechny důležité věci pro přežití prvního měsíce. Je toho dost pro celý autobus, tak doufáme, že nás nikde na hranicích nebudou kontrolovat.
Naším prvním cílem je > Brusel <, hlavní město Belgie, kam se během noční jízdy dostáváme bez problémů. Zpestřením byla akorát kontrola od německé policie hned za českou hranicí, jestli nevezeme drogy. Nevezli jsme a naštěstí se jim nechtělo moc hledat, takže naše drinky zůstali nedotčené. Celou deštivou sobotu trávíme prohlídkou města a po výhře nad parkovacím automatem, kdy nám nechtěl propojit jízdenku na MHD s parkovacím lístkem, a tedy snížit cenu za stání, opouštíme parkovací garáž a vydáváme se na posledních 200 km jízdy po pravé straně. Již v garáži nás čekala první lekce angličtiny, protože jsme museli volat na údržbu, aby nám poradili, jak lístky spárovat a nakonec jsme si vykomunikovali odjezd zdarma a parkovné neplatili vůbec.
Trajektem z Calais do Doveru
Po včerejších 1300 km je jízda do francouzského přístavu Calais jako nic. Již za tmy míjíme město a vrháme se do spleti nadjezdů, podjezdů, šipek a pruhů. Jsme tu poprvé, takže je to pro nás trochu adrenalin a zážitek. Nejprve nás čeká francouzská celnice, pak britská, a než se páni celníci stačí rozhodnout, že by nám prohledali auto, odjíždíme k bráně pro check-in. Vše jde bez problémů, a dokonce najíždíme i do správné „lajny“. Po asi dvou hodinách čekání se kolona začíná hýbat a my přes „most“ vjíždíme do horního patra trajektu. Z 1,5hodinové plavby toho moc nemáme, protože oba spíme, abychom byli ready na další celonoční jízdu.
První kilometry na levé straně
Z trajektu se vyplétáme bez obtíží a rovnou se napojujeme na dálnici. Teď už „jen“ tisíc kilometrů a budeme v cíli. Jak jsem předpokládal, opačné řízení není na dálnici vůbec problém. Tady je to úplně jedno, jestli člověk jede vlevo nebo vpravo. Při pohledu na české dálnice by se dokonce dalo říct, že řada řidičů se na to celoživotně připravuje. Co ale je velký problém, je omezení rychlosti. Po britských dálnicích se totiž může jet maximálně 70 mil/h (112 km/h) a na spoustě míst je rychlost snížena na 50 mil/h (80 km/h). Kvůli rychlostním kamerám na každém rohu ani nemůžeme jet rychleji, takže přestože jsou v noci dálnice úplně prázdné, moc rychle se neposunujeme. Člověka ta pomalá jízda unavuje, takže cestou děláme dvě hodinové pauzy na spaní.
Když se ráno konečně rozednívá, začíná pršet a fičet vítr. Ano, to je ta pravá Anglie, jak ji známe. V největším městě Skotska Glasgow dálnice končí a napojujeme se na cestu vedoucí do města Fort William. Ze začátku je to docela nuda a už nás to otravuje, ale později se dostáváme k jezeru Loch Lomond, cesta se zužuje, objevují se prudké zatáčky, kaluže, ve kterých auto plave, a další situace, které člověka proberou. K tomu krajina začíná být zajímavá, okolo nás se zvedají hory a my projíždíme místa, která už známe. Však je to jen pár měsíců, kdy jsme tudy procházeli po oblíbené dálkové trase > West Highland Way < a díky tomu našli náš hotel Kingshouse.
Náš nový domov
Když odbočujeme k našemu novému domovu, ukazuje tachometr 2450 km. Británie sice není úplně daleko, ale sem nahoru do Skotska je to pořádný kus cesty. Rozpačitě jdeme na recepci, kde se dovídáme, že náš pokoj ještě není připravený a máme zatím počkat v restauraci. Po dvou nocích za volantem je hodinové čekání na přípravu pokoje to poslední, co člověk chce dělat. Před 14 dny jsme dali vědět, že přijedeme v neděli kolem oběda a dorazili jsme přesně ve 12, tak kde je problém? Docela to vypovídá o vedení hotelu, takže je nám už teď jasné, že tady mají na všechno čas, o čemž se i později přesvědčíme.
Naštěstí nám spravuje náladu náš nový pokoj. > Minulý pobyt v Anglii < jsme totiž bydleli v malém „podu“, kde se člověk sotva pohnul, takže teď nám 4,5 x 4,5 m připadá jako luxusní apartmá. K tomu máme fungující WiFi, kuchyň s pračkou a sušičkou, sdílenou koupelnu s neomezeným množstvím teplé vody a krásný výhled z okna na hory. Jsou to sice obyčejné věci, ale kdo zažil ubytování pro zaměstnance, ví, že toto je jedno z těch lepších. Společné ubytování se ovšem nezapře, protože kuchyň přetéká nádobím s různorodými druhy zbytků a plísně a stůl díky prázdným lahvím od chlastu skoro není vidět. Taky koupelna připomíná umývárny v natřískaném kempu, ale s tím jsme tak nějak počítali. Navíc jsme oba tak unavení, že nás to nechává naprosto klidnými.
Hotel Kingshouse
Po krátkém odpočinku se vydáváme na obhlídku okolí. Hotel Kingshouse se nachází uprostřed Skotské vysočiny (Highlands). Kolem jsou jen rašeliniště (moors) a hory, z nichž člověka nejvíce zaujme ikonický Stob Dearg. Jen kousek odtud leží dvě nádherná údolí Glencoe a Glen Etive, která se objevila ve filmech Harry Potter nebo James Bond. Místo je to tady známé a turistů se kolem proženou davy, ale do nejbližší vesnice je to 20 km a do města 2x tolik. Na parkoviště tu pravidelně přicházejí zvědaví jeleni, kteří se vůbec nebojí a občas se nechají krmit. Z prvních dojmů to vypadá jako destinace snů, takže život a práce ve Skotsku může začít.
Práce v hospitality
Dostali jsme na začátek dva dny volna na rozkoukání a plní energie se vrháme do nového zaměstnání. Po minulé zkušenosti jako číšníci jsme se tentokrát rozhodli pro změnu. Já budu mít nádobí v kuchyni (kitchen porter) a Míša bude uklízet pokoje (housekeeping).
Kitchen porter
Mytí nádobí není zrovna dream job. Člověk je celý den zavřený v kuchyni, valí se na něj hrnce, plechy, talíře, hrnky, a pořád jen čumí do dřezu. I když máme myčku, musí být všechno nádobí předmyté, takže je to spíše jen taková „oplachovačka“ než myčka. K tomu je samozřejmě spousta dalších povinností jako vynášení košů, vyvážení popelnic, likvidace kartonových krabic, zametání, vytírání, praní utěrek nebo extra práce navíc, kdy se uklízí něco v kuchyni. Směny jsou docela dlouhé, většinou okolo devíti hodin, ale i dvanáctky se najdou. I přes bolavé prsty a ztuhlá záda je to ale pro mě lepší, než dělat „pingla“ a být z jedné strany tlačen zákazníky, z druhé kuchaři a z třetí „supervisory“, kteří si honí ego jenom proto, že jsou o level výše. Nikdy jsme nepochopili to pohnuté myšlení některých lidí, kteří mají potřebu se vozit po ostatních.
Tip: mrkněte na > top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku <.
Housekeeping
Na houskeepingu je to podobné. Člověk uklízí koupelny, vysává koberce, stele postele a doplňuje čaje s kávou pro nové hosty. Ve srovnání s kuchyní je potřeba se více zaměřovat na detaily, na druhou stranu není práce tak fyzicky náročná. Ne že by z toho nebolelo celé tělo, ale není potřeba tahat tak těžké věci a nehrne se to na člověka v nárazových vlnách. Samozřejmě i tato práce má své stinné stránky, kterými je třeba mytí záchodů v restauraci nebo ještě horší, umývání zaměstnaneckých toalet. Je k nevíře, jaká překvapení po sobě zanechají vlastní kolegové. Některé dny v práci opravdu nejsou jednoduché a občas máme chuť se sbalit a ze dne na den odjet domů. Zvláště, když si pro nás život chystá byrokratické kuriozity.
Pocit bezmoci nejen z byrokracie
To, že pohostinství je tvrdé odvětví, víme a dá se říct, že jsme si po chvilce zvykli. Není výjimkou, že se někteří zaměstnanci rozhodnou další den nepřijít do práce a jednoduše se sbalí a odjedou. Ať už kvůli propařené noci nebo odchodu za lepšími podmínkami. Na nás pak zůstane jejich práce a musíme čekat, než se zas najde někdo nový, koho opět musíme zaučovat. Taky jsme se naučili, že je třeba si každý den zapisovat hodiny a kontrolovat výplatní pásky, protože se může objevit „chyba v systému“ a výplata je hned o pár desítek liber nižší.
Co nás ale překvapilo, je neochota a pomalost, s jakou vedení řeší tyto problémy. Když člověk přijde s tím, že má zaplaceno méně hodin, tak se tím nejdříve nikdo nezabývá, pak se čeká na odpověď na e-mail, pak se čeká, než se někdo vrátí z dovolené, další odpověď na mail, a než se člověk naděje, je tu nová výplatní páska s další chybou. Podobně to bylo i s daní z příjmu.
Problémy s daněmi
V Británii se počítá daň z příjmu podle přiděleného daňového kódu. Chybou hotelu jsem měl přidělený špatný daňový kód a měsíčně tak přeplácel okolo 200 liber (cca 6000 Kč) na dani z příjmu. Řešení tohoto problému a vrácení peněz se táhlo tři měsíce, oslovil jsem s tím asi 4 lidi a nakonec jsem si to musel vyřešit sám několika telefonáty na finanční úřad. Jenže ono to není tak jednoduché volat na „help line“, kde nejprve robotovi popisujete svůj problém, pak hodinu čekáte a až potom se můžete s někým bavit a doufat, že si navzájem budete rozumět. Naše angličtina totiž není úplně nejlepší a znalosti britského systému daní také ne. Zvláště tady ve Skotsku s jejich dialektem jsme někdy úplně ztracení.
Největší paradox je, že když se člověku podaří získat nárok na vrácení daně, nemá si peníze jak vybrat. Přeplatky na dani jsou totiž propláceny pomocí šeku, na který my v Čechách nejsme zvyklí. V naší domovině proplácí zahraničí šeky snad jen Komerční banka a ještě k tomu u ní musíte mít účet. Říkáte si, proč si nenecháme vyplatit šek na britský účet? Odpověď je jednoduchá. Ve Skotsku jsme jen na krátkou dobu a jako nerezidenti si tedy běžný účet nemůžeme založit. A samozřejmě online banky jako např. Revolut šeky také neproplácí. Jediným řešením je oslovení kolegy a přepsání šeku na jeho jméno, což zase vyžaduje telefonát a hodinové čekání na help-line.
Očkování proti coronaviru
Ale není to jen oblast práce, kde nám byrokracie ničí životy. Cestování nás svým způsobem živí, a tak je pro nás očkování proti covidu nutností. První dvě dávky jsme dostali v Česku a tady ve Skotsku nás čekala jen posilovací dávka. Ochotně by nám píchli i dvě týdně, v tom není problém, ale dostat se ke správnému certifikátu je nadlidský výkon. Po měsíci čekání jsme obdrželi papír o tom, že v sobě máme první dávku. Následoval další měsíc, kdy jsme se konečně dostali do systému, nahráli tam i naše české certifikáty a udělali spoustu dalších hovorů a úkonů, ale ještě pořád nemáme ten pravý certifikát, kde by bylo vidět, že v sobě máme tři včeličky. Je k nevíře, kolik úsilí je potřeba k jednomu papíru s třemi daty a QR kódem.
Oč temnější noc, o to jasnější ráno
Nepříjemnosti v práci, nesmyslná byrokracie a neutichající vítr s deštěm dokážou člověku pěkně zkazit náladu a někdy si říkáme, jestli život a práce ve Skotsku za to stojí. Citát Stephena Kinga v nadpisu ale mluví za vše. Vysvitne slunko, vykouknou vrcholky hor, přijdou jeleni a my si zase připadáme jako v ráji, kde je nespočet míst na objevování. Ve volných chvílích tedy vyrážíme na kopce, prozkoumáváme pobřeží a projíždíme úzké klikaté silnice, které jsou ve Skotsku na každém rohu. Ale o tom vám povíme až v dalších článcích.
Kam dál?
Již nyní pro vás máme článek o nádherném údolí > Glen Coe < a jedinečném > ostrově Skye <. Taky mrkněte na naše přechozí články, kde popisujeme > přechod West Highland Way < nebo > prohlídku Edinburghu a trek okolo východního pobřeží <. Z Británie pak stojí za zmínku i národní park > Lake District < a hlavní město > Londýn <.
Mrkněte na naše video!!!
Život a práce ve Skotsku si samozřejmě také zaslouží zpracování do videa. V tomto díle najdete naši 2450 Km dlouhou cestu autem z Havířova až do Skotska, první dojmy z hotelu a ubytování a také naši první turistiku na ikonický vrchol Stob Dearg.
Pro další videa kliknětě na náš > kanál <