Roadtrip do Chorvatska, aneb Chorvatsko trochu jinak

Letošní prázdniny mělo být všechno jinak. Měli jsme vydělávat jako průvodci na zájezdech pro CK Alpina a za naspořené penízky pak objíždět nepálské hory a indické pralesy. Místo Sardinie, Provence a Korsiky se nám podařilo neplánovaně odprůvodcovat akorát zájezd do Slovinska. Před odjezdem na Korsiku nám zbylo pár dní volna, takže jsme chtěli někam vyrazit. Jenže kam má člověk jet, když je spousta zemí zavřená, a zároveň nemá tolik času? Jedinou přijatelnou možností bylo Chorvatsko. Já už tam sice byl několikrát, ale teď během roadtripu do Chorvatska, jsme jej poznali trochu jinak.

V neděli ráno dokupujeme jídlo, dokončujeme itinerář a balíme všechny věci. Poslední dobou jsme nějací rozhádání a neobejde se to bez pořádné Itálie. Skoro to až vypadá, že pojedu sám. Nakonec to nějak jde a k večeru vyrážíme na cestu. Přál bych si jednou na celonoční štreku vyrážet svěží a odpočatý, nikoliv naštvaný a unavený po celodenním chystání. Oba jsme uražení, takže cesta nám moc neutíká. Jedeme tradičně mimo dálnice, nejrychlejší je to přes Slovensko, Maďarsko a kousek Slovinska. Celou dobu je provoz docela pohodový, asi se lidem v době korony nikam nechce. Nejhorší úseky zažíváme v Chorvatsku, kde jedna vesnice navazuje na druhou a navigace nás táhne přes kdejaké dupy.

Pronikáme na Plitvice

V půl 6 ráno dorážíme po 12 h do cíle. Tím je vesnička Mukinje, kde se dá parkovat zdarma. Jsme tady schválně tak brzy, abychom mohli projít na Plitvická jezera, než otevřou kasy. To se nám daří překvapivě rychle. Stačí seběhnout vyšlapanou pěšinou v lese (GPS: 44°52’19.469″N, 15°37’45.785″E) a jsme tam. Jako první vyrážíme k vodopádům a kaskádám u jezera Galovac. Je to nádhera být tady jako první, užívat si klid, poslouchat šumějící kaskády a pozorovat raky v průzračně čisté vodě. Následně obcházíme celý park a začínají chodit první návštěvníci. Cesta podél největšího jezera Kozjak dá docela zabrat a pořád vyhlížíme, jestli proti nám nepůjde nějaký správce parku. Máme štěstí a můžeme si projít i druhou část NP, kde už se ztrácíme v davu. Je to paráda prozkoumat jeskyni, podívat se na jezera z vrchu a hlavně se zastavit u sluncem osvětleného vodopádu Veliki slap, který je v dané lokalitě nejvyšší.

Od Plitvic nás čeká přejezd 80 km do sedla Oštarijska vrata. Máme za sebou celou noc v autě, asi 18 km chůze a cca 30 h bez spánku, takže i relativně krátká vzdálenost dá zabrat. Odměnou jsou nám úžasné výhledy na pohoří Velebit a ostrov Pag. Teď už jen stačí sjet k moři a užívat si u městečka Karlobag první koupání. Na netu jsme vyčetli, že v Chorvatsku je kompletně zakázáno volné kempování a spaní v autě. Zákonitě jsme tedy před první nocí nervózní a pořád přemýšlíme, kde bude nejlepší se schovat. Nakonec zůstáváme na parkovišti u silnice (GPS: 44°31’59.712″N, 15°4’6.591″E), kde stojí i další obytná auta.

Turistika na Velebitu

Rozhodli jsme se, že budeme kombinovat aktivní dovolenou v přírodě s koupáním u moře. Hned ráno tedy vyjíždíme zpět do hor a vyrážíme zdolat vrchol Ljubičko brdo (1320 m). Zdejší příroda je typicky balkánská a nám oběma se tady hned zalíbilo. Skály kam se podíváš, nízké porosty a všude je strašně živo ve smyslu fauny, protože lidi tady skoro nepotkáš. Se zdoláním vrcholu nemáme problém, jelikož většinu převýšení jsme překonali autem. Horší je to akorát s vodou, protože všechny prameny zakreslené v mapách jsou vyschlé. Túru tedy musíme ukončit o trochu dříve, ale i tak máme za sebou pěknou porci kilometrů, a především skvělé pohledy na vrcholy Velebitu.

Stravovací systém volíme stejný jako na předchozím > tripu do Rakouska <. Na oběd chleba s paštikou a k večeři kuskus s masovou konzervou/zeleninou nebo těstoviny s rajčatovou omáčkou a sýrem. To jsou asi nejrychlejší a nejlevnější jídla. Snídaně obvykle řešíme vánočkou s marmeládou nebo kupovaným závinem. Ohledně minulých let jsme hodně zlenivěli a nechce se nám kvůli pár dním zavařovat. Taky už se nám strašně moc věcí zkazilo a neradi bychom znovu něco vyhazovali. Večer se jdeme projít do Karlobagu, ať pořád jen nesedíme u auta. Kromě polorozpadlého kostela tady ale nic moc nemají.

Nepříliš povedená Paklenica

Další den vstáváme už v 6, ať jsme v NP Paklenica brzy. Po noci v kufru Astry, který je o 20 cm kratší než já, to není nic extra. Přejezd podél Velebitského kanálu s kontrolou od policie nám trvá hodinu, takže při příjezdu do Paklenice už vybírají vstupné. To se nám samozřejmě platit nechce a parkujeme zdarma kousek před branou parku. Naši plánovanou túru půjdeme v opačném směru a zkusíme proniknout do NP z druhé strany. Z městečka Starigrad stoupáme suchou krajinou vzhůru. Slunce už je v plné síle a začíná být pořádné horko. S přibývající nadmořskou výškou se zvyšuje i porost, který provokativně drápe nohy. Pěkně splavení dorážíme na nejvyšší bod dnešní túry Vidakov kuk (882 m).

Odtud máme úžasné výhledy na hory a moře. Ještě překonáváme jednu dolinku, a pak už slézáme do kaňonu Velika Paklenica. Za celou dobu jsme nepotkali skoro žádné turisty, takže počítáme, že z této strany nikdo vstupné vybírat nebude. A náš úsudek byl správný. Horší je to s vodou. Jako správní průvodci, kteří běžně radí klientům, kolik vody si s sebou mají vzít na korsickou túru, jsme si nabrali málo vody, ať se s ní zbytečně netáhnem 😀 Docela vysílení, a hlavně dehydrovaní přicházíme do kaňonu, kde se konečně můžeme osvěžit v potoce a dobrat vodu z nedalekého pramene. Cestou k autu ještě zálibně pozorujeme všudypřítomné lezce na skalách a říkáme si, že jednou se do toho musíme taky pořádně pustit. 

Jak se dobírá voda a žije v autě

Když člověk jede na roadtrip a spí v autě, zákonitě potřebuje někde dobírat vodu. My spíme vždy mimo kempy a vodu dokupovat nechceme, tudíž hledáme městské kohoutky nebo prameny. Pramenů v Chorvatsku moc není, takže člověk stojí uprostřed malinkého náměstí v odlehlé části Starehogradu a před zraky místních chytá do PET lahví čůrek vody z kohoutku. A kdyby jenom do jedné. Většinou se snažíme nabrat na více dní a než se načepuje cca 15 l, zabere to dost času. O nic moc lepší to není ani večer na pláži, kdy se většina lidí vrací k autu, aby odjela na ubytování a my mezitím ohříváme u auta konzervy. Letos se nám aspoň povedlo inovovat a vymysleli jsme síťky do zadních oken. Takhle je můžeme mít celou noc otevřené a neotravuje nás žádný komár. Pokud ovšem člověk nezapomene zavřít přední okénko, jako se mi to povedlo právě dnes v noci. Naštěstí je Míša přitažlivější a komáři žerou celou noc ji.

Zdoláváme Bojin Kuk

Další den ráno jedeme prozkoumat druhou část Paklenice. Astru trápíme výjezdem od moře do 650 výškových metrů. Nezdá se to moc, ale silnice je tak úzká a prudká, že skoro pořád jedeme na jedničku. Člověk ani nepomýšlí na to, co by se stalo, kdyby auto v tuto chvíli přestalo jet. Přeci jen má za sebou 24 let života, takže na nějakou poruchu má svaté právo. Také chorvatské silnice, které v horách a odlehlých oblastech často přecházejí v šotolinu, tomu moc nepřidají. Nicméně je to holka šikovná a výjezd zvládáme. Na balkánských horách se nám nejvíce líbí, že jsme v nich skoro sami. Během túr obvykle potkáme jen pár lidí a většinou je to náhoda. Takto jsme mohli sedět na vrcholu Bojin Kuk (1110 m) přes hodinu úplně sami a nerušeně si užívat skvělé pohledy.

Na vrchol jsme bez vybavení vylezli krátkou ferratou a dolů už půjdeme normálně. Volím o trochu delší trasu, což Michalku úplně znechutí a její špatné pocity jsou ještě umocněny hejnem mušek, které se nás drží přes dva kilometry. Vůbec si tak neužívá nádhernou louku s polodivokými koňmi a pohledy na vrchol Tadina glavica. Alespoň jsme si dnes vzali dostatek vody a u auta si můžeme dát salát z darované zeleniny. Na Balkáně je super, že vám vždycky někdo něco dá jen tak (nebo za něco vymění).

Odpočinek u moře

Nepřijeli jsme jen lítat po horách, takže zůstáváme chvíli u moře. Na to jsme si vybrali ostrůvek Vir, přesněji jeho západní pobřeží (GPS: 44°19’32.856″N, 15°1’10.799″E). Na malý ostrov se člověk dostane skrz most a naštěstí se nemusí platit. Parkujeme na malém plácku mezi silnicí a mořem. My máme rádi, když kolem nás není moc lidí, máme výhled na širé moře a můžeme si dělat,  co chceme. Přesně to všechno toto místo splňuje, jen se musíme smířit s přístupem do vody po skalách mezi ježky a sezením na kamenech. I tak se nám tady líbí a vydržíme tu 1,5 dne. Za zmínku stojí krásné západy slunce, na které máme od auta skvělý pohled. Po západu všichni lidé odjedou a člověk zůstane u malé silničky úplně sám.

Policii jsme nějak přestali řešit, kdyby nás chtěli pokutovat za kempování na divoko, tak už to udělají dávno. Nevím, co to mají na jihu za divný zvyk, ale když už člověk pár hodin nerušeně spí, vždycky přijede po půlnoci někdo otravovat. Buď člun, který se z nepochopitelného důvodu snaží uprostřed ničeho dostat neúspěšně ke břehu nebo mladík na skútru, který mu musí zdechnout 20 m od našeho auta. Po čtvrthodině beznadějného túrování si volá odtah a kravál dělají další hodinu. O další hodinu později rozsvěcí oblohu blesky a v 5 ráno máme bouřku se slejvákem přímo nad hlavou. Pak nemá být člověk ráno unavený.

Vinnetouvy na stopě

Po tradičním ranním rituálu (snídaně, kafe, a především přeskládávání věcí z předních sedadel do kufru) trápíme Astru výjezdem po úzké šotolině do sedla Vrhprag. Stojí to ale za to a člověk má již tady úžasné výhledy na další část přírodního parku Velebit. Právě zde se také natáčel Vinnetou a fanoušci Májovek znají místo pod označením Nugget-tsil. My ještě vyrážíme zdolat vrchol Tulove Grede (1120 m). Není to daleko a alespoň si ověříme své lezecké schopnosti. Rozporuplné dojmy v nás zanechává cedule upozorňující na minové pole. Radši tedy chodíme jen po vyšlapaných stezkách, protože člověk nikdy neví, kam to kdysi zakopali. Po „obědě“ přejíždíme k nedalekému kaňonu řeky Krupa.

Zapomenutý kaňon

O tomto místě se toho moc nepíše a narazili jsme na něj spíše náhodou. Auto necháváme na malém parkovišti (GPS: 44°11’35.865″N, 15°50’39.568″E) a naplněni úžasnými pohledy scházíme do kaňonu k řece. Kaskády tady vytvořily jezírko, kde se dá koupat. My ale chceme víc, a tak přecházíme po Kudině mostu s dvanácti oblouky a vydáváme se podél proudu řeky. Ostatní turisty necháváme za sebou a ocitáme se osamoceni v nádherné přírodě. Během pěti kilometrů potkáváme několik úžasných vodopádů, brodíme řeku a pozorujeme zdejší faunu. Vyvrcholením celého výletu je impozantní vodopád Visoki buk. Kam se hrabou Plitvice, když tady si člověk může zaplavat přímo pod vodopád a prolézat vymletou skálou za ním. To vše bez nějakých regulací a skoro sám. Kromě nás jsou tady akorát dva páry mladých Chorvatů, které sdílí nadšení s námi. Zpět k autu musíme jít stejnou cestou, ale vůbec to nevadí.

Volnější dny

Od sladké vody se vracíme zpět ke slané. Snáz se to ale řekne, než udělá. Z našeho týmu mám řidičák jen já, takže není lehké se na úzké silnici vyhnout protijedoucím autům, když můj navigátor (Míša) tomu moc nerozumí. Ani šotolinová cesta, která je jedinou hlavní v okolí tomu moc nepřidává. Až před oběděm tedy přes most dorážíme na ostrov Murter a parkujeme za kempem u zálivu Kosirina. Poslední dobou jsme si zvykli chodit na nudapláže. Člověk tady může být (občas) v plavkách a hlavně sem nechodí tolik lidí, takže má místo jen pro sebe. Všudypřítomné ježky v moři nám kompenzují skvělé pohledy na ostrovy Národního parku Kornati.

V Rakousku jsme každý den řešili problém s mokrým oblečením, tady zase řešíme roztopené sladkosti. My si každodenní sladkou tečku nemůžeme odpustit, ale čokoláda v Chorvatsku neztuhne ani přes noc. Dokonce nepomůže ani naložení do moře, a tak sladkosti ke kávě jíme pravidelně lžičkou. Majiteli kempu se večer podařilo prohlédnout náš záměr přenocovat v autě hned za kempem a chce po nás zaplatit 100 Kn za noc ve vlastním autě, mimo kemp a bez umýváren. Na to mu se*e bílej tesák a místo toho vyjíždíme na nedaleký kopeček (GPS: 43°48’6.425″N, 15°36’3.362″E), kde nikomu nevadíme a ještě máme skvělé výhledy do okolí. Pro jistotu ale další den měníme lokalitu.

Primošten a okolí

Po celodenním koupání přejíždíme na večerní prohlídku Šibeniku a na noc vyjíždíme kozí stezkou na kopec Gaj (170 m), který stojí naproti přímořského letoviska Primošten. Nahoře je krásná vyhlídka ideální pro večerní posezení a socha Lorety, ochránkyně Primoštenu. Musím podotknout, že není dobrý nápad jezdit s polorozpadlým autem po tmě mimo silnice. Šotolinou a po betonových panelech se horkotěžko škrábeme do prudkého kopce, abychom zjistili, že až přímo na kopec se vyjet nedá a musíme zcouvat dvě stě metrů zpět. Za světla by to nebyl problém, ale v noci se to dělá poněkud hůře. Ještě k tomu, když je člověk pohádány se svým navigátorem, který předtím neuměl poradit správnou odbočku.

Ráno už je vše lepší. Krásné výhledy, dobrá snídaně, prostě vše, jak má být. Předpověď počasí nehlásí nic extra pěkného, tak volíme výlet do měst. Jen 30 km od nás se nachází městečko Trogir a za dalších 30 km je druhé největší město Chorvatska – Split. Neměli jsme je předem v plánu, ale procházení chorvatských měst není těžké. Stačí najít místo na parkování zdarma a vydat se přímo do centra. Pak už se jen ztrácíte v rajských uličkách a prohlídku zakončíte zmrzlinou na pobřeží. Ve Splitu jsme k tomu všemu zvládli ještě vystoupat 300 schodů na vyhlídkový vrcholek Telegrin (178 m). Na koupání moc nemáme chuť. Přeplněné městské pláže se špinavou vodou nejsou nic pro nás, takže za mořem se vracíme zpátky k Primoštenu.

Kde spíme? aneb život v autě

Na nocování v autě se snažíme zajíždět někam dál od lidí, ať moc nejsme rušeni a nikdo o nás neví. Někdy to jde v pohodě, ale jindy musíme jet po úzké šotolinové silnici bez jakékoliv záruky, že to půjde projet. Dnes nás naštěstí napadlo zastavit na malém plácku a další úsek cesty prozkoumat po svých. Kdybychom pokračovali dál autem, měli bychom velký problém jej otočit a vyjet kopec nazpět. Řešení záchodu je taky zajímavé. Na rozdíl od Rakouska není v Chorvatsku veřejný záchod na každém kroku a člověk musí do přírody. Občas je to boj prodírat se křovím a hlavně trním.

Během každé cesty se snažíme jít minimálně jednou do restaurace ochutnat něco místního, protože tím člověk dobře pozná danou zemi a vypadne ze stereotypu konzerv atd. Tentokrát jsme si vybrali hospůdku v Primoštenu s výhledem na západ slunce. Jako na minulé chorvatské dovolené jsme si i letos objednali talíř s rybami a mořskými plody pro dva (cena cca 300 Kn). Nebylo to sice tak super, jako kdysi, ale i tak jsme si na mušlích, olihních, krevetách a rybách pořádně pochutnali. Hlavně já. Míša je pořád ještě opatrná a spíš jen tak ochutnává. Dnešní večer je ještě lepší tím, že letos mají v Primoštenu každý večer koncert. A aby toho nebylo málo, přidávají se ještě dva pouliční umělci dělající stojky na elektroboardech a malíř obličejových karikatur.

NP Krka

Ráno definitivně opouštíme moře a jedeme do NP Krka. Po příjezdu na záchytné parkoviště v obci Lozovac zjišťujeme, že přes správce NP neproniknem a vodopád Skradinski buk budeme muset vynechat. Přemrštěné vstupné totiž platit nehodláme. Přejíždíme k jezeru Visovačko, kde se dá pohodově koupat. Cestou ještě děláme krátkou zastávku nad kaňonem Čikola. Přes jezero plaveme 400 metrů na ostrůvek, kam zajíždějí lodní výlety, ale pro náš superplán (ušetřit za loď plaváním) nemají správci NP vůbec pochopení a bez možnosti odpočinku musíme plavat zpět ke břehu. Podobně úspěšní jsme i při návštěvě další části NP – vodopádu Roški slap. Tady prostě platí „no money, no funny“. Docela otrávení jedeme až téměř na konec NP k vodopádu Manojlovac.

Jaké je to překvapení, že za pohled z výšky na dva úžasné vodopády nikdo nevybírá peníze. O to více jsme udivení, když můžeme nenápadnou stezkou slézt až přímo pod vodopád a nechat na sebe dopadat kapičky vody oddělující se od burácejícího proudu. Je to úplná paráda a vůbec se nám odtud nechce. Dokonce se dá i proti proudu doplavat přímo pod horní skupinu vodopádů. Na prolézání pod nimi už ale člověk nemá odvahu. Síla přírody je nevyzpytatelná. Plní zážitků přijíždíme k večeru do osady Glavaš. Posledních šest kilometrů vede po asfaltce široké na jedno auto a závěrečných 200 m musíme po louce. Noc trávíme vedle rozpadlé chatky a společnost nám dělají akorát kočky.

Výstup na nejvyšší horu Chorvatska

Byla by to pohodová noc, kdyby mě Míša nebudila kvůli „unikající“ plynové bombě a ráno zase nedělali kravál Poláci, kteří přijeli na turistiku. V 8 tedy vyrážíme na túru a čeká nás pořádný výšlap. Po hodince a půl svižné chůze konečně opouštíme trnitý porost a otevírají se nám nádherné pohledy na okolí. Po loukách šlapeme vychozenými stezkami, míjíme stádo ovcí s bačou a dvě zmije. Na Balkáně si se značením cest moc hlavu nelámou, a tak je jasné, že člověk sejde z trasy. Na loukách to ale tak nevadí, stačí držet směr. Před 12 zdoláváme nejvyšší vrchol Chorvatska – Sinjal/Dinara (1831 m). Jako vždy jsme odměněni úžasnými výhledy na hory, a dokonce vidíme až do Bosny.

Cesta dolů je docela pohodová a kolem třetí dorážíme k autu. Po kozích stezkách ještě na chvilku přejíždíme k pramenu řeky Cetiny. Vyvěrající oko je asi 140 m hluboké a pořádně ledové. Po náročné túře nám to ale vůbec nevadí. Ještě vaříme poslední oběd, hromadu kávy a připravujeme se na cestu domů. Čeká nás totiž celonoční přejezd – 900 km po okreskách mimo dálnice.

Návrat domů

Nebudu si tu stěžovat na neschopnost jiných řidičů a na to, proč si kupují tak drahá auta, když potom jedou, jako s hnojem. Takže budeme tvrdit, že cesta rychle utíkala a šla jako másle. Nutno podotknout, že ačkoliv si Slovinci v tuto dobu hráli na netykavky a pro vstup do země požadovali negativní test na koronavirus, po nás na hranicích nikdo nic nechtěl a pohodově jsme projeli. Zároveň se o den později stály na hranicích několikahodinové fronty, které byly i v televizi. Británie totiž označila Chorvatsko za nebezpečné a všichni „Angláni“ se snažili dostat domů dříve, než budou muset jít do karantény nebo platit test. My jsme na slovinské hranici měli před sebou jen jedno auto a nikdo o nás nejevil velký zájem. To je zase výhoda jízdy mimo dálnice.

Rovné maďarské okresky člověk proletí, a pak už jen zbývá Slovensko a kus Česka. Po 14 hodinách jízdy v pořádku dorážíme domů. Během 14 dnů jsme najeli 2617 km a načerpali pořádné množství zážitků. Astře prospěla návštěva servisu a za to se odvděčila průměrnou spotřebou 5,6 l/100 km, což je oproti loňskému > roadtripu na Balkán < skvělá změna. Korona fraška má i své výhody a díky nízkým cenám PHM jsme za benzín utratili pouze 4300 Kč. Jídlo nás tentokrát vyšlo na cca 3600 Kč (to jsou ta večerní piva a návštěva restaurace). Pokud nám nepřijde žádná pokuta (> Rakousko < bylo v tomto ohledu tučné), pak nás celý výlet dohromady stál cca 7900 Kč. Teď už jen vybalit věci, trochu se vyspat a připravit se na zájezd za horami a mořem Korsiky.

Kam dál?

Jako vždy jsme pro vás připravili > samostatný článek < o zmíněných místech. Pokud vás zajímají naše > roadtripy <, můžete si kromě zmíněného Rakouska a Balkánu přečíst také článek o naší dvouměsíční cestě okolo > Pyrenejského poloostrova <, o naší první velké cestě do > Norska < nebo o posledním výletu > autem do Skotska <. Z dalších zemí Balkánu bychom vám doporučili navštívit > Černou Horu <, > Albánii < nebo > Bosnu a Hercegovinu <!

Mrknětě na naše video!

V Chorvatsku jsme byli už několikrát. Z našeho posledního roadtripu jsme vytvořili několik videí. Podívejte se, jak vypadají zmíněná místa a jak se žije dva týdny v autě.

Další díly naleznete na našem > kanále <

Sledujte nás na sociálních sítích