Trek okolo Annapurny

Do Nepálu jsme se vypravili především kvůli trekům v Himalájích a spatření nějaké té osmitisícovky. Vždyť co je více než pohled na zasněžené vrcholky majestátných hor, které jsou pro nás zatím nedosažitelné. Jako první jsme si vybrali trek okolo Annapurny, který byl pro nás křest ohněm a poprvé jsme na něm překonali hranici 5000 m nad mořem. Pojďte se s námi podívat, jak vypadá putování kolem jedné z nejnáročnějších hor světa.

Kromě našich zážitků najdete ve článku také spoustu užitečných rad a tipů.

Divoká cesta autobusem

Náš trek okolo Annapurny v podstatě začíná již v hlavním městě Nepálu Káthmándú. V 6 ráno kupujeme na autobusáku lístky a pak nás mladý klučina odvádí k malému barevnému busíku. Batohy musíme po žebříku vytáhnout nahoru na střechu a pak se pomalu sáčkujeme dovnitř. Nevypadá to moc pohodlně a už teď je nám jasné, že to bude záživná jízda. Jedeme takto poprvé a nevíme, co nás čeká, takže první nadšení a zážitky přicházejí hned po rozjezdu. Nepálská muzika hraje na plné pecky a mladý klučina fungující jako průvodčí visí ze dveří a snaží se nalákat do busu co nejvíce lidí. Hlasitě píská, pokřikuje a na některých zastávkách za jízdy vyskakuje ven a obíhá potencionální cestující. Slovo zastávka má v Nepálu široký rozměr, protože autobusy zastavují kdekoliv si někdo mávne. Zhruba po hodině se dostáváme ven z města a krajina se postupně začíná zelenat a cesta zužovat.

Tata projede všechno

Pomalu sjíždíme kolonou dolů do údolí a neustále míjíme jeepy, busy a barevné náklaďáky. Podél silnice, která je čím dál tím rozbitější, posedávají v prachu děti, jejichž skromné příbytky jsou hned za nimi. Letmé pohledy z okýnka stačí na to, aby člověk viděl, že toho doma opravdu moc nemají. Cestou děláme 2x pauzu na jídlo a záchod, ale jinak nám to moc neutíká. Někdy po poledni začíná pršet a všudypřítomný prach (kterého máme plnou pusu) se mění v bahno. Našeho naháněče to ovšem neodrazuje. Naopak kromě visení ze dveří ještě za jízdy vylézá na střechu busu a přikrývá batohy plachtou.

Všude kolem je vidět, že tady ještě před pár dny řádil pozdní monzun, a tak objíždíme sesuté silnice, brodíme s busem řeku a brázdíme si cestu blátíčkem. Naštěstí autobus značky Tata nic z toho nerozhodí a vše hravě projíždí. Bohužel se to samé nedá říct o našich zadcích. Po 9 hodinách v buse už pěkně bolí. Normálně bychom do Besisaharu dojeli kolem 1, ale vzhledem k podmínkám tu jsme až v půl 4.

Tip: autobusy do Besisaharu odjíždějí z nádraží Naya Bus Park (New Bus Stand) a stojí 700 rs/os. 180 km dlouhá cesta pak zabere okolo 7 hodin.

První kilometry jsou za trest

Konečně jsme tu a je klid. Nezdá se to, ale celodenní poslech nepálských odrhovaček není až taková radost. Chvíli se pod stříškou chystáme, ladíme poslední věci a pak nahazujeme naše mega krosny a za jemného mrholení zahajujeme trek okolo Annapurny. Kdybychom tak věděli, kolik zbytečný věcí, co rozhodně nebudeme potřebovat, s sebou táhnem. Jsme zvyklí na přechodech spát ve stanu, takže jsme si ho samozřejmě vzali s sebou. K tomu karimatky, spacáky, nějaké jídlo na pár dnů, vařič, hrnec, kafe, čaj, oblečení do zimy, a jelikož pak chceme dále putovat na jih asie, tak máme i spoustu oblečení do letních teplot, plavky, notebook, telefony, spoustu nabíječek i powerbanky. Dohromady mám na zádech asi 25 kg a Míša okolo 20 kg. Poslední přechod jsme šli zhruba před rokem a půl, takže na takovou zátěž nejsme zvyklí a oba se pod tou tíhou podlamujeme.

V podstatě ihned se nás chytá maník, který má za 10 km ubytko a nabízí cenu 200 rs/noc (40 Kč), takže ochotně souhlasíme a alespoň máme pro dnešek cíl. První část trasy vede po bahnité cestě pro jeepy, kterými se lenoši vozí do vyšších míst, ale musíme říct, že příroda tu fakt stojí za to. Tolik druhů zelené na jednom místě jsme ještě neviděli. Do toho divoká řeka, spousta zajímavých rostlin a výhledy na kopce. I přes těžké bágly nám to celkem šlape a jemný deštík je tak akorát příjemným osvěžením. Začínáme totiž z 850 m n. m., takže je tu ještě trochu tepleji a více dusno než v > Káthmándú <. Trasa rychle utíká a náš hostitel jezdí podél nás na motorce a navádí nás správným směrem, abychom náhodou neskončili v jiném ubytku.

Tip: ubytování je na celém treku velice levné. Cena za pokoj pro dva se pohybuje od 0 do 200 Kč, rozhodně tedy netahejte stan!

Co očekávat od ubytování

Před osadou Khudi přecházíme přes visutý most na druhou stranu řeky, ať to máme o trochu kratší a vyhneme se autům. Je to super, jak nás všichni místní zdraví, usmívají se nebo mávají. Před setměním se počasí lepší, a dokonce se nám na chvíli otvírá výhled na sluncem osvětlené Manaslu (8163 m). Na první den tedy super začátek. Aby toho nebylo málo, tak pan domácí nám na poslední kilák posílá naproti dcerku, která nás již za šera přivádí k našemu ubytování Peace and Love Hotel před osadou Ngadi Lamjung.

Nevím, proč jsme si mysleli, že budeme spát někde na matracích ve společné noclehárně. Kupodivu máme velký pokoj pro sebe, sdílenou teplou jemně tekoucí sprchu, evropský záchod a vydatnou večeři v jídelně s wifi. Co více si může člověk za 40 Kč za oba přát. Jen cena ubytování je trochu kompenzovaná dražší stravou, ale pořád to není nic hrozného. Za 750 rs (150 Kč) máme jarní závitky, mix curry s rýží a výborný Lemon Grass čaj.

Tip: na celém treku jsou k dispozici soukromé pokoje. Vybavení je skromné (někdy žádné), mezery mezi prkny protahuje, ale na přenocování to stačí. Pokud si připlatíte, můžete mít i vlastní záchod a sprchu.

Cesta do Jagatu a koupání v termálním bazénku

Začátek nového dne je poněkud pozvolný, než člověk začne stoupat do vesnice Bahundanda. Tady je poprvé prověřena naše kondice, protože ty prudké schody nejsou s těmi těžkými bágly nic jednoduchého. Zrovna jsme tu kolem 10., kdy dětem začíná škola a před zahájením výuky mají na dvorku zahajovací rituál s říkankou. No vypadá to pěkně, ale jsem rád, že nám stačilo do školy přijít včas a v libovolném oblečení. Některé děti musí denně docházet až 45 minut, což v těch uniformách a po horských stezkách není žádná výhra. Z vesnice chvíli klesáme dolů, abychom pak zase mohli stoupat nahoru. Přijde mi, že máme docela tempo, ale i tak nám kilometry utíkají pomalu. Před polednem máme za sebou první desítku a na hoďku dáváme pauzu na polívku a kafe. Je potřeba se těch zásob rychle zbavit, protože se to nedá unést.

Přes visutý mostek pak přecházíme na druhou stranu řeky do Syange, kde se napojujeme na původní jeep road vedoucí z Besisaharu. Krátkou přeháňku přečkáváme v hospodě a zbaběle končíme už v prvním hostelu v Jagatu. Původní plán byl ujít alespoň 20 km denně, ale nějak na to zatím nemáme síly. Jen, co odkládáme mokré věci, scházíme na koupačku do termálního bazénku. Je to spíše taková neudržovaná betonová nádrž, ale teplota je naprosto suprová a můžeme pořádně zregenerovat. Nejlepší je se ochlazovat v rozbouřené řece tekoucí hned vedle a pozorovat protější vodopád. Taky máme za sebou další poprvé, protože se do mě zahryzly dvě pijavice. Naštěstí se dají docela snadno strhnout, ale rány pak ještě dlouho krvácí.

Tip: v termálním pramenu pod Jagatem člověk krásně zregeneruje. Vstupné je symbolických 100 rs/os. jako příspěvek na místní školu.

Brodíme jednu řeku za druhou

Člověk by tu suchou ranní omeletu klidně oželel, kdyby nemusel udělat kšeft. Podmínkou levného ubytování (100 rs) je to, že si objednáte večeři i snídani. Balení ještě nemáme tak vychytané, takže vycházíme až v půl 9. V podstatě hned za vesnicí vcházíme do úžasné soutěsky, která nás provází celý den. Slunce svití, po obou stranách šumí vodopády, pod námi hučí řeka a vše hraje překrásnými barvami. Po zhruba půlhodince šlapání přichází první zrada v podobě rozvodněného potoka, který se přelívá přes silnici. Nedá se nic dělat a musíme stejně jako všichni ostatní sundat pohory a přejít na boso. Ve vesnici Chamje se cesty dělí a na výběr jsou dvě možnosti. Buďto pokračovat pořád po jeep road po levé straně údolí nebo sejít k řece a přejít přes mostek na druhou stranu řeky, kde vede turistická stezka.

S ohledem na hlášené sesuvy půdy radši volíme první variantu a myslím si, že děláme dobře. Nemusíme tak stoupat a klesat, máme panoramatické výhledy na celé údolí, terén je mnohem jednodušší a provoz je skoro nulový. Za zmínku taky stojí obří ještěrky, které se vyhřívají na kamenech podél cesty a velikostí připomínají agamy. V podstatě by se dalo říct, že celou dobu nám údolí nabízí nádherné pohledy a ani není potřeba tak makat. Zvláště, když procházíme kolem vesnice Tal, která leží na druhém břehu řeky a hned za ní padají dva famózní vodopády. Vodopády ale taky padají i na naší straně řeky a dost často zalívají silnici. Několikrát během dne musíme sundat boty a brodit ledovou vodu. Někdy je to po kotníky, jindy po kolena. Já to mám se svou výškou docela v pohodě, ale chudák Míša občas bojuje. Na druhou stranu máme pořád kde dobrat vodu.

Tip: na filtrování používáme Sawyer Mini (SP128). Je lehký, skladný a cenově přijatelný.

Kontrola permitů na check-pointu

K obědu máme ovesnou kaši, kterou nám v Káthmándú daroval horolezec Honza Trávníček, a postupně se dostáváme až do vesnice Dharapani. Tady nás čeká první pořádný check-point, na kterém kontrolují, zda máme všechna potřebná povolení včetně Tims karet. Tak opravdu to člověk musí mít a nevyplázli jsme 5000 rs/os. zbytečně. Sice ty Tims karty člověku k ničemu nejsou, ale s úředníky nic nenaděláš. Do setmění máme ještě docela čas, takže pokračujeme další dva km do vesnice Bagarchhap. Je fajn tady být na začátku října, protože už je to podruhé, co na ubytování nikdo kromě nás není a máme celou lodžii pro sebe.

Tip: permit pro trek včetně Tims karet je potřeba vyřídit už v Káthmándú v Nepal Tourism Board Office. Cena je 5000 rs/os. celkem.

Ne vždy je posvícení

Ceny jsou zatím stále přijatelné a „ubytování s polopenzí“ pro dva nás dohromady stálo 2200 rs (440 Kč). Dnes vycházíme po 8. a hned od začátku nás čeká pár zajímavých stoupáníček. Zatím to ale moc nevadí, protože čím výše jsme, tím se otevírají lepší výhledy na krásně nasvícený masiv Manaslu. Za vesnicí Timang výhledy pomalu končí a začíná docela dlouhý úsek lesem, kde si připadáme jako v Evropě. I když už terén není náročný, moc nám to nešlape a strašně se to táhne. Zvláště poslední 2 km do vesnice Chame jsou za trest. Jsme hladoví, žízniví a během oběda se nám daří tak rozsedět, že už tu zůstáváme na noc. To byl hodně přehecovaný plán, když jsme si mysleli, že dnes budem spát ve stanu. Místo toho se jdeme akorát podívat na horký pramen, jehož bazének strhla velká voda a zbytek dne už trávíme na netu. Turisti…

Tip: trek okolo Annapurny nabízí bezplatné dobíjení elektroniky a wifi až do výšky 3500 m.

Z Chame do Lower Pissang

Včerejší mračna vzal vítr a ráno už máme zase azuro. Hned za hranicí Chame vcházíme do lesa a pozvolna stoupáme po pravém břehu řeky. Postupně začíná přibývat turistů, jak se sem ti lenoši dovážejí jeepy. Cesta je docela rozbahněná, ale když vidíme šerpy v sandálkách nebo cuklách, nemůžeme si na nic stěžovat. Na farmě Bratang nezvládáme odolat nabízenému doubleespressu a dáváme na chvíli pauzu. Je to nádhera opalovat se na slunku s výhledem na okolní kopce vysoké přes 6000 m a kávičkou v ruce. Po překročení řeky na druhou stranu nás čeká největší stoupání dnešního dne. Má sice jen 150 výškových m, ale dostáváme se do výšky 3200 nad mořem, takže už to dá zabrat. Trochu nás tlačí hlava a Míšu průjem. Vše ale zlepšují výhledy na Annapurnu II, která má necelých 8000 m. Je to naprostá paráda a člověka to hned nabíjí energií.

Tip: obecně kafe v Nepálu není žádná výhra, a tak je třeba využít každé možnosti dát si někde espresso.

Zbytek dnešní trasy do vesnice Lower Pisang už je na pohodu a před třetí si domlouváme nocleh zdarma. Abychom nelenili, jdeme se ještě projít do hořejší vesnice Upper Pisang, odkud máme krásné výhledy na Annapurny II a IV, a taky celé údolí. Náš Moon Light Hostel je fajn v tom, že nabízí wifi na pokoji (sice slabou, ale lepší než nic) a taky teplou sprchu, což nám teď tři dny nebylo dopřáno. Nedělejte si ale iluze. Člověk se sprchuje v místnosti, kde je stejná teplota jako venku, a teplé vody je celkem asi 6 litrů, takže po každé takové očistě je nutné se asi dvě hodiny zahřívat. Ideální je se umýt hned po příchodu, kdy ještě svítí sluníčko a je teplo. Jakmile je žlutý kotouč za kopcem, je to peklo. Akorát že ledové.

Trek okolo Annapurny obrazem

Dorážíme do Manangu

I dnes máme k snídani omeletu a palačinku. Dvě nejlevnější jídla z menu, která nejvíce zasytí. Poměr cena výkon je to ideál, ale chuťově žádná sláva. Trasa je dnes docela pozvolná, a navíc nám rychle utíká, protože se pořád o něčem hádáme. Holt cestovat v páru má spoustu výhod i nevýhod. Ve vesnici Humde míjíme letiště a v osadě Mungii vaříme oběd na basketbalovém plácku. Naše cestování (pokud se už teď navzájem nezabijem) by mělo trvat zhruba půl roku, takže se snažíme šetřit a moc nejíme. Hlavně já mám tedy pořád hlad, a tak po obědě zalehám na chvíli ke spánku, abych čerpal energii vesmíru. Už předtím jsem přemýšlel, jestli tady ve výšce okolo 3500 m někdo někdy hrál basket a odpověď je ano. Přesně v momentu, kdy zabírám, mi místní kluci začínají driblovat u hlavy. V noci se nevyspíš, ve dne se nevyspíš, to je teda výlet.

Veškeré chmury ale zahání pohled na koně, pasoucí se jaky a úžasně osvícené Annapurny II, III, IV. Jsou to opravdu neskutečné pohledy nejen na samotné vrcholy, ale i na celé údolí, a slunce dnes svítí jako o závod. Teď už nám chybí jen Annapurna nejvyšší, kterou ale spatříme až za několik dní. Mimochodem jaci jsou fantastická zvířata, které bychom vydrželi pozorovat celý den. Výhodou šlapání po jeep road místo po turistické stezce je rychlejší tempo, takže dnes odpoledne pohodově dorážíme do Manangu (3550 m).

Tip: Manang je posledním místem, kam vyjedou jeepy. Dokoupíte tady vše potřebné, můžete zregenerovat před náročným výstupem do sedla a v případě problémů se dá odtud sjet jeepy do nižších poloh.

Nuda, nespavost a Murphyho zákony

Nevýhodou brzkých příchodů je ale to, že pak člověk nemá moc co dělat. Venku je tma a zima, na pokoji je zima, alkohol tady levně nekoupíš a ani by se v takové výšce nemělo pít a čumět na youtube se nedá věčně. Navíc po dnešních 16 km skoro nejsem unavený a v půl 10. usínám spíše nudou nežli únavou. Jak by se dalo čekat, v 11 jsem jako znovuzrozený a nemůžu spát. Navíc se přímo pod naším oknem štěká mezi sebou smečka psů. Aby to nebylo tak monotónní, přichází do toho hučet jak, který řve, jak by jej mordovali. Pak pro změnu psi štěkají na jaka, který by je normálně měl na párku, ale jelikož spíme přímo nad ním, raději si zařve. Kolem půl 3. ráno ztrácím přehled a usínám.

Říši snů se oddávám jen do 6, protože to už vstávají šerpové. Přímo pod naším oknem provádějí ranní hygienu, která očividně zahrnuje profouknutí všech dutin. Hlasitě smrkají a chrchlají na všechny strany a v papírových příbytcích to zní, jako by člověku stáli u hlavy. O dobrou náladu je tedy postaráno hned z rána a Míša tomu ještě přidává. Není ji moc dobře a dost zásadně trvá na tom, že tady budeme mít aklimatizační den, a tedy v tom cirkusu strávíme další noc. Mi taky celou noc bušilo srdce jako o závod a hlavu mám jak po propařené noci, ale v žádném případě tady nechci zůstat. Nakonec mi ale nezbývá nic jiného než se přizpůsobit, takže se musím psychicky srovnat s další bezesnou nocí.

Výšková nemoc a aklimatizační výstup k Ice Lake

Míša řeší slabou výškovou nemoc odpočinkem a malou procházkou, ale já si myslím, že klín je třeba vytloukat klínem, a co nejde silou jde větší silou. Místo odpočinku tedy volím rychlý výstup k jezeru Ice Lake do výšky okolo 4600 m. V podstatě hned za Manangem začínám stoupat a s každým výškovým metrem si vytvářím nový osobák. Takhle vysoko jsem nikdy nebyl ani lanovkou. Tempo mám docela svižné a když šlapu na lehko, jde to jako po másle. I přes pozdější start dorážím k jezeru mezi prvními a můžu si jej užít v celé své kráse včetně okolních výhledů na již zmíněné Annapurny a údolí pode mnou. Takové chvilkové odloučení dvojici jen prospěje a pár večerních piv je příjemným završením úspěšného dne. To pak jeden spí jako nemluvně.

Záchodové příhody

Při pohybu ve vyšších nadmořských výškách je blbé to, že by se nemělo stoupat rychle. Obecně se doporučuje postoupit o přibližně 500 výškových m za den, a tak nás dnes čeká jen 9 km. Za Manangem se odpojujeme z hlavní trasy vedoucí do sedla Thorong La Pass a vyrážíme směrem k Tilicho Lake. Stejně jako většina lidí chceme zítra udělat další aklimatizační výstup k jezeru, ať jsme pak ready na přechod sedla. Pokud chcete trochu ušetřit, pak je lepší nechodit až do Tilicho Base Camp, ale zůstat už v některém z ubytování před ním. Nám se daří v Tilicho Peak Hotel (osada Shreekharka) ukecat pokoj za 300 rs na noc a dnes máme dokonce i vlastní turecký záchod.

Tip: splachovací záchody moc v Himalájích nefungujou. Je třeba se dopředu psychicky připravit na zalívání vodou z kbelíku. Vlastní toaleťák je nutností, ale během treku se dá v pohodě dokoupit.

Přes den je počasí na kraťasy a tričko, ale v noci už je pořádná zima. Ve 4050 m nad mořem až taková, že v celém hotelu zamrzla voda. Bohužel to zjišťuju až po vykonání potřeby na našem privátním záchodě, takže splachování je pak zábava. Je to takové ranní zpestření. Naštěstí v kuchyni už vodu mají, a tak nebudeme celý den žíznivý a můžeme zahájit výstup k jezeru Tilicho.

Tilicho Lake – nejkrásnější jezero na celé trase

K jezeru je to 11 km, což vypadá jako hračka. Bohužel jsem se nějak špatně podíval do mapy a místo očekávané roviny je první polovina trasy pořád nahoru a dolů. Sice jsme se během přesunu do Tilicha Base Campu nějak zvlášť výše neposunuli, ale pár set výškových metrů už v nohách máme. Na posilněnou si dáváme kafe a teď už opravdu zahajujeme výstup. 900 m převýšení na zhruba 5 km trase. Ze začátku dost funíme, ale jde nám to poměrně svižně. Spousta zodpovědných turistů vyrazila už časně ráno a skoro to vypadá, že jsme dnes poslední, kdo se škrábe nahoru. Taky se nám to někteří Nepálci snaží vymluvit, ale rady od lidí, kteří po sněhu kloužou v teniskách a teplákovkách si moc nebereme k srdci.

Ve 4750 m dáváme pauzu, která je pro nás osudná. Na ledovém větru okamžitě promrzáme, a i když na sebe navlíkáme všechno oblečení, co s sebou máme, nedaří se nám zahřát a přestává nám to šlapat. Taky Míša začíná bojovat s vysokou výškou a podkluzující sníh tomu moc nepřidává. Navíc je v této části terén dost prudký, dochází nám voda a s protijdoucími Nepálci se nedá normálně vyhnout. Většinou jen stojí uprostřed úzké stezky a čekají, co uděláme. Myslel jsem si, že rodáci země s nejvyšším pohořím světa budou větší turisti. Výstup je dost náročný, ale Míša bojuje ze všech sil a společně dosahujeme jezera ve výšce 5000 m. Je to nádhera koukat na temné jezero obklopené zasněženými vrcholky hor.

Tip: Tilicho Lake je krásné jezero, které prověří vaši kondičku a připraví vás na výstup do Thorong La Pass.

Hory není radno podceňovat

Neúprosný ledový vítr a smrad z hořících odpadků, které spalují provozovatelé místního občerstvení, nás vyhání na cestu dolů. Teď se nám hodí zkušenosti z minulých let a bruslením po sněhu předbíháme několik „turistů“, které jsme předtím míjeli cestou nahoru. V Base Campu jsme za hodinku a čtvrt a konečně můžeme dobrat vodu. Není to ale žádný zázrak, když je úplně ledová. Do setmění zbývají dvě hodiny, a tak je potřeba pokračovat dál. Je poznat, že jsme k obědu měli jen čokoládu, protože nám oběma chybí šťáva a hrozně se táhnem. I ten nejmenší kopeček je pro nás utrpením a připadáme si, jak kdybychom byli těsně pod vrcholem osmitisícovky. Na ubytko po 22 km dorážíme úplně zničení a dva litry mátového čaje do nás padají jako nic.

Co si dát k večeři

Další den je naštěstí docela pohodový, protože jen traverzujeme do vesnice Yak Kharka. Moc turistů stezkou úbočím nechodí a výhledy jsou nepřekonatelné, takže den je na jedničku. Akorát zas od tří odpoledne nemáme co dělat a choulíme se na pokoji zabalení do spacáků, protože vytápěné jsou zásadně jen jídelny, a ještě k tomu dost chabě. Jediným zpestřením je pro nás večeře. Dal Bhat power 24 hour. Oblíbený nápis na tričkách nám sice nepřijde až tak pravdivý, ale dal bhat si k večeři dáváme docela často. Luštěninová polévka (obvykle čočková), rýže a omáčka se zeleninou. Chuťově to podle nás není až takový zázrak (připadá nám to jako nemocniční strava), ale skoro pokaždé si může člověk přidat, a tak se dá z toho pořádně najíst.

Doufám, že tento článek nebudou číst Nepálci, protože pro ně je Dal Bhat něco jako modla a jedí ho i k snídani. Z čočky, rýže a zeleniny si udělají takovou jednolitou hmotu, kterou pak pojídají rukama. Pro Evropana zajímavý pohled. Mimo Dal Bhat si dáváme nudle (chowmein), špagety se sýrem, momo knedlíčky, jarní závitky, případně brambory. Jídlo je většinou nabízeno ve čtyřech úpravách – se zeleninou, s vejci, a s kuřecím nebo hovězím masem. Podle druhu úpravy taky roste cena. Samozřejmě se země snaží přizpůsobit turistům, a tak je možné v Himalájích koupit pizzu nebo burger s hranolkama. Na pití je nejlepší si objednat konvici čaje (černý, mátový, citron se zázvorem atd), ale dají se koupit i slaďárny typu kola.

Tip: cena jídla roste s nadmořskou výškou a v nejvyšších místech se pohybuje okolo 1000 rs.

Nocování ve 4900 m

Zpátky na hlavní trase se šlape docela dobře. Potkáváme více turistů, takže se máme s kým bavit, a 7kilometrový úsek z Yak Kharky do Thorong Phedi je docela rovný. Teoreticky by se dalo skončit už tady, ale chceme mít lepší startovací pozici do sedla, a tak se ještě odhodláváme k vyšplhání 400 výškových m do High Campu. Dvoukilometrový pruťas je pořádná makačka, ale vyplatí se to, protože jinak bychom si z toho zítra cvrnkli. Z ubytování ve výšce 4900 m máme nádherné výhledy na okolní sedmitisícovky. Úplně jako z katalogu. Jen pokoj je trochu partyzánský, protože světlo nesvítí, zásuvky nejsou, zato kosa je jako v mrazáku. Ale jsme rádi, že na nás zbylo místo a za 500 rs v takové výšce ani nic neočekáváme. Jsem zvědavý, jak se dnes bude spát těm, kteří s sebou nemají spacáky a spoléhají jen na poskytnuté deky.

Tip: do High Campu se vyplatí vyrazit brzy, protože zájem o nocleh je vysoký a kapacity omezené.

Později zjišťujeme, že za příplatek se dá další deka nebo spacák půjčit, ale můžete si být jistí, že tady to nikdo nepere. Nic neodsuzujeme a nechceme to zbytečně přehánět, ale celkově máme pocit, že povlečení ani deky na ubytování moc neperou. Žádné pračky Nepálci nemají, vše se musí dělat ručně a k dispozici je jen ledová voda. A kdo by se s tím pořád otravoval, když většina turistů zůstává jen na jednu noc. Takže vlastní spacák se určitě hodí, ať už kvůli tepelnému komfortu nebo pocitu „čistoty“. Ono v konečném důsledku je to stejně jedno, protože ty letmé spršky jsou spíše takovou cenou útěchy než opravdovým umytím.

Den „D“ – výstup do Thorong La Pass

V noci jsme neumrzli, a tak nás dnes čeká nejtěžší část celého treku – výstup do sedla Thorong La Pass. Lehce nás celou noc bolela hlava, ale to nám nebrání ve vychutnání si snídaně. Je 7 ráno a zase jsme tu poslední. Všichni ostatní už jsou totiž dávno na cestě. To je jedna z mnoha výhod šlapání bez průvodce. Nikdo tě nenutí vstávat brzo. Při placení 4500 rs (900 Kč) za nocleh, snídani a večeři pro dva se docela prohýbáme. Kdybychom tak věděli, že na treku do základního tábora Mount Everestu budeme v této výšce spát běžně a platit dvojnásobné ceny. Jedním z důvodů, proč vyrážíme tak „pozdě“ je čekání na sluneční paprsky. Teplota je okamžitě mnohem lepší a my se můžeme pustit do ukrajování výškových metrů.

Cesta do sedla je už naštěstí po nedávné lavině prochozená, ale i tak je to hodně náročné. Jednomu z nás (nebudu Míšu jmenovat) to moc nešlape a musím se pro ni ze sedla vracet a poslední kilák ji pomoct s batohem. I tak si ale myslíme, že časy 2 h (já) a 2,5 h (Míša) jsou docela obstojné a v 10 už si užíváme kafe a čaj ve výšce 5416 m nad mořem! Je pro nás nepochopitelné, jak tady místní borci můžou v promrzlé plechové boudě s naftovým generátorem přezdívané teahouse vydržet, ale horké nápoje přijdou vhod. Dobrý pocit z dosažení sedla si kvůli zimy nemůžeme užívat moc dlouho a pouštíme se na sestup dolů.

Sestup o 1700 výškových metrů

Míše pořád není moc dobře, takže ze začátku to jde pomalu, ale od nějakých 4600 m nad mořem se to láme a už svištíme jako draci. Postupně se nám daří většinu lidí předběhnout a do vesnice Ranipauwa (3700 m n. m.) dorážíme kolem druhé. Byl to náročný den, hlavně ten sestup, při kterém jsme sklesali o 1700 výškových m. I tak ale ještě nacházím energii na krátkou procházku při západu slunce, kdy je nádherně vidět další osmitisícovka jménem Dhaulagiri.

Tip: ještě odpoledne je dobré si vymyslet program na další den a zarezervovat si lístky na bus nebo půjčení kol. Cesta do Tatopani stojí 1500 rs/os.

Termální koupaliště v Tatopani

Výstupem do sedla ale náš trek okolo Annapurny nekončí. Ráno nasedáme na místní autobus a sjíždíme do vesnice Tatopani. Tempo je jasně dané. 60 km 5 hodin, tedy naše průměrná rychlost je 12 km/h. To už by fakt bylo rychlejší a pohodlnější si půjčit kolo, což je další z možností, jak se do Tatopani dostat. A možná i bezpečnější, protože autobus kličkuje v serpentinách nad řekou, na jedné straně cesty svah s uvolněnými kameny, na druhé díra dolů, a se všemi pasažéry včetně nás to hází ze strany na stranu. Několikrát za jízdu se stane, že nás hluboké výmoly vyhazují ze sedadel. V Tatopani vystupujeme úplně rozbití a jsme rádi, že to máme za sebou.

Jako by však celá vesnice byla jedna velká past na turisty. Všude, kde se ptáme, chtějí za pokoj minimálně 600 rs, což je zatím nejdražší ubytko za celý výlet. A to jsme ve výšce okolo 1300 m nad mořem. Až po delším hledání se nám daří domluvit pokoj v Tibetan Guest House za 200 rs a po zabydlení jdeme vyzkoušet zdejší pověstné termální prameny. Za 150 rs na osobu jsou dva horké bazény docela fajn, ale spíše než teplá voda zaujmou člověka místní zvyklosti. Skoro to vypadá, že se sem chodí umývat celá vesnice.

Pekelný kopec do Ghorepani

Jeden by si myslel, že po překonání sedla máme vyhráno, ale vypadá to, že nejtěžší stoupání nás teprve čeká. Do Ghorepani je to 1800 výškových metrů a jelikož chceme zítra stihnout východ slunce na známé vyhlídce, musíme celý úsek zvládnout už dneska. Ne každý turista má ještě chuť se na konci treku pachtit s takovým krpálem a někteří už zvolili odjezd do Pokhary. Míša by se k nim ráda přidala, ale oba víme, že se mnou tento plán nemá šanci. Zhruba kilometr za Tatopani opouštíme rozdrbanou jeep road, necháváme si naposledy zkontrolovat permity a jdeme na to. Hned od začátku je ale jasné, že Míša dnes nemá svůj den a dost se trápí. Vůbec se není čemu divit, protože kopec je to pořádný a trasa po schodech tomu fakt nepřidává.

Ačkoliv je okolní zelená příroda nádherná, vůbec to neutíká a nahromaděná únava vede k tomu, že se spolu přestáváme bavit a úsek z vesnice Shikka do Ghorepani šlapeme každý sám. Je to paradox, že jednu z nejtěžších pasáží absolvujeme každý po svém, ale to si člověk nevybere. Chvíli po kamenných schodech, chvilku po pěšině, občas protnem cestu, občas projdem vesnicí a sem tam se taky objeví výhled na zasněžené kopce nebo kaskádovitá obilná pole. Já to mám navíc zpestřené o zánět zubu, který se mi během včerejška pořádně rozjel. Moc sem nám dole pod kopcem nevěřil, ale oba výstup zvládáme a v 5 už máme i domluvené ubytování.

Vyhlídkový vrchol Poon Hill

Celé toto kruté stoupání jsme absolvovali jenom proto, abychom si další den mohli užít východ slunce na vyhlídkovém vrcholu Poon Hill (3210 m). Sice ani jeden z nás není skřivan a vstávání v 6 ráno je snad krutější než těch 300 výškových metrů po schodech k vrcholu, ale stojí to opravdu za to. Konečně vidíme Annapuru I (8091 m) a mimo to i Dhaulagiri (8167 m) a spoustu dalších krásných kopců. Je to krásné, jen by nás nenapadlo, že tady bude takový nával lidí a stánek s občerstvením. Možná, že kolem 9. už tu nebude ani noha.

Tip: na vrcholek Poon Hill vybírají vstupné 150 rs/os. Nezapomeňte si vzít s sebou peníze, ať nemusíte potupně smlouvat jako my.

Výživný sestup na závěr

Teď už máme trek okolo Annapurny skoro za sebou a zbývá už jen sejít dolů na bus. Tušíme však správně, že hory nám tady nic nedají zadarmo, a i teď to bude bolet. Hned po opuštění vesnice Ghorepani se spouštíme do džungle. Kolem nás jsou zase snad všechny druhy zelené barvy a spousta zajímavých rostlin, ale taky spousta turistů mířících za výhledy. V osadě Ban Thanti se dostáváme ven z lesa a sluníčko nás začíná docela trápit. Přeci jen je tady mnohem tepleji, než na vrcholcích hor. Ve vesnici Ulleri už těch schodů, vedra a sestupování máme dost, ale to nejhorší nás teprve čeká. Zhruba 450 výškových metrů sestupu na necelém kiláku po prudkých schodech. Oba nás to ničí, každý schod bolí a vůbec nechápem, jak tudy může někdo chodit nahoru.

Po poledni konečně docházíme do vesnice Tikhe Dhunga, kde nás ochotná babča ihned naviguje směrem k busu. Vychází nám to krásně, za hodinku bude odjíždět a lístek do Pokhary stojí příjemných 600 rs/os. Tak teď už můžeme říct, že jsme to dokázali a po 15 dnech (i s cestou) a 186 km šlapání máme trek okolo Annapurny za sebou.

Tip: autobus do Pokhary stojí zde (GPS: 28°20’51.416″N, 83°44’34.775″E) a měl by odjíždět 14:00. Pro jistotu se ale přeptejte místních.

Kolik nás to stálo?

Některé ceny jsme zmínili již během článku a níže přinášíme celkový souhrn.

• Ubytování: 3000 rs (cca 600 Kč), 14 nocí v samostatném pokoji, většinou se sdíleným WC a sprchou,
• jídlo pro dva na 15 dní: 47 500 rs (cca 9 500 Kč), v částce nejsou zahrnuty sladkosti a některá jídla, která jsme si dovezli z ČR, a je třeba říct, že jsme se snažili šetřit,
• jízdné za dva: 5600 rs (cca 1120 Kč),
• permity: 10 000 rs (cca 2000 Kč).

Celkem to za oba činí přibližně 13 220 Kč, tedy nějakých 6610 Kč na osobu. Máte-li v plánu se na trek vypravit, pak připočítejte ještě nějakou útratu za strávený čas v Káthmándú a Pokhaře (obě města stojí za prozkoumání) včetně dopravy mezi nimi. V konečném výsledku se člověk pohodově vejde do 10 000 Kč. Tak teď už stačí jen sehnat levnou letenku a můžete vyrazit!

Kam dál?

Trek okolo Annapurny nás samozřejmě nadchnul a dodal nám chuť k dalšímu poznávání Himalájí. Na chvíli jsme si odpočinuli s nosorožci v > národním parku Chitwan < a pak vyrazili na dlouhou trasu přes tři sedla do > základního tábora Mount Everestu <. Nezapomeňte se taky podívat na článek o > Káthmándú – hlavním městě Nepálu <.

Mrkněte na naše video!!!

Chcete vidět, jak ve skutečnosti vypadá trek okolo Annapurny? Pak mrkněte na naše video 😊

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích