Posvátné město sikhů Amritsar a hranice s Pákistánem

16. 4. 2023 Od Discovertheworldcz

Naši indickou tour jsme započali v Novém Dillí a z něj pokračovali směrem na sever. Cílem bylo město Amritsar se Zlatým chrámem, nejdůležitější svatyní sikhského náboženství. Po noci strávené v autobuse jsme byli unavení, ale ani to nám nebránilo v odpoledním výletu na indicko-pákistánský hraniční přechod Attari – Wagah, kde se každý den koná jedinečná show – ceremoniál uzavírání hranic. Tak neváhejte a objevte s námi posvátné město sikhů Amritsar a hranice s Pákistánem.

Ve článku najdete kromě našich zážitků, také spoustu praktických rad a tipů.

Kde se v Amritsaru ubytovat

Do Amritsaru, nejvýznamnějšího města indického svazového státu Paňdžáb, přijíždíme kolem 9. Máme sice asi hoďku zpoždění, ale ještě bychom klidně spali. Po velmi rušném ubytování v Dillí nám kolíbavý bus připadal jako luxusní hotel. Jen co vystupujeme, zařizujeme u stánků bus na další den a vyrážíme k ubytku. Náš Sukhmani Homestay je v takové úzké zapadlé ulici, kam by se člověk normálně bál jít, ale přesně jak psali na booking.com, náš majitel je milý, hodný a nápomocný. Dřívější check-in není problém, ihned nám pomáhá zařídit lístky na odpolední výlet na hranici s Pákistánem a informace o Zlatém paláci máme taky z první ruky. Za 870 rs (cca 260 Kč) ideální.

Tip: určitě můžeme doporučit ubytování Sukhmani Homestay. Pokoje jsou sice slabší, ale majitel i jeho syn jsou skvělí. Navíc je to jen 5 minut chůze ke Zlatému chrámu.

Zlatý palác Golden Temple

Stačí jen chvilka a stojíme na velkém náměstí, kde se před námi tyčí jedna ze čtyř bran do chrámového komplexu. Sluneční paprsky se ostře odráží od bílého mramoru a jako první nás čeká odložení bot (včetně ponožek). Na to tady mají speciální šatny a naštěstí to jde rychle. Další pravidlo pro vstup do komplexu nařizuje zakrytí hlavy, takže oba musíme nasadit šátky. U vchodu je několik univerzálních šátků na půjčení, ale z hygienických důvodů doporučujeme si přinést svoje. Pak už jen stačí si umýt ruce a chodidla a můžeme vstoupit dovnitř.

Chrámový komplex má čtvercový tvar a uprostřed je posvátné jezírko (sarovar) se samotným zlatým chrámem. Hari Mandir Sáhib (oficiální název chrámu) je propojený mostkem. Stojí na mramorovém podstavci a zbytek dvoupatrové stavby dotváří měděný plech, který je pozlacený několika tunami zlata. Gurudvára samozřejmě září na všechny strany a uchvacuje nás na první pohled. Uvnitř je uložena nejposvátnější kniha sikhismu a sbírka učení Guru Granth Sahib. My jako první obcházíme bazének s palácem dokola a pozorujeme stovky sikhů vykonávajících rituální koupel. Věří totiž, že voda v nádrži má obnovující síly a očišťuje karmu. Škoda jen, že zatím nemůžeme nahlédnout dovnitř Zlatého chrámu, protože dlouhá fronta před ním je tak na dvě hodiny čekání.

Největší jídelna na světě

Místo toho jdeme vyzkoušet největší jídelnu na světě zvanou langar. Sikhové zde provozují komunitní kuchyň, která nakrmí každého bez ohledu na pohlaví, náboženství nebo původ, a denně je tu obslouženo kolem 100 000 lidí. Opravdu to tady je jako na běžícím páse. U vstupu dostáváme talíř a po chvilce jsme odvedeni do jídelny, kde nás usazují do dlouhé řady na zem. Kolem nás chodí sikhové a z plechových kbelíků naběračkami nandávají rýži, čočku, placky a sladkou rýži jako dezert. Není to zrovna estetické a chuťově dobré, ale určitě je to skvělý zážitek. Navíc vše tady funguje na principu dobrovolnictví a je to zdarma, takže o to víc si toho vážíme.

Tip: pokud máte zájem, můžete se také stát dobrovolníky a pomoct v kuchyni třeba s umýváním nádobí.

Smutný park Jallianwala Bagh

Nás už trochu tlačí čas, takže jen rychle nakukujeme do parku Jallianwala Bagh, kde stojí památník obětem nenásilného protestu za propuštění několika lídrů snažících se o nezávislost Indie. Až 1500 lidí bezdůvodně postříleli příslušníci Britské Indické armády 13. dubna 1919. Dodnes jsou zde ve zdech k vidění stopy po kulkách. Poněkud smutné na tom je, že jsme ze žádné takové události nepoučili a i v moderní době se dějí podobná zvěrstva.

Výlet na hranici Attari – Wagah

Z pochmurné nálady nás vytrhuje lehká nervozita z odjezdu autobusu. Ten si musíme správně najít na kruhovém objezdu s jezdeckou sochou Baba Deep Singh, jednoho z nejuznávanějších mučedníků v sikhismu. Naštěstí to jde i v ruchu Indie docela snadno a ve 2 můžeme vyrazit. Cesta dvoupatrovým autobusem s otevřenou střechou nás stojí něco málo přes 300 rs (90 Kč) na osobu. Přibližně 30 km na pákistánskou hranici zabere v hustém provozu okolo 1,5 h, ale vůbec nám to nevadí, protože se rozhlížíme kolem sebe a pozorujeme místní život. Na hranicích můžeme díky zahraničním pasům předběhnout dlouhé fronty Indů, a dokonce nás usazují na VIP místa tribuny.

Ceremoniál uzavírání hranic

Ceremoniál uzavírání hranic je známá show, která denně láká tisíce diváků. Symbol rivality obou zemí, ale i projev bratrství a spolupráce mezi oběma národy probíhá od roku 1959. Koná se každý den a začíná zhruba hodinu před západem slunce. Kolem 4. jsou tribuny plné a ceremoniál je zahájen. Na „naší“ indické straně nejprve tančí dámy v barevných hábitech, potom jsou na scéně vojačky točící s puškami jako mažoretky a následují pochodující vojáci. To vše za hlasité hudby a prokládáno hukotem a pokřikováním indických hesel typu „Hindustan Zindabad“ (Ať žije Indie!). Na pákistánské straně je publika o něco méně a taky mají trochu slabší rituál. Většina spočívá v nepřeberném množství otoček a mávání vlajkou.

Postupně přichází na scénu další vojáci, kteří různě pochodují a snaží se vykopnout nohy co nejvýše. Nejvíce se nám ale stejně líbí voják, který show uvádí a snaží se vyburcovat dav k co největšímu pokřiku, abychom byli hlasitější než pákistánská strana. Před 5. pak otevírají brány na hranici a vojáci dělají rituální pochodování na obou stranách současně. Následuje stažení vlajek, další pochodování, pokřiky a brány se zavírají. Nás pak čeká protlačení se davem k busu a po půl 6. se vydáváme autobusem zpět. Jsme tady začátkem prosince, takže v horním otevřeném patře už je po setmění docela zima.

Tip: na hraniční ceremoniál Attari – Wagah je nejlepší vyrazit dvoupatrovým autobusem „hop on hop off“. Lístky vám zarezervují na ubytování nebo se dají koupit u stánkových prodejců. Cena je okolo 300 rs. Možností jsou také sdílené taxi, ale ty jsou o něco dražší.

Rituál uzavírání Zlatého chrámu

Náš rušný den ještě nekončí a po večeři vyrážíme zpět do zlatého chrámu. Pořád toho nemáme dost (Míša už trochu jo) a jdeme se podívat na rituál jeho uzavírání (sukhasan). Během dne ve Zlatém paláci probíhá čtení ze svaté knihy Guru Granth Sahib a každý den je podle tradice kolem půl 10. večer kniha uzavřena a na nosítkách ji několik sikhů vynáší za zpěvu ven. Spolu s knihou se na pár hodin uzavírá také samotný chrám, ale v časných ranních hodinách je zase otevřen. I když k tomu nemáme úplně vztah, je to pro nás zase něco nového a jsme rádi, že jsme se i přes únavu odhodlali jít.

Zlatý chrám nám zůstává odepřen

Zlatý chrám se sice na noc uzavírá, ale kolem druhé ráno už je zase otevřený (celý komplex je jinak přístupný 24 h denně). Přes den se na jeho návštěvy stojí dlouhé fronty, a tak mám skvělý plán jít se tam podívat v noci. Budíček v půl 4. je krutý a vůbec se mi nechce vstávat. Je to ale moje poslední šance na nahlédnutí dovnitř, takže se překonávám a v polospánku vyrážím ke chrámu. Na ulicích různě polehávají lidi, psi a někteří jsou ještě/už vzhůru. Nejvíce jich pospává podél náměstí u vstupní brány do chrámového komplexu.

Stejně jako ve dne, i teď musím v šatně nechat boty, zakrýt si šátkem hlavu a v ledové vodě si umýt nohy. Chození boso po studeném mramoru člověka dostatečně probere, ale bohužel je to zbytečné. U vstupu do gurudváry je ještě delší fronta než ve dne. Chvilku zvažuju, že bych si ty dvě hodiny počkal, ale pak usuzuju, že spánek je mi milejší a vracím se zpět do postele. Škoda, mohl jsem si po všech těch bezesných nocích trochu odpočinout a zůstat spát, jenže kdybych to nezkusil, vyčítal bych si to více.

Rozhledna Baba Atal Sahib

Snídani máme indickou. Dvě placky, ostrá čočka, stejně pálivé brambory a rajčatový salát s cibulí. To je pro nás doslova příliš ostrý start, protože jsme se sotva vzpamatovali z uvítacích střevních problémů v > Novém Dillí <. Nejhorší na tom je, že snídani máme v ceně, a čekáním na její dodání jsme ztratili hodinu. Alespoň to jistí banány, které se na ulici dají sehnat za pár kaček. Zklamanou, unavenou a naštvanou Míšu nechávám na pokoji a vydávám se na krátkou procházku k věži Baba Atal Sahib. Pro vstup platí stejná pravidla jako do palácového chrámu a po očistě stoupám točitými schody na 40 m vysokou mramorovou rozhlednu. Výhled je super. Krásně pod sebou mám Zlatý chrám a střechy okolních domů.

Tip: stejně jako do Golden Temple je i na rozhlednu vstup zdarma.

Vzpomínka na domov

S dobrou náladou se vracím na pokoj, kde nás čeká check-out. Je příjemné, že během celého pobytu v Asii nikdy majitelům nevadilo, když jsme si u nich nechali schované batohy. Vždy to bylo zdarma a bezpečné. Ještě máme skoro celý den na prohlídku města a nejprve zkoušíme park Ram Bagh Gardens. Kromě zelených papoušků alexandrů malých a veverek tady ale nic moc není. Za zmínku stojí skupinka mladých Indů, kteří mě za fotky nechávají posadit na jejich motorku. Do příště se budu muset naučit řadit, abych se při příští příležitosti alespoň rozjel.

Kousek od parku narážíme na Burger King a je to pro nás jasná volba. Trochu se stydíme, ale po dvou měsících v Asii už prahneme po připomínce Evropy. Za 380 rs (necelých 120 Kč) máme dva vegetariánské burgery, hranolky, dvě pepsi a dvě super zmrzliny se sušenkovým posypem. Je to příjemná změna a v pohodlných gaučích je radost sedět. Ze zmrzliny mám takovou radost, že ačkoliv jsem po překlimatizovaném autobuse a nočním chození na boso dost nachlazený, objednávám si ještě jednu.

Pevnost Gobindgarh Fort

Spokojení se přesouváme k pevnosti Gobindgarh Fort. Do pevnosti se platí vstup 400 rs/os. a jelikož Míšu lákají nabízené atrakce, jdeme dovnitř. Podobně jako ostatní pevnosti je uvnitř rozlehlá a prázdná, ale aktivity nám to vynahrazují. V ceně máme 7D kino s 20 minutovým animovaným příběhem, při kterém se s námi sedačky vrtí a občas nás něco šlehne přes nohy nebo kopne do zad. Mezi další lákadla patří jízda na dvoukole, střílení z luku, šipky, hod na koš nebo dva velbloudi, na kterých se kvůli naší váze nemůžeme projet. Jsou to sice takové aktivity pro děti, ale nás dva trouby to alespoň na chvilku odvádí od cestovního stereotypu. Jako poslední nahlížíme do mini muzea módy sikhhů, kde mají několik „outfitů“ a hlavně popisy všemožných druhů turbanů.

„Nepříjemný“ zážitek na závěr

Před vyzvednutím batohů ještě nahlížíme k paláci Shri Durgiana Mandir (Durgiana Temple), který je kopií Zlatého chrámu, akorát pro hinduisty. Stejně jako všechny kopie, i tato je o něco slabší, ale pokud máte čas, nakoukněte. Nás dnes večer čeká další přesun nočním autobusem, tentokrát do indického státu Rádžasthán. Kolem půl 7. jsme v kanceláři agentury, kde nás znuděný pracovník nechává čekat. Lístek jsme si koupili včera u stánkařů a moc nemáme potuchy, jak to v Indii funguje. Hlavou nám běží, jestli je ten naškrábaný kus papíru přezdívaný lístek vůbec platný, ale zatím to vypadá, že se nic neděje, takže jen sedíme a koukáme na indickou telku s hyperakčním pořadem ve stylu Walker Texas Ranger. Vypadá to, že agenturní zaměstnanec to fakt žere a naše otázky ohledně odjezdu busu ho dost obtěžují. Neumí anglicky, takže vždy jen mávne rukou, ať čekáme.

V půl 8., kdy jsme měli odjíždět, nás nakládají do tuk tuku s tím, že bus stojí někde 5 km odsud. Připraveni na všechny možné místní podvody, jim moc nevěříme, a striktně dáváme najevo, že odvoz platit nebudeme. Občas se totiž stává, že člověka rádi svezou za tučný poplatek k autobusu parkujícímu o pár set metrů vedle. Pak nás nechávají svému osudu a s řidičem vyrážíme kamsi skrz noční Amritsar. Zpětně jsou ty historky docela fajn, ale tyto momenty nesnáším. Zvláště, když bez vysvětlení najednou uhýbá do temné ulice. Aha, něco jen předává svému otci. Tak tentokrát nás asi nechtějí okrást. Po 20 minutách nás řidič vysazuje na výpadovce, kde podél krajnice stojí několik autobusů. Rukama a nohama se domlouváme s ostatními cestujícími, že náš bus přijede za chvíli a po pár minutách opravdu vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství.

Kam dál?

Článek o Rádžasthánu a dalších místech Indie, která jsme navštívili, teprve připravujeme. Mezitím si můžete přečíst o top památkách v hlavním městě > Novém Dillí <, nebo několik článků z návštěvy sousedního > Nepálu <.

Mrkněte na naše video!

Určitě mrkněte na naše video, kde uvidíte celé posvátné město sikhů Amritsar a hranice s Pákistánem. Jedinečnou show na hraničním přechodu Attari – Wagah prostě musíte vidět.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích