Cesta kolem Pyrenejského poloostrova
23. 11. 2020Sepsat dva měsíce cestovatelského života do jednoho článku není vůbec jednoduché. Člověk úplně nemá jasno v tom, které informace vynechat, a jaké zážitky naopak vyzdvihnout. Každý den byl totiž něčím originální a pro nás zajímavý. Ještě aby ne, když jsme projeli tak úžasné země, jako je Rakousko, Švýcarsko, Francie, Španělsko a Portugalsko. V tomto článku vám zkusíme co nejvíce přiblížit, jak probíhala naše dvouměsíční cesta kolem Pyrenejského poloostrova, na kterou jsme se poprvé vydali úplně sami a ještě k tomu se starým autem. A abychom vám povyprávěli co nejvíce zážitků, rozdělili jsme příběh do dvou článků. Pro začátek se ale podíváme, jak vůbec přežít dva měsíce v kufru auta, moc přitom neutratit, a hlavně nezešílet.
Jak se žije dva měsíce v autě?
Jak už jsme naznačili, naše cesty se vždy snažíme podniknout s minimem nákladů. Našim věrným společníkem na roadtripu byla vypůjčená Astra F z roku 1996. Většinu jídla jsme nakoupili při akci v českých obchodech, a jak se ukázalo, byla to ta nejlepší volba. Na západě člověk skoro nikde nekoupí jídlo levněji, a taky jim spousta věcí v sortimentu chybí (konzervy s masem, tatranky, oplatky, levné instantní polévky atd.). Pokud člověk jede autem, tak může vést spoustu zavařenin a dopřát si trochu té domácí kuchyně. Takže jsme dva dny v kuse zavařovali guláš, játra, vepřové, rajskou a kuře na paprice. Musíme se pochválit, moc se nám jich během cesty bez lednice nezkazilo. Pro vaření jsme měli dvě 2kilové propanbutanové lahve, které akorát stačili na celou cestu. Vodu jsme nabírali do PET lahví v městských kohoutcích, vždy tak na 2–3 dny.
První měsíc jsme nocovali ve stanu, druhou část cesty v autě. Většinou šlo o nějaká odlehlejší parkoviště, ale ne vždy se nám povedlo něco klidného najít. Takže někdy to bylo u tiché pláže, jindy na okraji hlučné silnice a občas v centru města. S hygienou to bylo občas složité, ale vždycky jsme si nějak poradili. Až na pár výjimek jsme se pohybovali podél moře, takže možností koupání bylo dostatek. Celou cestu jsme jeli po neplacených úsecích, snažili se stát na neplacených parkovištích a MHD využívali co nejméně. To vše se ale nedá udělat jen tak, zvláště když člověk takto vyráží sám (já a Míša) úplně poprvé. Celé cestě tedy předcházel měsíc důkladných příprav a hledání na internetu. Druhého července 2018 jsme konečně nacpali auto věcmi, jídlem a vším možným až po okraj a konečně vyrazili.
Přes Rakousko do Švýcarska
Jako první nás po celonoční jízdě čekají ferraty v Rakousku. Nemáme s tím moc zkušeností (Míša žádné), takže začínáme zlehka. V 6 ráno zdoláváme ferratu Crazy Eddy, a pak vyjíždíme do výšky 1550 m n. m. k vodopádu Stuibenfall. Tady Michalka ztrácí odvahu, a tak ferratou vylézám podél vodopádu jenom já. Odpoledne ještě zkoušíme ferratku Lehner Wasserfall, ale déšť nás nutí to v půlce otočit a slézt dolů. Vyhlídka špatného počasí nás další den vyhání do Švýcarska, kde si během slunečného odpoledne procházíme města Luzern a Thun.
Škoda, že tak pěkné počasí není, když chceme turistikovat v oblasti Jungfrau. Místo toho volíme náhradní program – Reichenbašské vodopády a divokou soutěsku Aareschlucht. S Astrou zatím nejsou žádné problémy, i když jí nikdo z rodiny moc nedůvěřoval. Doposud totiž jen víceméně stála na parkovišti. Dokonce zvládáme přejet i 2150 m vysoké sedlo. Sice se do kopce vlečeme třicítkou a za námi se tvoří slušné kolony, ale hlavně, že jedeme. Holt se nedá nic dělat, když vezeme věci na dva měsíce a kufr skoro sedí u země.
V okolí Matterhornu
Předposlední zastávku ve Švýcarsku máme v městečku Zermatt. Autem se tu člověk bez povolení nedostane, takže musíme jít 6 km pěšky. Z Zermattu šlapeme na 3136 m vysoký vrchol Gornergrat, ze kterého máme parádní výhled na masiv Monte Rosa s nejvyšší horou Švýcarska (Dufourspitze) a nejznámější 4tisícovku Matterhorn. Škoda, že se nám ikona čokolády Toblerone schovala v mraku. I tak to ale byl super výlet a cestou zpět jsme dost unavení, takže si musíme koupit lístek na vlak z Zermattu do Täsch, kde máme auto v předražené parkovací garáži.
Další den je krásně, a tak jdeme pěšky k jezeru Daubensee. Když Míša vidí obrovskou skálu, nechce o původně plánované ferratě na vrchol Daubenhorn ani slyšet. Značně mi to kazí náladu, hlavně proto, že dva měsíce budeme tahat sedáky, helmy a ferratové úvazky skoro zbytečně. Tímto taky hasnou mé naděje na zdolání Mont Blancu. Kdybych věděl, že budeme lézt jenom první den v Rakousku, tak si to odpustím. Výlet k jezeru je ale pěkný.
Přejíždíme do Francie
Už máme dost toho, jak na nás každou noc Švýcaři troubí, když spíme ve stanu kousek od cesty. Je vidět, že moc nemusí turisty a ještě k tomu ty neukázněné, kteří spí mimo kempy :D. Taky nás nebaví, jak se v horách co den střídá počasí a nechce se nám znovu moknout. Po túře se tedy koupeme v Ženevském jezeře a přejíždíme do Francie. Večer ještě děláme krátkou zastávku v městečku Annecy a skrz celonoční jízdu se přesouváme do Provence. Až po probuzení zjišťujeme, do jaké krásné oblasti jsme dojeli. Všude, kam se podíváme, jsou voňavá levandulová pole. Po nešťastné příhodě, kdy se zkažené zavařeniny „vybryndaly“ do auta (víko samo odskočilo), se pár těchto bylinek hodí na provonění auta.
Krásy Provence
Nejprve vyrážíme do Grand Canynonu du Vermont. Ten máme špatně naplánovaný, takže od restaurace Les Cavaliers jen scházíme dolů k řece a jdeme zase nahoru. To byla ta největší chyba, protože nejčastěji se chodí krásná šestihodinová túra skrz kaňon. Od té doby se snažíme vše dopředu plánovat. Ještě ten den sjíždíme k moři na Azurové pobřeží. Docela nás zaskočí všechen ten zmatek, přeplněné cesty, úzké uličky, žádné místo na zaparkování a mraky lidí. Přijde nám, že o víkendu se celá Francie sjíždí k jedinému svému pobřeží středozemního moře a s jižanskou náturou vesele ignoruje dopravní předpisy.
Na pár dní se tedy schováváme na klidných plážích s rudými skalami za městem Théoule-sur-Mer a přes St. Tropez pokračujeme do Národního parku Calanques. Moře tady začíná být studené, ale pohled na skály a útesy vše vynahradí. Nejvíce se nám líbí v zálivu En vau. Celkově je Azurové pobřeží úžasné, barva moře odpovídá názvu a podmořský svět je zajímavý. Při šnorchlování člověk narazí na medúzy, hvězdice i chobotnice. Oběma se nám líbí i v Marseille (hlavní město Provence). Po překonání nekonečných kolon procházíme katedrálu de la Major, starý přístav a stoupáme i k bazilice Notre Dame de la Garde, ze které je krásný výhled na celé město.
Dále naše cesta vede do Avignonu, který je nejživějším městem celého roadtripu. Docela jsem si už zvykl na zdejší provoz, tak z toho mám spíše zážitek než stres. V Avignonu je všude spousta pouličních umělců a skupinky herců v ulicích lákají na svá představení. Nedaleko od města se nachází známý akvadukt Pont du Gard. Šetříme 10 eur za parkovné, Astru necháváme v městečku Remoulins a k mostu jdeme 3 km pěšky. Je nádherný a v teplé řece Gardon se konečně můžeme umýt od slané vody.
Nemilé překvapení v Okcitánii
Když přijíždíme na noc do NP Camargue, silný vítr nám boří stan. Musíme jít tedy na noc do auta, ale během přenášení věcí z kufru na přední sedačky na nás útočí mračna komárů. To je teda pěkné přivítání. Další den už je ale krásně a my vidíme růžové plameňáky, černé býky a bílé koně. Zastávku děláme i ve městě obehnaném hradbami Aigues-Mortes, u kterého se po staru vyrábí známá růžová sůl. Ve městě Le Grau-du-Roi procházíme mořské akvárium a obdivujeme žraloky, murény a všelijaké mořské živočichy. Směrem na jih pokračujeme skrz zajímavá města Montpellier a Narbonne. Chceme vidět příjezd Tour de France do Carcassonne, takže máme do 22. 7. chvilku času.
Čekání si krátíme prohlídkou zmíněných míst a pobytem u moře. Pobřeží v Okcitánii je rájem windsurfistů a kiteboardistů. Teď už víme, že jeli nějaké místo rájem windsurfařů, bude tam vítr. Silný vítr. Fouká tady téměř 300 dní v roce. Moře je studené a na pláži si to moc neužíváme, jelikož nám to studený vítr a rozfoukaný písek všude kolem nedovolí. Když se člověk ohlídne zpět, je škoda, že předtím tak spěchal. Mohli jsme strávit více času ve Švýcarsku nebo v Provence. Ale to jsme holt předtím nemohli vědět a k cestování to patří. Taky jsme si s sebou mohli vzít více her a zábavy. Večer trávíme s kartami nebo scrabblem a už to začíná být trochu ohrané. Asi bude třeba začít kupovat víno.
Tour de France v Carcassonne
Do Carcassonne přijíždíme brzy ráno, ať můžeme pohodlně zaparkovat. Dnes je tu cíl etapy Tour de France, a tak lidí bude postupně přibývat. Nejdříve procházíme hradby a historické centrum. Vstup na hradby je placený, ale pro občany EU do 26 let je zdarma, jako spousta dalších památek ve Francii. Druhou část dne si užíváme v zábavním centru Tour a dlouho čekáme u cíle na příjezd závodníků. Někteří diváci tu sedí už 4 hodiny před plánovaným příjezdem. Nejprve projíždí spousta reklamních vozidel a autobusy stájí. Později se ozve burácení a během pár vteřin kolem nás proletí první závodník. Netrvá to dlouho a jsou tu i další, a taky peloton. Na vyhlášení se celý dav přesunuje směrem k cíli a my máme štěstí, vidíme Petra Sagana i Rafala Majku.
Tour de France v Carcassone
Poprvé ve Španělsku
Postupně podél pobřeží překračujeme hranici do Španělska. Nejedeme po dálnici, a tak serpentinami stoupáme od moře a zase klesáme. Cesta nabízí spoustu výhledů, možností koupání v teplém moři a fajn vesniček, jako např. francouzská Collioure. Završením této cesty je mys Cap de Creus, kde severní vítr vytvořil spoustu skalních útvarů, oken a bran. Je to super místo na koupání i procházení. Podél moře vede pěší cesta, ze které vidíme všechny pozoruhodné skalní útvary jako velbloud, dinosaurus, nebo různí ptáci. Stejně nejlepší na celém výletu je potápění pod velkou skalní branou, které je vlastně zakázané, neboť se nacházíme v NP a koupání je povoleno pouze na vymezených místech. Kousek odtud leží zajímavé městečko Cadaqués s krásným velkým kostelem a domy v bílé barvě.
Dále pokračujeme k městu Monistrol de Monserrat. Trochu nám ji komplikuje déšť, protože od Švýcarska máme utržené gumičky od stěračů. Auto necháváme na parkovišti pod kopcem a jdeme na túru. Ke klášteru se člověk může dostat i vlakem, autem nebo lanovkou a dále ještě pokračovat zubačkou. Cesta nahoru je příjemná a ani ne moc náročná. Uprostřed komplexu leží obrovské kamenné náměstí, na jehož konci je klášter, který stojí za prohlédnutí. Samozřejmě je tu mnoho turistů a hodně front. Vstupné se neplatí. Uvnitř kláštera je Madona držící dítě a zlaté jablko, které vám splní přání. Najdete tu plno vyhlídek s kříži, kolem kterých lidé uvazují bíle stužky a nechávají peníze, aby se jim splnilo, co si přejí. Od stanice lanovky vede stezka na vrchol Collbáto, ze kterého jsou krásně vidět skalní obři, kteří podle povídek hlídali samotný klášter. Výhled je opravdu nádherný.
Prohlídka Barcelony
Barcelona je prvním velkým španělským městem, do kterého se vydáváme. Doprava tady pořádně houstne a šílí z toho i navigace. Je tedy třeba zapojit spolujezdce, a to je problém. Míša si plete strany, a když se člověk podle pokynů postaví do levého odbočovacího pruhu a najednou si navigátor vzpomene, že máme jet doprava, už těch šest pruhů nepřeskočí, aby odbočil na druhou stranu. Navíc je v Barceloně spousta tříproudových jednosměrek, které člověka táhnou jinam, než bych chtěl. Jedeme tedy občas protisměrem v pruhu pro taxíky a busy a snažíme se dostat na kopec Montjuic, kde v klidu parkujeme. Abychom ušetřili, procházíme celé město pěšky a nakonec je z toho 17 km. Sice vidíme všechny hlavní památky a zajímavosti, ale většinu jen z venku, protože vstupné je přemrštěné. Trochu zklamaní tedy pokračujeme dál.
Zajímá vás o Barceloně více? Podívejte se na náš > článek <
Španělskem směrem na jih
Projíždíme přes městečka Garaff, Sigtes, Peniscola a přírodní park Prat de Cabanes –Torreblanca, kde poprvé v životě vidíme východ měsíce z moře. Je to naprosto kouzelné a neuvěřitelné. Dále přes vesnici Vilafámes, která je označena za jednu z nejkrásnějších ve Španělsku, kvůli červenému kameni, ze kterého je postavena. Nám ale tak úžasná nepřijde. Pozdě v noci přijíždíme k Balcón al Mar. Rozděláváme stan v malém parčíku a ráno nám zůstává pusa otevřená. Koukáme, kam jsme to v noci dojeli a už chápeme, proč se tomu říká balkon. Stojíme na obrovské terase s krásným výhledem na vycházející slunce, maják a otevřené moře. K majáku přijíždíme po snídani a máme nehodu s vylitým olejem do auta.
Když se daří, tak se daří
Asi vlivem horka povolilo víko kanystru. Smrdí celé auto a bez vody s pár kapesníky se jej snažíme vyčistit. Já kvůli tomu musím lítat k moři a pokouším se vymáchat koberečky. Olej ale vodou smýt nejde, takže bez úspěchů. Náladu si ale kazit nenecháme a odpoledne si užíváme nádhernou pláž. V moři je skála, která se dá podplavat, takže pro milovníky šnorchlování pořádný zážitek. Na doporučení se vydáváme k jezírku Fuente Caputa u vesnice Yechar. Abychom měli cestu zpestřenou, omylem si zajíždíme 100 km. Pak už jdeme asi kilák a půl lesíkem podél dočasně vyschlého koryta řeky. Jezírko mělo být krásné, s želvičkami a malým vodopádem. Když jsme k němu došli, hodně nás to zklamalo. Vlivem sucha je voda špinavá a želvy se schovaly někam do rákosí. Zato si velmi užíváme mušky a komáry.
Nezbývá nám nic jiného, než jet dál asi 300 km do města Nerja. Obědy pořád vaříme z českých potravin, většinou někde na parkovištích nebo benzinách. Občas se nad námi udělá mrak zvědavých mušek a umývat nádobí v tom roji je za trest. Většinou používáme vlhčené ubrousky, a pak to ještě omýváme trochou vody. Vodou ale musíme hodně šetřit, protože ne všude jsou kohoutky. Někde mají jen pítka a člověk loví pramínek vody stříkající vzhůru. Zvláště ve větru a před zraky dalších lidí je to „fajn“ zážitek. Mimochodem už máme najeto přes 4500 km. Na starou Astru, kterou v případě poruchy neumíme spravit, je to pěkná vzdálenost.
Moře plné medúz
Ve městě Nerja se nachází Balcon de Europa a krásné pláže. Moře je studené, ale když člověk poctivě plave, dá se to vydržet. Později jsme si všimli, že je moře plné malých medúz. Velmi nás zklamalo chování některých lidí. Lovení medúz se skoro stalo závodem, o to, kdo jich zabije nejvíc. Jedeme dál přes přírodní park Monomento de las Dunas, kde kolem 12 hodiny není možné zaparkovat, protože se tu sjíždí rodiny s dětmi. Španělé jsou oproti nám „opoždění“ a svůj den začínají později. Potkáváme tu Čechy, kteří nás posílají do města Ronda. Je to sice malá zajížďka do vnitrozemí, ale stojí to za to. Ronda je krásné město s terasami, výhledy na zelená pole a okolní hry. Stezka nás vede na vyhlídku pod obrovský kamenný most, pod kterým teče vodopád. Je to pěkné, ale jak je známo, ve španělském vnitrozemí bývá horko a i malý kopeček může být náročný.
Naše cesta kolem Pyrenejského poloostrova se dostává do poloviny. Proto zde příběh ukončíme a druhou část našich zážitků vám povyprávíme v tomto > článku <. Můžete se tak dočíst, jak procházíme Gibraltar, koupeme se na divokém pobřeží Portugalska, projíždíme zelené severní Španělsko a poznáváme krásy západního pobřeží Francie. Samozřejmě nebude chybět ani prohlídka Paříže!
Kam dál?
O většině zmíněných míst jsme pro vás připravili samostatné články, abyste měli přístup k zajímavým informacím o tom, jak dané místo poznat, kde zaparkovat nebo na co si dát pozor. S námi tedy můžete objevit nejkrásnější místa > Provence <, > Okcitánie <, > Švýcarska < i > rakouské ferraty <. Ze Španělska jsou to nejzajímavější místa > Katalánska < a > jihovýchodního pobřeží <. Pokud vás baví naše roadtripy, přečtěte si článek o tom, jak jsme poprvé vyjeli do > Norska <, o naší dobrodružné cestě na > Balkán < nebo o roadtripu do nedalekého > Rakouska <. Zajímavý je také náš > roadtrip do Chorvatska < a náš poslední > roadtrip po Skotsku <!
Mrkněte na naše video!
Cesta kolem Pyrenejského poloostrova nás inspirovala natolik, že jsme z ní vytvořili naše první video. Záběry jsou naprosto amatérské a kvalitu ještě zhoršil foťák, o kterém jsme nevěděli, že neumí natáčet. I tak ale video nabízí spoustu pěkných momentů, poutavý příběh a určitě vás inspiruje k nějaké cestě.
Pro další videa klikněte na náš youtube > kanál <.