Náš život a práce v Anglii

20. 3. 2021 Od Discovertheworld

Na to že nám koronáč neustále mění plány, jsme si už pomalu zvykli. Ale změna destinace z Nepálu a Indie na Anglii byla poměrně velká. Kvůli viru byly hranice do těchto zemí uzavřené, a tak jsme docela narychlo museli najít náhradní řešení. Naštěstí se nám přes známé podařilo získat kontakt na českého manažera hotelu v národním parku Lake District, který zrovna potřeboval číšníky. Moc informací jsme se od něj nedozvěděli a známí tady pracovali naposledy před 5 lety, ale i tak jsme se vydali do neznáma a začali dělat práci, o které jsme neměli moc povědomí. Začátky rozhodně nebyly jednoduché, přesto se nám podařilo nasbírat plno zážitků a objevit spoustu zajímavých míst. V našem článku vám povíme, jak začal náš život a práce v Anglii.

Letíme poprvé

Vstáváme před sedmou. O hodinku později už sedíme v Regiojetu a vyrážíme směr Praha. Přirozeně jsme plni obav, jestli to vůbec vyjde, a také už jenom proto, že je to naše první cesta na tak dlouho a bez zázemí auta. Počasí je pochmurné, prší. Asi příprava na pobyt v nejdeštivějším místě Anglie (Lake District). S sebou taháme dvě velké a úplně narvané krosny, jednu cestovní tašku, malý batoh a tašku s notebooky. Je to pořádná nálož, která má dohromady cca 60 Kg. Sbalit se na minimálně půl roku života není jen tak. Samozřejmě s sebou bereme spoustu objemných a nepotřebných krámů, ale to pochopíme až později. Cestu vlakem si krátíme kávou, šampusem a koláči, ať nejsme tak nervózní a máme veselejší náladu. V Praze jsme jen s 15 min zpožděním a rovnou přesedáme na MHD. Skrz dvě linky metra a jeden bus jedeme na letiště.

Hned na poprvé trefujeme špatný terminál a musíme s celým ansámblem přes dlouhé chodby do terminálu 1. Naštěstí jsme si naplánovali časovou rezervu, takže vše stíháme. Odbavení zavazadel je bez problémů a po letištním bludišti se přesouváme před náš Gate. Následuje šacování, jestli s sebou na palubu netaháme něco nebezpečného, což dá docela práci. Máme totiž dva noťasy, powerbanky, nabíječky, foťák, baterky atd. Naštěstí je vše ok a po chvilce čekání nás bus dováží k letadlu. Je poměrně malé a uvnitř není moc místa, ale co by člověk chtěl za 400 Kč/os. Podařilo se nám vychytat levnou letenku, ale jak už to tak bývá, za zavazadla jsme museli připlatit. Celkově je ale cena 3000 Kč za oba docela fajn. Pro Míšu je to první let, takže je před startem nervózní. Náladu však spraví pěkné výhledy do krajiny. Cesta utíká rychle a za 2 h přistáváme do deštivého Manchesteru.

Vlakem po Anglii

Po příletu čekáme, kdo po nás bude chtít papíry kvůli karantény, které jsme doma museli složitě vyplňovat před odletem. Nikdo se ale o nás nezajímá, a tak dlouhým koridorem procházíme na vlakové nádraží v Manchesteru. Na náš předem koupený lístek na vlak (přes aplikaci > Train Line <) máme velkou časovou rezervu. Po chvilce laborování s telefonem se mi daří přebookovat jízdenku na dřívější spoj. V Británii se ceny vlaků liší podle vytíženosti, takže člověk může jet docela levně. My jsme samozřejmě vychytali plnou cenu. Lístek na cca 120 km z Manchesteru do Windermere stál pro oba okolo 1800 Kč. Na nástupiště nás pouští brána oskenováním jízdenky z aplikace a už čekáme na náš první vlak do Prestonu. Občas se v Anglii stane, že některé spoje zruší např. hodinu před odjezdem. To naštěstí není náš případ a třemi vlaky dorážíme včas do Windermere.

První dojmy

Vystupujeme před desátou do deštivého a tmou zalitého nádraží, kde skoro nic jiného není. Nějak se nám daří zavolat si doporučenou taxislužbu, která nás svižně odváží za 400 Kč k našemu hotelu Wild Boar (Divoký kanec). Zajímavý to svět, kde letenka přes půl Evropy stojí stejně jako 10 km jízdy taxíkem. Již cestou je nám jasné, že budeme mimo město. Jedeme totiž po opuštěné silnici v úplné tmě. Hotel je přesně takový, jako na fotkách. Opravdu stojí v širé tmě uprostřed ničeho. Na recepci se nesměle seznamujeme a po chvilce nás vedou k našemu podu. Je to takový malý studený sud na konci komplexu. Opatrně zalézáme dovnitř a loučíme se s naší budoucí kolegyní, které moc nerozumíme. Po celodenním cestování v 10 hromadných prostředcích je toho na člověka trochu moc.

Tady máme být zavření 14 dní v karanténě? Vždyť je tu jen postel, komoda, umyvadélko, stůl a mezi tím půlmetrová chodbička. K tomu záchod se sprchou v mikro provedení a to je vše. Postupně vybalujeme všechny krámy do mini prostoru a snažíme se jej vytopit elektrickým větrákem. Taky se mi daří do naší elektrické redukce vyštípat kleštěmi prostor pro pavouka, takže máme připojení do elektřiny. Co ale nemáme, je mobilní signál a wifi. Také prognóza snídaně až v 10 a večeře už v 17:30 není moc lákavá. To budou dlouhé a hladové dva týdny 😀 Za chvilku se ale zabydlujeme, seznamujeme se s Čechy, kteří tu pracují a spravujeme náladu kapkou rumu. Spát jdeme rozporuplní, ale po celodenním cestování člověk usne rychle.

Život v karanténě

Náš první den karantény v Anglii je poměrně zajímavý. V 10 máme bohatou snídani v anglickém stylu (vejce, slanina, houby, toasty, klobáska, croissanty) a celé dopoledne napjatě čekáme, že se za námi přijde podívat personalistka. Marně, v Anglii je na všechno čas. Postupně zjišťujeme, kde to vlastně jsme a že za světla to tu vypadá docela pěkně. Odpoledne poprvé utíkáme z karantény a jdeme se podívat do hotelového lesíka. Příroda je tu docela fajn. Listnaté stromy, kaštany, růžné zajímavé keře, louky, kopečky, jezírka a spousta dalších věcí. Jen je všechno mokré od toho, jak celý den sluníčko střídají přeháňky. V podu je bez netu docela nuda, takže se aspoň snažíme stříhat videa a psát články, ať těch našich pár fanoušků má co číst. Další den se jdeme opět projít.

Krajina Lake District

Hned kousek od hotelu vede ze silnice odbočka na louky a my po promáčených stezkách stoupáme do kopců. Začíná to tu být nádherné. Krásně zelená tráva, potůčky a domky z tmavého kamene. Přesně takto jsme si představovali anglický venkov. Pokračujeme dále kolem ovcí, překonáváme ohrady, až přicházíme na náš první kopec Grandsire (251 m). Výhledy jsou odtud skvělé. Konečně vidíme jezero Windermere, hory v pozadí a na druhé straně kousek moře. Počasí je ideální: fajn mraky, občas sluníčko, ani zima ani teplo, jen trochu větru. Pokračujeme po loukách a máme to už jen kousek do centra Windermere, tak proč toho nevyužít. Stejně je celá karanténa fraška.

Tip: mrkněte na náš > článek < o NP Lake District.

Docházíme centrem až k obchodu u nádraží, a pak to radši otáčíme zpět, kdyby se náhodou něco dělo. Správně totiž nemáme nikam chodit a může se na nás přijít podívat kontrola (o čemž silně pochybujeme, protože naše papíry o karanténě nikdo neviděl). Na zpáteční cestu máme trochu jinou trasu, později se opět napojujeme na značenou údolní stezku (Dales Way) a poslední 1,5 km máme po silnici. Nějak si nemůžeme zvyknout na zdejší provoz a řízení vlevo. Britové nám přijdou jako strašně pomatení řidiči se smrtí v očích. K večeři máme ostrá smažená kuřata s hranolkami.

Jak trávíme karanténu?

Většinu karantény trávíme podobně. Když není hnusně, snažíme se chodit na procházky po okolí. Po zablácených podmáčených stezkách to není nic extra, ale jsme rádi, že poznáváme nový kraj, a že na chvíli vypadneme z našeho „hobitína“. Na internet si chodíme sednout ke zdi hotelu, ať chytneme wifi. Kvůli karanténě totiž nesmíme vstoupit dovnitř a být v kontaktu s ostatními. To první pravidlo striktně dodržujeme a všechno jídlo nám musí donášet až do podu. Má to své výhody, ale nechceme pořád někoho otravovat, např. kvůli kafe. Druhé omezení už nás tolik netrápí. S Čechy trávíme fajn večery a snažíme se zjistit co nejvíce informací před nástupem do práce. Co nás ale trápí je jídlo. Anglická snídaně se brzy přejí a hranolky taky. V podstatě nemáme nic jiného než čínu, něco s hranolkami nebo těstoviny se smetanovou omáčkou. Všechno je extra mastné a není nám z toho nejlíp.


Už ať skončí karanténa a můžeme si chodit pro jídlo sami. Také z angličtiny máme rozporuplné dojmy. Všem docela rozumíme, jen Anglánům paradoxně skoro nic. Je to úplně jiný jazyk, než nás učili ve škole. Hlavně když člověk potká Skoty. Od personalistky jsme dostali pár papírů k vyplnění a objednali si uniformy. Jenže jak má člověk odhadnout velikost, když nemá skoro žádný vzor na vyzkoušení. Taky jsme si domluvili možnost zůstat v našem podu, protože se nám nechce stěhovat na „staff block“. Pokoje jsou tam jak na koleji a člověk by musel sdílet záchod s koupelnou. Takhle budeme sice bez internetu, ale ve „svém“. Během karantény stíháme i jeden výlet. Doubledeckrem s otevřenou střechou jedeme podél jezera Windermere a obcházíme jej z druhé strany. Je to fajn, míjíme hrádek Wray Castle a přívozem přejíždíme zpět. Volat domů se snažíme akorát na výletech, protože u hotelu není signál.

Pracujeme jako číšníci

S Míšou máme první týden směny úplně jinak a já začínám na snídaních. Bohužel naše uniformy ještě nedorazily, takže jako jediný obsluhuju v riflích a v půjčené černé košili. Je to dost mizerná improvizace, ale co má člověk dělat, když má s sebou převážně outdoorové oblečení. Snídaně jsou docela zábava. Vařím čaje, kafe, opékám toasty, a pak to všechno spolu s dalším jídlem naskládám na tác a odnáším ke stolu. Nejdřív ale musím podle plánku zjistit, k jakému stolu to mám vůbec donést. Kvůli koronaviru je pár stolů zrušených a čísla jsou lehce zpřeházená, takže chvíli trvá, než si člověk čísla stolů zapamatuje. Snídaně utíkají rychle a v 10 odchází poslední hosté. Pro nás číšníky to znamená úklid restaurace. Musí se vysát, vytřít, vyleštit příbory a skleničky, doplnit vína na večer, prostřít stoly na „afternoon tea“ a spousta další úkolů. Kupodivu to taky utíká rychle a ve 12 nás pouští.

Katastrofické večeře

Po odpolední pauze nastupuju v šest večer na večeře. Všichni říkali, že to bude těžší, tak uvidíme. Jako kluka mě potřebují na „passe“, což znamená roznášení uvařených jídel. Z počátku chodím s kolegou a koukám, jak se to dělá, jenže po chvilce mě v tom nechávají skoro samotného. Ale to asi není nejlepší nápad. Nevím, co je které jídlo, nevyznám se v objednávkách ani v objednávkovém systému a čísla stolů si taky moc nepamatuju. Navíc nedokážu vzít více než dva talíře najednou. Jsou různě tvarované, anebo jsou to taková tenká keramická prkýnka, která se nedají na stůl normálně položit. Skoro každý talíř obsahuje kyblíček s hranolkami, který se rád převrací. Takhle jsem jedné dámě při servírování vyklopil kyblíček rovnou do talíře a moje hlasité „fuck“ atmosféru moc nezlepšilo. Ani zbytek směny nebyl o moc lepší.

Hlavní jídla se vydávají na jednom místě, studené předkrmy u jiného okénka a jídla z grilu zase na jiném místě. Než si uvědomím, co na objednávce dané jídlo znamená a kam pro něj mám jít, zapomenu, kde je číslo stolu, ke kterému to mám zanést. A tak to jde pořád dokola. V půlce směny se záhadně objevuje moje uniforma, takže se rychle běžím převléct. To samozřejmě člověku moc na klidu nepřidá. Bylo by fajn, kdybych pro první den mohl jen někomu pomáhat a ne aby to bylo tak, že já budu ten „hlavní“ na place. A taky by bylo fajn, kdyby mě někdo místo ostrých pokynů zkusil něco naučit. Hned by se to nosilo lépe, když by člověk věděl, jak správně jednou rukou chytit velký tác se čtyřmi talíři. Musím říct, že zaučení, při kterém se ode mě podle slov ostatních nic neočekává, jsem si představoval jinak.

To nejhorší mám za sebou

Jak jsem rád, když největší nával pomine a můžu jít dozadu leštit příbory. To nejhorší mám za sebou a teď už zbývá jen trocha úklidu. Musíme poodnášet nádobí, leštit sklenice, chystat na snídaně atd. Končím v půl 11, zničený fyzicky a psychicky. Za celý den jsem se musel asi 200x sehnout, protože v Británii se asi šetří místem a všechno je tu děláno jako pro hobity. Člověk vysoký okolo 1,9 m si dříve urazí hlavu, než někam dojde. Jen v restauraci je asi 5 míst, kde si musím dávat výrazný pozor na hlavu. Vůbec se mi nechce další den do práce, když vím, že to bude opět fiasko. Naštěstí začínám až odpoledne, takže dneska můžeme s Míšou zapít můj žal. Ona totiž dnes měla volno a první den ji čeká až zítra.

Náš život a práce v Anglii se lepší

Postupně si začínáme zvykat. Míša měla start o něco jednodušší tím, že při večeřích jen odnášela prázdné nádobí. U nás totiž má na daný večer každý přidělenou nějakou roli, není to tak, že by všichni dělali všechno. I tak ale pro ni byly některé věci těžké, např. nošení velkých dřevěných „standů“ na afternoon tea. Na třípatrovém podnose je maso, hranolky, ryba, a dokonce i zákusky. Za chvíli jsme se naučili, jaká prodáváme jídla, kde se co vydává a Míša přestala vylévat prosecco na hosty. Já už zvládám nosit velký tác na jedné ruce, takže můžu dělat pass sám. Trochu nám dělá problém objednávat drinky, protože máme přes dvě stě různých druhů flašek s alkoholem a člověk vůbec nerozumí, co po něm chtějí. Už jsme se alespoň naučili, jaká máme piva, a jak se čepují. Na anglické piva ale se musí trochu jinak než na pro nás známé lágry.


Taky se nám podařilo založit si online bankovní účet přes mobilní aplikaci Revolut. Nechtělo se nám vyřizovat potvrzení a jezdit do banky, takže toto byla nejlepší možnost. Jenže je to docela boj zakládat účet, když člověk potřebuje signál a internet současně. To je u nás v hotelu nereálná kombinace. Nakonec jsme stejně museli jít do centra Windermere a využít wifinu v potravinách Booths. Volný čas trávíme většinou psaním článkům a děláním videí. Moc volna ale nemáme, protože na říjen je docela dost hostů a pracujeme i 10 dní v kuse. Jednou se nám daří si skočit do wellness, které je v hotelu Low Wood. Jelikož je hotel v naší síti hotelů English Lakes, máme do něj jako personál vstup zdarma. Náš první společný volný den ale využíváme na turistiku.

Výstup na vrchol Bowfell

Za 8,5 libry/os. kupujeme celodenní lístek na bus a jedeme dvoupatrovým busem s otevřenou střechou do Ambleside, odkud malým autobuskem pokračujeme do údolí Great Langdale (zastávka Old Dungeon Ghyll Hotel). Cesta sem je hodně úzká a řidič se bravurně vyhýbá protijedoucím autům v serpentinách.  Vystupujeme v krásném údolí, sevřeni uprostřed hor. Kopce se tady z naprosté placky zvedají do cca 900 metrů. Doslova rostou ze země. Škoda jen, že vrcholky jsou schované v mlze. Přicházíme pod úpatí a začínáme stoupat nahoru. Po loukách a následně kamení šlapeme na 902 m vysoký kopec Bowfell. Měly by odtud být pěkné výhledy, ale my máme akorát mlhu, vítr a zimu. Člověk si holt počasí nevybírá. Aspoň, že neprší a skoro tu nejsou lidi. Dolů scházíme trochu jinou cestou a chce to trochu hledat v mapě. V Anglii značení tras moc neprožívají, takže jsou to spíše takové stezky, které se musí hledat.


Krajina je tady tajemná a opravdu nádherná. Sestupujeme po loukách podél potoka, který si ve trávě vyhloubil cestu, vytvořil kaňon a krásný vodopád Whorneyside Force. Hodně to tady připomíná Norsko a Island. Dole máme docela dost času do odjezdu busu, tak pozorujeme všudypřítomné ovce a krmíme koně. Bus do Ambleside nám jede kolem 3. a oba s Míšou usínáme. Ani se nám nechce vystupovat, ale ještě se odhodláme zajít k vodopádu Stock Ghyll Force, který je v lesíku nad městem. Pak procházíme městečko a přejíždíme do Windermere. Tady dokupujeme zásoby a vracíme se pěšky domů. Je to kruté, že po turistice musí člověk ujít ještě 5 km na hotel. Nechce se nám jít po silnici, takže jdeme po stezce Dales Way skrz louky a kopečky. Už se smráká a atmosféra je pořádně tajemná. K hotelu přicházíme za tmy a i bez výhledů to byl fajn výlet.

Přišla největší rána

Asi po třech týdnech práce, kdy už jsme si začínali zvykat, přišla na začátku listopadu největší rána. Británie půjde do celkového lockdownu. To je jedna z nejhorších věcí, která se nám mohla stát, probíhá nám hlavou. Zklamaní a znechucení, jak nám koronáč celý rok kazí plány, pracujeme poslední tři dny s obavami o tom, co tady budeme měsíc bez peněz dělat. V zemi, která bude uzavřená, a kde všechno stojí třikrát více než u nás. Např. 5kilometrová cesta busem stojí pro dva 450 Kč. Nic se ale nejí tak horké, jak se uvaří a všechno zlé je k něčemu dobré. Ale to vám povíme až v > následujícím článku < (druhý díl našeho života v Anglii).

Kam dál?

O Anglii jsme pro vás připravili další zajímavé články. Vše o národním parku Lake District naleznete > zde <. Pokud vás láká pohoří Cumbrian Mountains, tak > tady < najdete ty nejkrásnější túry. Podobné Anglii je např. > Norsko <, kde kruté severské počasí řádí na holých vrcholcích a vytváří neuvěřitelné scenérie. Nádherné hory a přírodu nabízí také > Švýcarsko <, které je k nám mnohem blíže a nemusíte sem plout trajektem.

Mrkněte na naše video

Náš život a práci v Anglii jsme postupně zdokumentovali v několika videích. V prvním díle našeho VLOGUneVLOGU naleznete naši cestu do Anglie, zabydlení se v podu a poznávání okolí během karantény.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích