Skotský roadtrip po NC 500

28. 6. 2022 Od Discovertheworldcz

Náš čas ve Skotsku se naplnil a bylo potřeba vrátit se zpět do Česka. Ale byla by přece škoda hned odjet a nepodívat se na všechna ta skvělá místa, které Skotsko nabízí. Rozhodli jsme se tedy nabalit auto a vydat se na 15tidenní skotský roadtrip po NC 500. Jak vypadá nejsevernější silnice Británie, co nás nadchlo na ostrově Skye, a dokážeme se vypořádat s drsným skotským počasím? To vše a mnohem více se dozvíte v našem článku!

Všechno sbaleno, vyrážíme směr Skye

Balení a loučení nikdy není jednoduché. Ať už člověk někam vyráží nebo se vrací domů. My už máme za sebou druhou pracovní štaci v Británii a po půl roce se budeme vracet domů. I když to tu člověk mnohokrát nenáviděl, ví, že později mu to svým způsobem bude chybět. Když někde strávíte šest měsíců života, tak vás to prostě poznamená. Tenhle divný pocit při loučení už bezpečně známe, takže se snažíme to moc neprotahovat, neohlížet se a soustředit se na to, abychom na nic nezapomněli. Nacpat totiž do osobáku všechno oblečení, suvenýry, krámy, co jsme za tu dobu nasbírali a jídlo na další dny, není jen tak. Naštěstí už nemusíme řešit ty nesmysly okolo covidu, takže jen stačí pohlídat lístek na trajekt a můžeme vyrazit.

Tip: naše začátky ve Skotsku včetně denních strastí pracovního života jsme pro vás sepsali v samostatném > článku <.


Během našeho skotského pobytu jsme objeli spoustu super míst, ale silnici North Coast 500 vedoucí okolo nejsevernější části Británie jsme si nechávali jako třešničku na dortu na závěr. Pokud tušíte, že trasa měří okolo 500 mil, máte pravdu. Oficiálně začíná a končí v Inverness, ale pro nás je nejlepší začít rovnou na ostrově Skye. Všichni říkají, že je to jedno z top míst Skotska, tak se necháme překvapit.

Ostrov Skye nás naprosto uchvacuje

Doby, kdy jsme drandili po Evropě ve staré Astře, jsou dávno pryč a teď nás vozí dvojková Octavie v kombiku. Co si budeme nalhávat, je to příjemnější svezení a 200 km na ostrov Skye utíká jako nic. Musím se přiznat, že jsem ke všem těm nadšeným vyprávěním o Skye byl trochu skeptický, ale jen chvilku po přejetí mostu na ostrov (Skye Bridge) se začíná před námi zvedat pohoří Cuillin Mountains a já vím, že to bude stát za to. Můj pocit se ještě utvrzuje, když podle itineráře přijíždíme k prvnímu místu a před námi je vidět skalní věž s názvem The Old Man of Storr. Rychle tedy nasazujeme pohory a vydáváme se na dvoukilometrové stoupání k věži. Naprosto nás uchvacuje výhled do krajiny, kde z moře doslova vyrůstají hory vysoké okolo 900 m a za námi se tyčí několik špičatých skalních věží.

Člověk by na zdejším pažitu vydržel sedět celý den a stále by ho krajina nenudila, ale chceme využít pěkného počasí a stihnout toho co nejvíce, takže se po dvou hodinkách přesunujeme dále. Ani by nás nenapadlo, že budeme opět tak nadšení. Je to totiž poprvé, kdy vidíme padat vodopád z útesů rovnou do moře. Možná by to chtělo ještě trochu více vody, ale i tak je vodopád Mealt Waterfall naprosto fascinující. Přestože máme teprve začátek května, stmívá se tu až po 10., takže před zakempováním stíháme ještě hledat na pobřeží zkamenělé stopy dinosaurů, kterých by tu mělo být několik. Na stopy sice úplně štěstí nemáme, ale za to si všímáme šedých psích hlav na hladině moře. Několik tuleňů se připlavalo podívat, co tam ti dva troubové dělají na břehu. Navzájem se několik minut obdivujeme, než si jdeme hledat místo na noc.

Pověstný déšť z boku

První noc na podomácku vyrobené posteli do auta byla fajn a všechno šlape, jak má. Bohužel i předpověď počasí, takže než se dostáváme ke skalním útvarům Quiraing, začíná mrholit. Obrněni optimismem nasazujeme pláštěnky a začínáme stoupat směrem ke skalnímu masivu. Ze začátku to docela jde, ale jen co se dostáváme k prvnímu útvaru (The Prison), začíná neskutečně fičet vítr. Pláštěnky nám přelítávají přes hlavu, zadky mrznou od promočení a my se škrábeme dále. Neslyšíme vlastního slova, takže si jen posunky ukazujeme, kterou stezkou se vydáme. Mezi skalami je to o něco lepší a déšť opět padá z vrchu a ne z boku, jak je tady ve Skotsku zvykem. Různorodé skalní útvary jsou opět jako někde z Narnie a oproti včerejšku máme výhodu, že jsme tu skoro sami. Kdo by se tu taky škrábal v tom psím počasí.

Auto začíná stávkovat

Když nám zase jednou příroda ukázala, kdo tady velí, moc se nám z auta nechce. Naštěstí máme jen takové krátké zastávky, kdy se po objetí nejsevernějšího výběžku ostrova stavujeme v pohádkovém údolí Fairy Glen, procházíme hlavní město Portree a u hradu Dunvegan Castle zjišťujeme, že bez zaplacení vstupného 14 liber si jej neprohlídneme ani zvenčí. Není to však jediné nepříjemné zjištění. Po nastartování auto ukazuje, že nemá dost oleje. Chvilku tedy čekáme a podle risky zjišťujeme, že opravdu nelže. Na ostrově Skye žije v průměru 6 obyvatel na km2, takže to není úplně místo, kde chcete mít problémy s autem. Kupodivu na nejbližší zapadlé benzínce mají mazivo pro náš vůz a my se můžeme jít projít na pláž Coral Beach, kde v bělostném písku leží malé kousky zkamenělých řas, které vypadají jako korály. Škoda jen, že je asi 10 stupňů a člověk se nemůže koupat.

Tip: Top místa na ostrově Skye najdete > zde <.


Pro dnešní noc jsme si nemohli vybrat lepší místo. Těžko se bude hledat krásnější výhled než na výběžek s majákem Neist Point Lighthouse. Slunce si teprve hledá své místo na obloze a my už se vracíme z ranní procházky k majáku. Kdybychom tak věděli, co nás čeká. Nějakým záhadným způsobem se nám přes noc vybila baterka, takže na nějaké startování můžeme zapomenout. Asi nad námi stojí nějaký patron, protože se ihned nabízí chlápek parkující vedle a pomáhá nám startovat přes kabely. Samozřejmě jsme vděční, ale trochu nás znepokojuje opět svítící kontrolka oleje a k tomu i airbagu. Přitom oleje má holka dost a s airbagem jsme nic nedělali, takže netušíme, co se jí nelíbí. Tady ale stejně nic nevyřešíme, a tak za svitu varovných kontrolek přejíždíme k pohoří Cuillin Mountains.

Dobrodružná turistika v Cuillin Mountains

Auto sice jede, ale stejně je člověk nervózní a na turistiku vyrážíme plní černých myšlenek. Náladu nám však zlepšuje vodopád Eas Mór, který je ukrytý v údolí Glen Brittle a kromě nás tu nikdo není. Chceme vystoupat na hřeben nejvyššího pohoří na ostrově a podle toho naše trasa údolím Coire na Banachdich taky vypadá. Stezka neúprosně ukrajuje výškové metry a zanedlouho se nám ztrácí někde v suti. Šplháme tedy po skalách a snažíme se alespoň držet směr. Všechno je tu takové temné, lidi nikde a vrcholky hor jsou v mlze. Oba se shodujeme, že ten, kdo na to není zvyklý, by to otočil. Později si razíme cestu suťoviskem, které nám neustále ujíždí pod nohama, a ani nevíme jak, ale najednou se ocitáme na hřebeni s výhledem na údolí a hory na druhé straně. Pak už stačí jen chvilka šlapání a objevuje se před námi The Inaccessible Pinnacle.

Pro nás je asi 50timetrová skála vyrůstající z hlavního hřebene pohoří Cuillin opravdu nedostupná, protože jsme si s sebou nevzali lano. Což o to, nahoru by to nějak šlo, ale dolů by měl člověk problém. Trochu nás to mrzí, ale riskovat tady by se asi nevyplatilo. Dolů scházíme trochu jinou trasou po hřebeni, ale taky je potřeba si občas pomáhat rukama a dávat pozor, kam člověk šlape. Super je, že se nám cestou otvírají výhledy a my si můžeme užít pohled na rozeklané pobřeží, moře i další okolní ostrovy. Člověka by nikdy nenapadlo, jak může být pobřeží Británie rozmanité. Abychom nelenili, tak se po túře rovnou přesunujem k nedalekým „bazénkům“ Fairy Pools. Horská řeka tady vytvořila kaskádovitou soustavu vodopádů a pod každým z nich je malá laguna připomínající bazének. Člověk by se hned vykoupal, ale tak otužilí jako Skoti nejsme.

Příjemné překvapení v Talisker Bay

Přestože máme za sebou poměrně náročný den, nechceme se nudit sezením v autě, takže k večeru se ještě jdeme podívat do zálivu Talisker Bay. Původně jsme zvažovali, že toto místo spíše vynecháme, ale to by byla velká chyba. Nenápadný záliv je totiž ze dvou stran lemován útesy a z jednoho stéká vodopád rovnou do moře. Je to podobné jako Mealt Waterfall jen s tím rozdílem, že tady se člověk dívá ze spodu. Taky pláž s vlnami stojí za to a celkově v nás toto místo nechává pěkný dojem. Příjemné dojmy v nás taky zanechává večeře, kterou vaříme v autě na břehu jezera Loch Slapin. Na rozdíl od předchozích road tripů jsme si nemohli dopředu nic zavařit, takže teď máme na výběr špagety se sýrem nebo cous cous se zeleninou a kupovanou kari omáčkou. Dnes vyhrává varianta druhá a vůbec není špatná.

Na sever po NC 500

Čtvrtý den ráno opouštíme ostrov Skye a vydáváme se po NC 500 na sever. Mohli bychom to vzít nejkratší trasou rovnou na Ullapool, ale proč spěchat, když můžeme jet podél pobřeží a obdivovat mořské zátoky, hory, jezera, a dokonce i ovce s jehňaty. Silnice je tu překvapivě široká, takže kilometry ukrajujeme rychle. Stejně tak rychle prohlížíme i místa z našeho plánu. Vždycky je to jen takové zastavení na půlhodinku, pár fotek a jede se dál. Není to úplně nejlepší způsob poznávání, ale co dělat, když nás vítr vždycky vyžene. Já bych si i někam vylezl, ale Míša turistiku na samostatný skalnatý vrcholek Stac Pollaidh razantně odmítá a místo toho se po úzké silnici spouštíme k zálivu Achmelvich Bay.

Tip: ve Skotsku jsou úzké silnice (tzv. single-track roads) běžnou praxí. Určitě se na ně psychicky připravte, případně mrkněte na > pravidla jízdy <. Obecné informace k jízdě ve Skotsku pak najdete v > tomto videu <.


Pláž s bílým pískem je opravdu nádherná a v létě to tu musí být super. Míšu ovšem okolní horské scenérie a pohled na moře moc netěší a spíše by ocenila teplé místo bez větru. Nějak ji ta zima, hladovění a spaní v autě nebaví. Já si zas naopak říkám, že lepší spát v autě než ve stanu a že vítr je pořád lepší než déšť. S menší rozepří přejíždíme ještě pár kilometrů k majáku Stoer Head. Jestli je na Skotsku něco nepřekonatelné, pak je to možnost volného kempování. Člověk může spát v podstatě kdekoliv a krásných míst je tady nespočet. Co víc si přát než před spaním vyhlížet delfíny z kufru auta. Jen kdyby ty potvory alespoň jednou vystrčily ploutev z vody.

Top zážitky v jednom dni

Počasí dnes nevěstí nic dobrého, ale i tak máme naplánovaný bohatý program. Hned ráno jdeme zhruba tři kilometry podél útesů, abychom si mohli prohlídnout další skalní věž. Tentokrát ční špičatý The Old Man of Stoer rovnou z vody a kolem něj předvádí moře svou sílu. Je to pěkná podívaná a takhle ráno jsme tu opět sami. Skotsko nám teď přijde oproti zimě o dost plnější, ale i tak se nám docela daří lidem unikat. Kolem oběda se pak vydáváme k druhé raritě – nejvyššímu vodopádu Británie (Eas a‘ Chual Aluinn).

Tip: mrkněte na > top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku <.

V podstatě hned po výstupu z auta nás překvapuje ještě jiný vodopád (vodopád Naříkajích vdov), který padá z jezerra Loch na Gainmhich přímo do soutěsky pod ním. Ani jsme nečekali, že bude tak pěkný a člověk má k němu přístup shora i ze spodu. Což o to, překvapení je to příjemné, ale počasí se na nás mračí. Celých 5 kilometrů k nejvyššímu britskému vodopádu prší a do toho máme promočené boty z podmáčených stezek. Naštěstí 200 výškových metrů padající vody s výhledem na údolí a mořské jezero Loch Glencoul stojí za to a netrmáceli jsme se tu zbytečně. Taky nám hraje do karet, že dnes máme v plánu návštěvu známého, takže bychom si třeba mohli dát konečně sprchu a usušit naše promočené oblečení.

Výlety do psího počasí

Výhodou delšího pobytu na nějakém místě je mimo jiné to, že si člověk udělá kamarády. Nám se jich povedlo pár najít během práce v Anglii a ve Skotsku a díky tomu jsme mohli 3 noci parkovat u hotelu Kylesku a využívat zázemí kámošova domu. To se hned cestuje jinak, když člověk může do sprchy, má elektřinu a večer tráví v hospodě místo sezení v autě. Zvláště když je počasí typicky skotské a skoro celý den prší. I tak jsme ale jeden den stihli krátký výlet k jeskyním Creag nan Uamh a druhý den se vypravili na úžasnou písečnou pláž v Sandwood Bay, kde nám zase jednou moře ukázalo, jakou má sílu. Je ale třeba nepolevit v poznávacím módu, a tak se třetí den ráno loučíme a pokračujeme dále směr sever.

Nedosažitelný mys Cape Wrath

Již loni, kdy jsme procházeli známou dálkovou trasu > West Highland Way <, jsme si dělali zálusk na mys s názvem Cape Wrath. Kvůli absenci autobusového spojení jsme ale měli smůlu, tak třeba se na nás usměje štěstí letos. Dostat se tam totiž není tak jednoduché. Pěšky je to asi 16 km drsnou skotskou krajinou bez značení a autem je to nemožné. Člověk totiž musí nejprve překonat lodí mořský záliv, aby se vůbec dostal k začátku silnice. Už doma nám bylo jasné, že informace na internetu jsou takové pofiderní, takže bude třeba improvizovat. Hned po příjezdu k molu nedaleko městečka Durness zjišťujeme, že přívoz v uvedený čas nejezdí. To se dalo čekat, když plavba po mořském zálivu je závislá na časech přílivu a odlivu. Naštěstí zrovna přijíždí lodník vypsat další čas plavby, a tak se rovnou můžeme poptat na informace.

Super! Loď se platí hotově a následný minibus kartou. To nám to vyšlo úplně přesně, protože s sebou nemáme skoro žádnou hotovost. Do odjezdu máme ještě trochu času, takže ji trávíme procházkou kolem zálivu a kolem poledne jdeme na sraz. Parta natěšených důchodců už tady hodinu nedočkavě stepuje a nás těší, že to tak není jen v Česku. Za 10 liber/os. nás lodník během 10 minut převáží přes záliv. Není to úplně málo, ale když máte monopol na přepravu přes záliv a jiná cesta nevede, tak si můžete určovat ceny. Na druhé straně zátoky nás už čeká usměvavý řidič se starým minibusem. Naše 14tičlenná skupinka se poslušně skládá dovnitř a po vtipném úvodu vyrážíme. Je to přesně, jak bylo psáno na internetu. Úzkou starou cestu nikdo léta neopravoval, takže je plná děr a 17 kilometrů nám trvá hodinu. Na druhou stranu máme spoustu času si užívat výhledy do krajiny.

Konečně tady!

Když přijíždíme na Cape Wrath ani se nám nechce ven z busu. Slibovaný maják není v mlze skoro vidět a zima nenechá člověka chvilku postát. Tak to teda netušíme, co tady budeme dělat 50 minut, než bude čas jet zpět. Jakoby se však nad námi počasí smilovalo a po pár minutách se mlha rozfoukává. Konečně si můžeme užít pohled na nejseverozápadnější výběžek Británie včetně útesů, rozbouřeného moře a majáku. Je to perfektní a vytyčený čas ideálně stačí. Cesta zpátky probíhá podobně, a dokonce nám ji zpestřují jeleni, orel a pár tuleňů válejících se na pláži. Škoda jen, že jsou všechna zvířata docela daleko a zase na nás delfíni kašlou. S Míšou to máme jako celoživotní rest, že jsme ani jeden ještě neviděli delfína na živo, a to jsme byli skoro u všech moří Evropy.

Podél nejsevernějšího pobřeží Skotska

Celkově by se dalo říct, že se nám výlet za 25 liber/os. vyplatil. Ve zbytku dne procházíme pláže okolo městečka Durness, nahlížíme do jeskyně Smoo Cave s vodopádem a přejíždíme podél nejsevernějšího pobřeží Británie. Celou dobu člověk přemítal o tom, jaké to tu bude, a teď jsme tady. Slunce svítí, na jediné úzké silnici skoro nikdo není a všude kolem jsou jen vřesoviště a rašeliniště. Určitě by stálo za to udělat si výlet na nejsevernější „munro“ Ben Hope, ale na to už jsme nějací unavení. Místo toho pokračujeme dále směrem na východ, kde se silnice postupně rozšiřuje a přibývá zelené trávy s ovcemi. Na noc zastavujeme u majáku Strathy Point a před spaním si vychutnáváme západ slunce do moře. Že ho po půl roce uvidíme zrovna tady, by nás nenapadlo ani ve snu.

Copak je to za tučňáka?

Ráno znovu obcházíme maják, ale všichni obyvatelé moře na nás z vysoka kašlou. Nejlepší je ta provokativní cedule, která ukazuje, že jsou zde běžně k vidění delfíni, tuleni, velryby, kosatky, ale my vidíme akorát ovce a ještě k tomu na souši. No co, oni kašlou na nás, my na ně taky. Raději se přesunujeme k místu, která nás trklo náhodou. Puffin Cove je malá pláž obehnaná skalami dosahujících kolem 50 metrů. K vidění je tu malý přírodní tunel v útesech, kterým jde vidět až na moře, ale hlavní atrakcí jsou malí papuchalci (puffins), kteří připomínají malé létající tučňáky. Je super je pozorovat, jak hnízdí na útesech a občas poletují sem a tam. Zvláště Míša by tu vydržela sedět celé hodiny, ale mě už to táhne na další místo.

Tip: Až se vydáte na skotský roadtrip po NC 500, určitě oceníte spoustu veřejných záchodů zdarma. Člověk tak nemusí odskakovat do přírody 😀

Nejsevernější místa Velké Británie

Tím je totiž nejsevernější bod Británie – výběžek Dunnet Head. Samozřejmě se tím myslí hlavního ostrova Velké Británie, protože přímo před námi je vidět souostroví Orkneje, které je ještě severněji, a Shetlandy jakbysmet. Sice to tu není úplně famózní, protože útesy jsou nízké a maják nic moc, ale my vždycky oceníme mít v kapse nějaké to „nej“. I to je jeden z důvodů, proč je dalším místem v našem itineráři výběžek Duncansby Head, který je nejseverovýchodnějším bodem Velké Británie.

Tady je to úplně jiná písnička. Maják je větší, výhledy zajímavější, ale hlavně kousek odsud ční z moře tři špičaté skály, ze kterých jsme oba naprosto nadšení. Nemá smysl plýtvat slovy, lepší je mrknout na fotky. Náš zážitek je o to lepší, že se nám povedlo chytnout pěkné počasí. Sice severní ledový vítr není úplně příjemný, ale hlavně, že neprší a svítí sluníčko.

Hurá směrem na jih

Opět je třeba využít pěkného počasí, a tak neleníme a začínáme se stáčet podél severovýchodního pobřeží směrem na jih. Je poznat, že kolem už nejsou hory a příroda není tak drsná, takže východní pobřeží je více osídlené, silnice na pohodu, a taky tu není tolik míst k vidění. V podstatě zastavujeme jen u kamenných schodů Whaligo Steps, které jsou vytesané do útesu a sestupují až k moři, a dále u hrádku Dunrobin Castle, který má typické kulaté věže podobné těm z Harryho Pottera. Nic jiného nás na trase dlouhé okolo 200 km nezaujalo a ani výhledy za to moc nestojí. Náš den zakončujeme na výběžku Chanonry Point, kde prý jsou často k vidění delfíní, ale to by člověk nesměl mít smůlu jako my. Škoda, že se tu nesmí kempovat, protože bychom měli na pozorování více času. Takhle musíme jet další kilometry navíc a kempovat s výhledem na ropné plošiny.

A máme tě, delfíne!

Dneska je nám auto nějaké malé a už od 5 nespíme. I když je nám předem jasné, jak to dopadne, jedeme ještě jednou zkusit štěstí na Chanonry Point. Mořská hladina je úplně klidná, když v tom se ozve zafunění, šplouchnutí, a z moře se zvednou dvě ploutve. Jsou tu! Delfíni! Kluci jedni nezbední si to brázdí mořem asi 20 metrů od břehu. Je to paráda. Během půl hodiny pozorujeme asi 7 delfínů, jak kolem výběžku loví ryby. Mají totiž důležitý úkol, protože v chladných vodách potřebují denně sníst až 10 % svojí váhy. Občas máme i štěstí a vidíme skočit skoro celé tělo, jak se snaží rychle něco ulovit, ale po většinu času je to ladná elegantní podívaná.

Pro nás oba je to poprvé, co vidíme delfíny a je to naprosto boží pocit. Po všem tom čekání a zírání do moře. Kolik kilometrů jsme nachodili podél pobřeží a kolik hodin strávili sezením na plážích. Zároveň je to i příjemné zakončení, protože výběžkem Chanonry Point náš skotský roadtrip po NC 500 končí. Teď už jen dokoupit jídlo v Inverness a vyrazit směrem na trajekt. Domov čeká!

Tip: pokud by vás k roadtripu nebo navštíveným místům cokoliv zajímalo, dejte nám vědět do komentářů!

Kam dál?

Chanonry Point zdaleka nebyl posledním navštíveným místem v Británii. Do odjezdového trajektu domů nám zbývalo ještě pár dní času, a tak jsme zajeli zavzpomínat do národního parku > Lake District <, zdolali nejvyšší horu Walesu v NP Snowdonia a navštívili univerzitní město Oxford.


Pokud by vás zajímalo více článků ze Spojeného království, najdete je v sekci > Británie <. Z autovýletů můžeme doporučit náš první > Roadtrip do Norska <, > Cestu kolem Pyrenejského poloostrova < nebo divoký > Roadtrip na Balkán <, kde s námi auto odmítalo spolupracovat.

Mrkněte na naše video!!!

Ano, tušíte správně. Skotský roadtrip po NC 500 jsme taky zachytili do videa. Najdete v něm všechna popsaná místa, záběry ze spaní v autě nebo jak vaříme v kufru schovaní před nekompromisním skotským počasím.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích