Everest Base Camp Trek přes tři sedla

5. 3. 2023 Od Discovertheworldcz

Mount Everest – nejvyšší hora světa. Každý turista určitě někdy pomyslel, jaké by to bylo na něm stát. Na vrchol se však dostane jen hrstka těch nejodvážnějších a spoustě horolezcům se stal osudným. My samozřejmě můžeme o vrcholu taky jen snít, ale podívat se do základního tábora a alespoň Everest vidět už pro nás byla reálnější varianta. A tak jsme na začátku listopadu 2022 sedli v Káthmándú na bus a vydali se na Everest Base Camp Trek přes tři sedla.

Ve článku najdete kromě našeho příběhu o 19denním treku také spoustu praktických rad a tipů.

Náročná cesta busem do Salleri

Většina turistů vyráží na EBC z Lukly, kam doletí letadlem. My jsme se však v rámci šetření nákladů rozhodli začít náš trek ve vesnici Salleri a skončit ve vesnici Jiri, protože se dá do obou dojet autobusem, a člověk tak hodně ušetří. Je to sice zhruba týden šlapání navíc (cca 135 km), ale času máme dost a vyplatí se to. Z Káthmándú do Salleri je to opět divoká jízda. Vyjíždíme už kolem 5. ráno a celý den se pohybujeme údolími podél řeky, střídavě stoupáme a klesáme, 2 x stavíme na jídlo, jednou trčíme v koloně a od 3 do 4 odpoledne stojíme neznámo proč na kraji cesty někde uprostřed lesa. Asi nějaká policejní kontrola, ale je to dost otravné.

Tip: autobus do Salleri odjíždí ze čtvrti Chabahill okolo 4:45 h. Cena lístku je 1800 rs/os.

Pak už zase stoupáme serpentinami skoro až do 3000 m nad mořem a teplota výrazně klesá. To není úplně nejlepší na naše nachlazení. Navíc už jsme celí přesezení, z poslouchání nepálské muziky nám jde hlava kolem a pořád to nebere konce. Nevím, jestli jsme si špatně rozuměli nebo máme jen takové zpoždění, ale měli jsme tu být původně kolem 1. Místo toho do Salleri dorážíme po 6. už za tmy a po 13 h v lokálním buse jsme úplně rozbití. Dneska už toho moc nestihnem, takže zalézáme do prvního ubytování a doufáme, že zítra už to půjde lépe.

První kilometry ze Salleri

I když jsme měli snad nejmenší pokoj v celém Nepálu a úplně papírové stěny, spalo se celkem dobře a v půl 9. můžeme vyrazit. Jako první šlapeme po silnici do nedaleké vesnice Phaplu, kde mají malé letiště. Je fajn, že skoro nejezdí auta a v podstatě jen potkáváme několik školáčků v uniformách. Z Phaplu už vede prašná lesní cesta a poměrně pozvolna stoupáme údolím směrem k vesnici Ringmu. Překračujeme pár potoků, objevují se první výhledy na zasněžené šestitisícovky a okolní borovicový les je po džungli v NP Chitwan zase zajímavá změna. V Ringmu se napojujeme na cestu vedoucí z Jiri do Namche Bazaar a stoupáme do našeho prvního sedla Taksindu La (3071 m). Těsně pod sedlem je malá stúpa, ideální na kafe a polívku k obědu.

Tip: možností ubytování a občerstvení je na celé trase dostatek. Cena za pokoj se mezi Jiri a Namche Bazaar pohybuje mezi 200-300 rs.

Sedlo Taksindu La

Poučení z > treku kolem Annapurny < jsme nechali všechny nepotřebné věci v Káthmándú a tentokrát máme s sebou i méně jídla. V podstatě jen pár čínských polívek, kafe a čaj. Člověk by s sebou nemusel tahat nic, protože lodžií a míst na občerstvení je na trase nespočet, ale nám se líbí ta svoboda a možnost dát si pauzu někde mimo civilizaci. Ze sedla máme pěkné výhledy na zelená údolí a zasněžené kopce v pozadí, ale následující sestup už tak pěkný není. Zhruba 1500 výškových metrů strmě do údolí k řece, tam přejít mostek a pak zase 1500 výškových nahoru. Je to docela demotivující, když se člověk dívá na protější svah přes údolí a ví, že za několik hodin bude ve stejné výšce, jen o dost vyčerpanější. Sestup po kamenných schodech je opravdu krutý, takže dnes končíme v polovině kopce ve vesnici Nunthala a zbytek bude muset počkat na zítra.

Opravdu kruté stoupání

Hned ráno pokračujeme v sestupu a po včerejšku je to docela bolestivé. Vůbec se netěšíme, až tudy půjdeme zhruba za dva týdny zpět. Ve srovnání s tím, co přichází po překročení řeky, je to ale nic. 1500 výškových m před námi a hned od začátku je to peklo. Nejprve musíme vystoupat zhruba 500 výškových do vesnice Kharikola, kde u nově postavené stupy dáváme chvilku pauzu, nabíráme dech a užíváme si výhledy. Pak jde cesta mírně z kopce skrz vesnici a po překročení mostku přes řeku opět začínáme prudce stoupat. Tentokrát je to extrémně prudké a 300 m převýšení do vesnice Bupsa fakt bolí. Hlavně Míša to má blbé, protože ji není moc dobře a motá se jí hlava. Já „jen“ nemůžu dýchat skrz nachlazení a bolí mě záda.

Tip: trasa ze sedla Taksindu La do sedla Kari La je jedna z nejnáročnějších částí celého treku. Je tedy dobré se dopředu psychicky připravit.

Ve vesnici dáváme u stúpy pořádnou pauzu na oběd. Opět máme čínské polévky, kafe, sušenky a čaj. Je fajn se pořádně zavodňovat, člověk pak není tak vyždímaný, ale stejně je to pořád málo. Po půl třetí se vydáváme dále a ani jednomu se nám nechce. Čeká nás ještě dalších minimálně 600 m stoupání do docela nezáživného svahu jako doposud. Naštěstí ale volíme trasu převážně po jeep road, takže to není tak prudké jako kamenné schody a Míše to celkem obstojně šlape. Zhruba lehce po 4. dorážíme do „sedla“ Kari La (2820 m) a jsme rádi, že to nejhorší máme za sebou. Odtud už se houpeme po pěšině do vesnice Puiya, kde za 200 rs máme pro sebe fajn chatku. Myslel jsem si, že závěr bude na pohodu, ale kluzké kameny, blížící se tma a konvoje naložených oslíků nám to moc neulehčily.

Konvoje oslíků a jaků

Přestože nejsme ani ve 3000 m nad mořem, začíná už být po ránu docela zima. Člověk se musí přemlouvat, aby vylezl z teplého spacáku, začal filtrovat vodu na túru, postavil na kafe a uráčil se dojít na snídani do vymrzlé společenské místnosti. Jako vždy máme omeletu s toastem a v 9 vyrážíme. Jak už jsme psali, většina turistů vyráží na trek z Lukly, takže i dnes máme stezku skoro pro sebe a po kluzkých kamenech ukrajujeme kilometry směr Namche Bazaar. Dnes nám to ale moc nešlape a neustálé konvoje jaků a oslů naložených všemožným vybavením tomu opět moc nepřidávají. Jsou to milá zvířátka, ale příšerně smrdí a hrozně se pletou pod nohy. V tom je tento trek odlišný od Annapurny, protože tam se vše vyveze jeepy. Tady žádné auto neprojede, takže jedinou možností zásobování jsou zvířata nebo vrtulníky.

Až v Cheplungu začíná být chodník širší a kamenné schody nejsou tak strmé. Tady už se k nám připojují doslova davy turistů mířících z letiště do Namche. Možná nám zlepšila náladu jen pauza na oběd, ale přijde nám, že vesničky jsou najednou hezčí a všude je spousta zajímavých stúp a pomalovaných kamenů (mantry). Do naší plánované vesnice Toc Toc dorážíme kolem 4. a hned na první dobrou se nám daří najít fajn ubytování. Sice již třetí den nemáme teplou vodu na sprchu, na pokojích nejsou zásuvky a několikrát za odpoledne vypadává elektřina, ale majitelé jsou příjemní, ve společenské místnosti je teplo a jídlo mají dobré. Navíc máme pokoj zdarma, tak co by člověk chtěl.

Tip: teplá sprcha v lodžiích buď není nebo je za příplatek. V místnosti, kde je sprcha a záchody, se netopí a ani pokoje nejsou vytápěné. Ideální je žádat o sunny room – do západu si alespoň užijete trochu tepla.

Vstupujeme do NP Sagarmatha

Hned po snídani nás čeká první check-point, kde si za 2000 rs/os. musíme dokoupit ještě jeden speciální permit. Je to docela dost, ale alespoň dostáváme takové fajn plastové kartičky, které budeme později ukazovat. Další permit včetně Tims karet máme už z Káthmándú, ale ty chtějí vidět až na konci vesnice Monjo, kde je brána do národního parku Sagarmatha. Tady čekají davy turistů, což nás docela děsí, ale naštěstí už jich pak po zbytek treku moc nepotkáváme. Hned za branou NP se seznamujeme se dvěma sympatickými Češkami, které s námi šlapou až do Namche Bazaar. Konečně si můžeme po měsíci v Nepálu popovídat i s někým jiným. Společnost je příjemná a závěrečné stoupání po překročení nového visutého Hillaryho mostu utíká jako nic.

Tip: na trek do EBC potřebujete dva permity (3000 + 2000 rs) a Tims karty (2000 rs). Tims kartu a první permit můžete vyřídit v Káthmándú v Nepal Tourism Board Office, zbývající permit pak cestou.

Namche Bazaar, výchozí bod pro treky

Samotné Namche Bazaar je pro nás trochu zklamáním. Nevím proč, ale měli jsme od toho větší očekávání. O Namche se říká, že je výchozím bodem pro treky a takovou dobrou základnou. Ano, člověk tu sežene opravdu všechno od oblečení, přes léky, holiče, až po bankomat, ale jinak je to jen obyčejná vesnice plná předražených hotelů a restaurací. Cenu za pokoj se nám podařilo ukecat z 1000 na 500 rs, ale nedá se říct, že by byly pokoje nějak specifické. Je tam úplně stejná zima jako všude jinde.

Tip: od Namche Bazaar už je vše za příplatek. Teplá sprcha, wifi i dobíjení telefonů.

Poprvé spatřujeme Mount Everest

Ráno je nám oběma blbě. Nevím, jestli je to z nemoci nebo z nadmořské výšky (přeci jen už jsme okolo 3500 m), ale je to hnus. Po snídani dokupujeme prášky proti nachlazení a začínáme se škrábat po kamenných schodech z Namche pryč. Podle našeho tempa to ale vypadá, že dneska ujdeme jen kilák. Možná jsme si fakt měli dát aklimatizační den jako ostatní a jít se tradičně podívat do vesnic Khunde a Khumjung. Jen co se ale dostáváme ven z Namche, začíná to být jiná písnička. Slunce krásně svítí, stezka je bez kamenů, převážně po rovině a postupně se nám otvírají super výhledy na Ama Dablam, Lhotse a Everest. Konečně nás to začíná bavit a připadáme si jako v Himalájích. A rovnou taky můžeme potvrdit, že Ama Dablam rozhodně patří mezi ty nejkrásnější hory světa.

I když jsou dnes stoupání zatím malá, dávají nám pořádně zabrat. A to nemluvě o krpálu, který začíná po překročení řeky u osady Phunki Thanga. Hned po check-pointu se stezka ostře zvedá a začínají serpetiny lesem, které prověřují i zkušené sherpy. Sice funíme jako lokomotivy, ale docela to jde. Ono když tu stezku nikdo nevydláždí kameny a nepostaví tam schody, tak se po ní šlape skoro samo. Za horizontem nás pak čeká vesnice Tengboche s klášterem a výhledy na nejvyšší horu světa a úžasně tvarovanou Ama Dablam (6856 m). Po obědě a dostatečném odpočinku na sluníčku se vydáváme na závěrečnou část trasy do vesnice Pangboche, která už je docela na pohodu. Lehce z kopce dolů a pak zase lehce nahoru. Přijde nám, že dnešních 13 km a 1000 m převýšení bylo pro nás tak akorát.

Tip: v Pangboche můžeme doporučit Highland Sherpa Resort.

Jaci, výhledy a nevydařené jezero

Hned ráno začínáme lehčím stoupáním do vesnice Shomare a pak už je to rovnější a pomalu všechny předbíháme. Slunce krásně svítí a my máme úžasné výhledy na vrcholy. Dneska je to fakt krásná etapa, jen škoda, že nám není moc dobře. Když přecházíme řeku, začíná stezka zase chvíli stoupat, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Kolem 11. dorážíme do vesnice Dingboche a samozřejmě nemůžeme odolat místní kavárně. Oba si dáváme americano z kávovaru a napůl máme apple pie a fruit cake. Jsou to maličkosti, ale člověka to potěší. Posilnění pokračujeme dále a je to naprostá paráda. Ostré zasněžené štíty kolem nás, v dáli se tyčí Lhotse, nedaleko šumí řeka a kromě jaků jsme tu skoro úplně sami. Opravdu potkáváme jen pár turistů a můžeme si tak tu nádheru vychutnávat plnými doušky.

Tip: dobré kafe v Nepálu je vzácnost. Pokud někde mají kávovar, je třeba využít šance.

Kolem druhé si zařizujeme pokoj ve vesnici Chukhung, necháváme tam věci a pokračujeme ve stoupání. Pro dobrou aklimatizaci se doporučuje denně vystoupat o 100 až 500 výškových metrů výše, než člověk spí, a jezero Imja Tsho se k tomu perfektně hodí. Plán to byl dobrý, jen realizace je horší. Přichází mrak, není nic vidět a oběma nám to nešlape. Zdejší holá krajina je fantastická se zasněženými kopci v pozadí, ale bez nich je to jako někde na poušti. Míša to vzdává okolo 4900 m a já se hecuju až k jezeru (5000 m n. m.), ale nic moc z toho nemám a na chatu přicházím skoro za tmy. Alespoň si nemůžu stěžovat na turisty, protože cestou nikoho nepotkávám.

Tip: odpoledne začínají údolím stoupat mraky. Na výhledy je tak ideální ráno nebo dopoledne.

Aklimatizační výstup na Chukhung Ri (5546 m)

Ráno je pro nás strašné. Budím se už před 6 s šílenou bolestí hlavy. Je to jako po kocovině a co chvíli mám pocit, že půjdu zvracet. Později začínám vařit čaj a budím i Míšu, které je taky zle. Oba trpíme až do půl 8., než je čas jít na snídani. Po omeletě a konvici mátového čaje se nám dělá o něco lépe a ještě chvíli využíváme tepla kamen. Dneska moc nemusíme spěchat, takže na túru se vydáváme až kolem půl 10. Slunce pěkně svítí, jen je pořád dost kosa. Procházíme vesnicí a hned na okraji potkáváme pár jaků koupajících se v ledové vodě. Je mi zima za ně, ale na fotkách vypadají moc pěkně. Po překročení mostku začínáme ihned zostra stoupat a první kroky nejsou úplně nejjednodušší.

Oběma je nám blbě a motá se nám hlava. Po nějakém čase dáváme první pauzu na výhledy a zjišťujeme, že jsme zatím ukrojili jen 200 výškových. No to nevypadá moc dobře a ten pruťas před námi taky ne. Je ale třeba makat, takže pokračujeme dále, a i přes naše obtíže nám to docela šlape. Na vyhlídce v 5300 m jsem zhruba 20 min před Míšou. Díky ledovému větru je tu dost kosa, ale výhledy opravdu stojí za to. Lhotse, Makalu, Island Peak, Ama Dablam, celá údolí a spousta dalších zajímavých míst. Přesně takhle jsem si to představoval. Když doráží Míša s batohem, konečně můžu nahodit bundu, a hned je to veselejší. Po pauze pak oba vyrážíme směrem k vrcholu Chukhung Ri (5546 m). Závěr je takový dost exponovaný, ale to nám starým horalům nevadí a úspěšně dobýváme vrchol.

Tip: vyhlídkový vrchol Chukhung Ri je ideální pro aklimatizaci. Batohy můžete nechat na pokoji ve vesnici Chukhung a vyrazit jen na lehko.

Dobírání vody a nuda na pokoji

Výhledy jsou samozřejmě úžasné a pocit z nového výškového osobáku taky. Navíc jsou tu jen další dva lidi, takže si tu krásu můžeme vychutnat skoro sami. Dolů nám to sviští, protože v tom písečku „Himalájské pouště“ se jde člověku skoro samo. Do vesnice Chukhung po pár kochacích pauzách přicházíme lehce po druhé a za 500 rs (100 Kč) kupujeme v minikrámku dvě čínské polévky a dvoje sušenky. Chápeme, že to tady musí vynést jaci, ale ty zdejší ceny jsou dost vysoké. Po příchodu na pokoj zase škemráme v kuchyni o vodu, ale už z nás nemají moc radost. V celém ubytování je ale voda zamrzlá včetně vody na splachování a litr balené stojí 350 rs (70 Kč), takže moc nemáme jinou možnost. Navíc není důvod kupovat vodu, když s sebou máme filtr.

Tip: na filtrování používáme Sawyer Mini (SP128). Je lehký, skladný a cenově přijatelný.

Do pokoje nám ještě pěkně svítí sluníčko, takže oba na dvě hodiny usínáme a budíme se až v 5, když už je zase tradiční mlha a dírami v obložení nám protahuje kouř z komína. Nevíme, co smrdí více, jestli spalovaná sušená jačí hovínka nebo plasty. Ve 4700 m nad mořem dřevo k dostání není, takže je to pochopitelné, ale dusí nás to pěkně. Před setměním ještě dobírám vodu z řeky (aby na nás nebyli protivní) a zbytek dne se snažíme co nejvíce zabít. To nás na těch trecích moc nebaví, že po skončení túry není co dělat. Je to jeden z dalších rozdílů oproti > treku kolem Annapurny <, kde je elektřina natažena do 4000 m nad mořem a bez wifi a dobíjení jsme byli jen dva dny.

Tip: pokud neplánujete chodit od rána do večera, hodí se vzít si s sebou něco na zabavení, např. ebook.  

S výškovou nemocí do prvního sedla

Celou noc mě příšerně bolí hlava a ráno je zase strašné. Nemůžu mluvit, nemůžu se pohnout a nos mám plný rýmy. Míša je na tom o něco lépe, ale hned u snídaně se jí taky dělá blbě. To já ani do sebe nemůžu nasoukat omeletu se sýrem z toho, jak je mi zle. Nemá moc smysl se nikam hnát, takže ještě dáváme čaj u kamen a snažíme se tu ranní nevolnost rozdýchat. Po chvilce je to o něco lepší, takže balíme všechny věci a kolem půl 9. vyrážíme do boje. Důvodem, proč se náš článek jmenuje Everest Base Camp trek přes tři sedla je ten, že místo přímé krátké cesty rovnou do EBC, jsme se rozhodli po cestě překonat tři sedla měřící přes 5000 m a udělat takový okruh z Namche Bazaar s odbočkou do EBC. Dnes nás čeká první ze sedel a hned od začátku pozvolna nabíráme výškové metry.

Tip: pokud máte čas a kondici, rozhodně vyzkoušejte Everest Base Camp trek přes tři sedla. Poznáte mnohem větší část NP Sagarmatha a zažijete nepřekonatelné výhledy. Je to sice značně náročnější, ale taky mnohem lepší než jít rovnou do EBC.

Přechod sedla Kongma-La Pass (5535 m)

I když nám ráno bylo blbě, tak nám to oběma pěkně šlape a pomalu začínáme dohánět ostatní turisty. Zhruba od 5100 m přichází zrada v podobě velmi prudké pasáže, při které překonáváme 200 výškových m. Je to fakt makačka a občas si i lehce pomáháme rukama. Je fajn, že sluníčko svítí, výhledy jsou úžasné, jen škoda toho studeného větru. Stačí, aby jen trochu fouklo, a hned se cítíme, jako by se ochladilo o 20 stupňů. Je to těžké se do tohoto oblékat, když při šlapání se člověk potí a ihned po zastavení začíná mrznout. My ale vesele pokračujeme dále a zanedlouho dorážíme k temně modrému jezeru ve výšce 5450 m. Vypadá to tu fakt hezky, jen ta závěrečná pasáž do sedla moc ne. Posledních 100 výškových člověka opravdu prověří a pochopí, že Himaláje nedají nic zadarmo.

Oba funíme a dřeme, ale ta námaha stojí za to. Lehce po poledni dobýváme sedlo Kongma-La Pass (5535 m) a můžeme si užít super výhledy na všechny strany. Opět jsou to Lhotse, Makalu, Island Peak, Lobuche a spousta dalších velikánů. Oba jsme celkem zdechlí a Míše není moc dobře, takže jen sedíme, oddechujem a snažíme se do sebe nacpat alespoň balíček sušenek. Jak je člověk vyflusaný, tak nemá chuť na jídlo a na studené pití už vůbec ne. Zhruba po půl hodině kochání se vydáváme na cestu dolů. Ta je ze začátku dost prudká a v kamenitém svahu ani není moc vidět. Později se však objevuje naše oblíbená písčitá stezka a hned to utíká o něco lépe. Říkáme si, že 4 km a 600 výškových do vesnice Lobuche, kterou máme na dohled, musí uběhnout jako nic, ale to jsme na hrubém omylu.

Plazíme se po ledovcové moréně

Po sestupu do 4900 m nás čeká krátký výšvih k bývalé ledovcové oblasti. Dnes už ze sněhu zbyla jen kamenitá moréna, po které musíme mezi kameny šplhat nahoru a dolů. Už jsme oba s Míšou celkem na dně a přijde nám, že to nebere konce. V podstatě se jen potácíme mezi šutry a snažíme se v nepřehledném terénu najít další mužíky. Už ani nevím, kolikrát jsem se dneska zadusil kašlem a každé promluvení opět přináší nesnesitelnou bolest v krku. Jedině, co nám dělá radost, jsou dvě pozůstalá ledovcová jezírka a nové zasněžené štíty, které jsme ještě neviděli. Kolem 3. docházíme konečně do Lobuche a z posledních sil se snažíme najít ubytko. Je nám kosa, vůbec nám to nešlape, takže napotřetí berem chajdu, kde chtějí za noc 1000 rs (v celé vesnici je to stejné). Míša okamžitě usíná a já se po převlečení snažím nabrat dostatek vody, než nám zase zamrzne.

Tip: s nadmořskou výškou rostou i ceny. Zajímavý je poměr, kdy pokoj pro dva stojí cca 200 Kč a jedna tyčinka Mars okolo 100 Kč.

Nejvyšší bod treku a Everest Base Camp

Přes noc byla taková zima, že nezamrzla jen voda v kohoutcích, ale i naše přefiltrovaná voda na pokojích. Naštěstí nám bylo ve spacácích docela teplo, takže po snídani šampiónů (smažená vejce a toast s máslem) můžeme vyrazit. Dnešní den je pro nás jeden z nejdůležitějších, protože bychom měli zdolat vrchol Kala Patthar a taky se podívat do EBC. Většina lidí dnes přespává v osadě Gorak Shep, ale my jsme se rozhodli, že si necháme věci na ubytku v Lobuche a zkusíme to stihnout za jeden den. Začátek dnešní trasy je skoro po rovině a my postupně míjíme davy turistů mířících stejným směrem. Pak se opět dostáváme na území bývalého ledovce a opět začíná stoupání a klesání. Není to nic extrémního, ale člověku to v té výšce kolem 5000 m dá zabrat.

Zdoláváme Kala Patthar (5648 m)

Po cca 2 hodinách konečně přicházíme do osady Gorak Shep. Ani se moc nezastavujem a rovnou začínáme stoupat na vrchol Kala Patthar. Čeká nás přibližně 450 výškových m jedním vrzem a vypadá to, že si pěkně máknem. Pouštíme se do toho s vervou a myslíme si, že náš čas 1:20 h je fajn. Nahoře jsme skoro sami a výhledy jsou parádní. Konečně se nám po několika dnech ukazuje Mount Everest v celé své kráse. Náš nový výškový osobák 5648 m si bohužel nemůžeme vychutnávat moc dlouho, protože díky ledovému větru je pořádná kosa. Nazpět nejdeme stejnou cestou přes Gorak Shep, ale bereme to takovou zkracující pěšinou, která by nás měla přiblížit k EBC. Stezka mezi šutrama v nestabilním svahu není moc vidět a je to takové náročnější.

Tip: dobrou základnou pro výstup na Kala Patthar je osada Gorak Shep, ale dá se to zvládnout i z Lobuche.

Everest Base Camp – zklamání?

Nějak to však zvládáme a poměrně rychle se napojujeme na stezku vedoucí k základnímu táboru Everestu. Teď už to podle map vypadá pohodově. Normálně by to byla hračka, ale po výstupu na Kala Patthar toho máme jaksi dost a na moréně se celkem trápíme. Škoda, že už všechen ledovec roztál. Vypadá to tady tak ponuře a není nám z toho do zpěvu. Jedinou připomínkou zamrzlé krajiny jsou občasná ledovcová jezera s příkrými ledovými svahy. Na zvlněné moréně je taky jasně vidět, jak vznikají trhliny a že žádný pád není sranda. Docela šouravým tempem se dostáváme do údajného base campu.

Je listopad, takže kromě ostatních turistů tady nikdo není a jediné, co připomíná základní tábor, je nápis na kameni. I tak je ale fajn vidět, odkud na jaře startují borci lezoucí na nejvyšší horu světa. Taky mě baví pohled na „roztrhaný“ ledovec Khumbu, kudy začíná trasa na Everest. Cestou zpátky nám to už docela šlape, ale zadarmo to není. Zase ta zpropadená ledovcová moréna a pak už jen příjemná stezka mírně z kopce. Do Lobuche přicházíme akorát v momentu, kdy slunce zachází za kopec a z údolí se valí mraky. Jeden by si podle nich mohl nastavit hodinky.

Kam dál?

Everest Base Camp Trek přes tři sedla zdaleka nekončí. Je tady totiž > druhý díl < našeho putování. Dozvíte se, jak se nám povedlo překonat zbývající dvě sedla, jak jsme bojovali se zimou a jak náročná je závěrečná trasa do Jiri. Taky můžete mrknout na článek o > treku okolo Annapurny < nebo o nepálském > národním parku Chitwan <, který je plný nosorožců a dalších zajímavých zvířat.

Mrkněte na naše video!!!

Everest Base Camp Trek přes tři sedla můžete shlédnout taky v našem videu. Je nabito nádhernými pohledy na osmitisícovky, zjistíte, jak vypadá ubytování, a taky uvidíte, jak nám to někde nešlape 😊

Pro další videa klikněte na náš > kanál <

Sleduj nás na sociálních sítích