Everest Base Camp Trek přes tři sedla – druhá část

19. 3. 2023 Od Discovertheworldcz

V minulém článku jsme se vypravili na jeden z nejvíce skloňovaných treků v Nepálu. 19 dní, 271 km, tři sedla a tři vrcholy měřící přes 5000 metrů nad mořem. Takhle může vypadat Everest Base Camp Trek přes tři sedla, pokud jej člověk absolvuje bez podpory letadla, tedy ze Salleri přes EBC do Jiri. První část našeho příběhu jsme zakončili v polovině treku, v základním táboře Mount Everestu. Pořád nám zbývají dvě náročná sedla a jeden vyhlídkový vrchol, což nebude zadarmo. Začíná Everest Base Camp Trek přes tři sedla – druhá část.

Tip: pokud jste nečetli první díl, najdete jej > zde <.

Máme toho plné zuby

Po zdolání vrcholu Kala Patthar (5648 m) a dosažení EBC přicházíme do osady Lobuche značně unavení. Na pokoji je zase brutální kosa, takže nám chvíli trvá, než se zahřejeme pod peřinou, uvaříme kafe, dopíšeme poznámky a naberem vodu na další den. Už je z toho taková rutina, ale každý den nás to sere více a více. Velký obdiv všem, kteří vydrží v takové zimně několik dní ve stanu. My máme na sobě skoro všechno oblečení, jsme zabalení do peřiny, a když zrovna necítíme sebe (odmítáme v takové zimě lézt do sprchy), tak se dusíme kouřem z kamen, protože okna bezvadně protahují. Kéž by alespoň trochu tepla poslali do oběhu.

I tak si ale nemáme na co stěžovat, protože nahoře v Gorak Shep se ani voda dobrat nedá a na záchodě je komplet zamrzlá podlaha i voda na splachování. Ano, občas je fajn se pobavit s ostatními turisty a získat důležité info. Tak nějak se to v člověku pere. Na jednu stranu je to tady opravdu pěkné a přesně to jsme chtěli celou dobu vidět, na druhou stranu je ta všudypřítomná kosa hrozně otravná a naše týden nemytá těla tomu moc nepřidávají. Kdybych alespoň nebyl nemocný a každé promluvení během dne mě nestálo ostrou bolest v krku. Je to jako by mi někdo řezal do hrdla. Navíc mám už týden v kuse plný nos a dýchání pusou hrozně vysušuje rty. Možná by to chtělo den pauzu, ale přijde nám, že ležet celý den ve vymrzlém pokoji nemá smysl.

Odpočinkový den do osady Dzonglha

Nepálci jsou hrozně milí a ráno od paní domácí dostáváme na cestu čokoládu. Před námi je druhé sedlo ze tří, ale rozhodli jsme se pro volnější den, a tak nás dnes čeká jen 7 km. Příjemná pěšina nás pozvolna přivádí k řece, kde opouštíme hlavní trasu vedoucí do Pheriche a odbočujeme na zkratku vedoucí úbočím do osady Dzonglha. Počasí je nádherné a máme dost času, takže se hodinu valíme na karimatce s výhledem na celé údolí a Ama Dablam v pozadí. Dnes je to naprostá paráda, a hlavně nepotkáváme skoro žádné lidi. Později pokračujeme nad tyrkysově zbarveným jezerem Chola Tso, jehož hladina je lehce zamrzlá. Náš den je opravdu odpočinkový, protože do Dzonglhy dorážíme kolem 12. a skoro nejsme unavení.

Zbytek dne se akorát poflakujeme před naší lodžií Maison Sherpa a nasáváme sluneční paprsky. Je to šílený teplotní rozdíl, pokud slunce svítí. Když nefouká, dá se sedět v tričku, ale jen co Oskar zachází za špičaté kopce, musíme se rychle navléct. Už jsme vyčerpali všechny powerbanky, takže musíme dobíjet za poplatek ze solárních panelů. Cenově nás to vychází na 300 rs za hodinu. Taky se nám daří objevit nové jídlo. Že jsou špagety se sýrem super, to už dávno víme, ale dneska nás nadchly i smažené brambory posypané sýrem a je to fajn změna.

Tip: na rozdíl od > treku okolo Annapurny < není do EBC natažená elektřina. Nabíjí se za poplatek ze solárních panelů.

Přechod přes sedlo Cho-La Pass

Včera jsme se flákali, takže dneska je potřeba zase makat. Na programu je přechod sedla Cho-La Pass. Ani jsme nečekali, že stezka bude tak příjemná. Stoupá docela pozvolna a pozdější prudká část je celkem krátká. Oběma nám to jde rychle a ladně, takže než se nadějem, stojíme u závěrečného ledovce. Ačkoliv nás včera přesvědčovali, že se to bez nesmeků nedá zvládnout, jde nám to v pohodě a je to takové příjemné zpestření před dosažením sedla. Tady si nejsme jistí, jestli jsme ve výšce 5420 m (mapy.cz) nebo 5361 m (zdejší cedule a aplikace peakfinder). Ať je to, jak chce, i tak máme krásné výhledy na nové zasněžené kopce a údolí, kterým budeme scházet.

Nevíme, čím to je, ale buď jsme se dobře aklimatizovali, nebo to bylo nějaké lehké, ale přišlo nám, že 2,5 h výstupu uteklo jako nic a oba se cítíme fakt dobře. Studený vítr nás nenechává dlouho odpočívat, a tak se vydáváme na sestup. Ten je ze začátku docela přísný. Strmá stezka mezi kameny, podél které je natažené ocelové lano. Dá se to samozřejmě bez něj, ale nechtěli bychom tudy šplhat nahoru. Odhadem je to cca 200 výškových, než se dostáváme na normální pěšinu. Ani tady to ale není zadarmo. Chvíli ještě klesáme a pak zase stoupáme po loučce do sedýlka, kde si trochu připadáme jako v Karpatech. Kupodivu nám to docela dává zabrat a následující sestup sevřeným údolím podél řeky do vesnice Dragnag se taky dost táhne.

Ledovcovou morénou do vesnice Gokyo

V Dragnagu dáváme oběd a pak se vydáváme na závěrečné 4 km dnešního dne. Přesně, jak jsme předpokládali, je to docela opruz. Většina trasy totiž vede přes bývalý ledovec a samozřejmě pořád stoupáme a klesáme. To vše v kamení, písku a hlavně prachu, který člověku leze úplně všude. Je to sice zajímavé pozorovat, jak ledovec pod sněhem utváří krajinu a zanechává malá plesa, ale na turistiku to není úplně ideální. Oba jsme rádi, když se konečně doškrábáváme z morény ven a začínáme scházet do Gokya. Jezero a vesnička stojí za to a zítra za sluníčka (a snad bez vichru) to bude určitě super.

Tip: cena hlavního jídla se v nejvyšších polohách pohybuje okolo 1000 rs.

Na doporučení jdeme do Ngawang Friendship Lodge, kde máme podle domluvy ubytování zdarma. Sice je pokoj a zázemí takové nic moc a v noci bude pořádná kosa, na druhou stranu by to asi jinde nebylo o moc lepší. Po zabydlení vaříme kafe s čajem (pořád z vlastních zásob) a později se přesouváme do jídelny. Je třeba totiž objednat večeři a taky tu mají pěkně teplo. Navíc je odtud krásný výhled na jezero a můžeme pozorovat, jak pomalu přichází tma. Paní domácí vaří výborně a u krbu se ohříváme až do osmi, než je čas se vrátit do našeho mrazáku.

Tip: ve vesnici Gokyo můžeme doporučit Ngawang Friendship Lodge.

Vyhlídkový vrchol Gokyo Ri

Vesnice Gokyo je jedním z míst, kde se vyplatí zůstat dvě noci. Kromě jezera totiž stojí za to si vylézt na vyhlídkový vrchol Gokyo Ri tyčící se nad ním. Pěšina se prudce zvedá hned od břehu jezera, ale nám to vůbec nevadí. Vypadá to, že jsme se dobře aklimatizovali a jde nám to skoro samo. Předbíháme těch pár jedinců, kteří mají stejný směr, ale většina už tu dávno byla na východ slunce. Po hodině a čtvrt stojíme na vrcholu skoro sami a můžeme si vychutnat výhledy na všechny ty parádní kopce kolem. Cho Oyu, Everest, Lhotse, Makalu a spousta dalších. Dokonce vidíme i vrcholy Khalla Pattar a Chukhung Ri, na kterých už jsme stáli.

Opět nás ale vyhání ledový vítr, takže kolem poledne jsme zpět u jezera. Odpoledne je počasí takové všelijaké, ale je super, jak se nad jezerem honí mraky a mlha. Vytváří to takové jedinečné úkazy a nízko prolétající helikoptéry vozící ty „pravé turisty“ to jen umocňují. Drandí tady s tím jak šílenci a vůbec bych se nedivil, kdyby to sem tam někdo škrtnul o skálu. Je vidět, že v Nepálu turismus udává směr, takže i tady ve výšce 4750 m nad mořem člověk narazí na luxusní hotel, kde mají různé dezerty jako apple pie a brownie, a hlavně kafe z kávovaru, kterému nemůžeme odolat. Když už to tu kazí horskou atmosféru, tak alespoň k něčemu je to dobré.

Tip: do Gokya se můžete podívat i bez zdolání sedla. Vede sem stezka rovnou z Namche Bazaar.

Výstup do Renjo La Pass

Gokyo je fakt krásné a být tu trochu tepleji, klidně bychom zůstali ještě jednu noc. Už nás ale žene vidina teplejších nocí, a tak se pouštíme do zdolání posledního ze tří sedel. Obloha je opět jako vymetená a my se pozvolna zvedáme od jezera. Docela nám to jde a po chvilce jsme u prudké části, ve které zase překonáváme cca 200 výškových. Pak se stezka v kotli na chvíli rovná, než přechází v poslední prudký výstup do samotného sedla Renjo La (5360 m). Poslední dny máme opravdu štěstí být na těch důležitých místech bez davů turistů, takže Everest a Lhotse zase pozorujeme skoro sami.

Sestup po kamenných schodech k jezeru pod námi je dost prudký, ale od něj už vede rovná písečná pěšina, na které rychle ukrajujeme kilometry. Horší je to později, kdy musíme prudce sestoupit o 400 výškových metrů a ještě k tomu si vybíráme neznačenou stezku. Na první pohled vypadala pohodlněji, ale vede nás kousek bokem, takže do vesnice Lungdhen pak musíme trochu docházet. Na druhou stranu máme fajn pohledy na údolí a ani mraky honící se nad námi tomu nebrání. Ve vesnici dáváme oběd a čaj, ale člověk celkem vymrzne, když se v jídelně netopí.

Tip: na konci článku najdete rozpočet celého treku.

Podivné putování údolím

Většina lidí tady dnešní etapu končí, jenže nám by to nesedělo do dalších plánů.  Následujících 10 km do vesnice Thametang je takových zvláštních. Obloha se kompletně zatahuje a my šlapeme úplně sami opuštěnou krajinou podél řeky. Není to nějak náročné, většinu času pozvolna klesáme, ale lidi nikde. Dost nám ta pustá vřesová krajina připomíná Skotsko a jediným rozzářením je tyrkysová řeka Bhote Koshi nebo občasní jaci v ohradě. Do Thametangu dorážíme kolem půl 5. a skoro to vypadá na konec světa. Opravdu nikde nikdo. Naštěstí se nám daří ubytovat v Thame Teng Guesthouse, kde máme malý kamrlík s papírovými stěnami. Je to ale úplně jedno, protože kromě nás tady dnes nikdo spát nebude a večer tak trávíme s domácími. Moc neumí anglicky, takže jen mlčky sedíme a hledíme do kamen.

Tip: určitě se hodí mít vlastní zásobu toaletního papíru.

Zpátky do Namche Bazaar

Ráno jako první procházíme vesnici Thame plnou stúp a pak pokračujeme v mírném klesání podél řeky. I když to dnes není těžké, nějak to není ono. Především první kilometry nám trvá, než se rozchodíme. Kolem půl 12. docházíme nad Namche Bazaar a je to opravdu pěkný pohled, když je město osvícené a v pozadí jsou zasněžené hory. Mnohem lepší, než když jsme tady byli před cca 10 dny. Tímto jsme dokončili pomyslný okruh přes tři sedla a jsme na sebe pyšní, že jsme to zvládli. To totiž zatím nemáme tušení, co nás ještě čeká. Náš Everest Base Camp Trek přes tři sedla – druhá část zdaleka nekončí.


Po nákupu suvenýrů, zákuscích, kávě a neúspěšných výběrech z bankomatů (alespoň, že funguje směnárna) začínáme scházet z Namche do údolí. Stejně jako předtím nás i teď čeká sestup 500 výškových m k visutému Hillaryho mostu přes řeku a potom několik km podél ní. Houpání skrz vesnice po kamenných schodech a stezkách je stejně otravné jako na začátku, ale teď tu alespoň skoro nejsou lidi. Je to až k neuvěření, jak je tady prázdno. Žádné davy turistů, žádné dlouhé karavany zvířat ověšených vším možným. Jen pár posledních horalů, pár jaků a my. Den zakončujeme v Samuel Lodge a konečně můžeme dobíjet elektroniku. Sprcha ale bude muset ještě pár dní počkat, protože mají jen ledovou a nechceme být zase nemocní.

Tip: ve vesnici Tok Tok je sympatické ubytování Samuel Lodge.

Nastávají pekelné dny

Jestli na tomto treku něco nenávidíme, pak je to tato pasáž. Hned od začátku se houpeme po kamenných schodech a kličkujeme mezi turisty a výkaly od dobytka. V Chaurikharce uhýbá hlavní trasa do Lukly a s ní i skoro všichni turisté. Odteď už jsme v tom v podstatě zase sami a cestou potkáváme jen pár vesničanů u svých příbytků. Kolem poledne sestupujeme do Surke a v místním mini krámku kupujeme nějaké jídlo. Myslím, že jsme je naším nákupem docela zaskočili, ale za 950 rs máme 6 čínských polévek, dvoje sušenky a jedno mále Mountain Dew. Abychom se s tím nemuseli moc tahat, tak rovnou u řeky vaříme oběd a psychicky se připravujeme na následující kilometry.

Ostré stoupání po kamenných schodech je hnus. Jediné, co nás zachraňuje, jsou sluchátka s písničkami, protože jinak bychom se z toho zcvokli. Po zhruba 300 výškových m se stezka lehce rovná a my pomalu začínáme přicházet do Puyie. Není to nic extra, ale člověku tak nějak připadá, že už to má blíže. Bohužel opak je pravdou. Hned za vesnicí nás čeká prudký úsek, který je celý mokrý, kluzký a od hoven. Jinak to nejde říct. Už máme těch zvířat za celý den opravdu plné zuby. Všude smrad z výkalů, prdů, zatuchliny a člověk pomalu neví kam stoupnout, aby nestál ve sračkách. K tomu samozřejmě složité vyhýbaní na prudkých schodech. Jako jsou to opravdu milá zvířátka a nemohou za to, ale chtělo by to těch oslů trochu ubrat.

Vyčerpaní fyzicky i psychicky

Navíc už oba moc nemůžeme a pomalu přichází tma. Je to stejná fraška, jako když jsme šli na začátku putování sem, jen teď to máme více do kopce. Sice ještě nejsme na konci, ale už teď to s ledovým klidem můžu označit za nejhorší 3 km celého treku. Když konečně přicházíme k prvním chatkám u silnice, cítíme úlevu, ale ještě zdaleka nemáme vyhráno. Zdejší sesuv půdy se za těch pár dní o něco zhoršil a je to výživné. Pomalu se proplétáme urvaným svahem po úzké vyšlapané pěšině. Není to moc příjemné, ale jsme tak unavení, že je nám to vcelku jedno. Dolů se to s námi asi neurve, jen člověk nikdy neví, kdy přiletí něco z vrchu. Skoro za tmy přicházíme k naší vysněné Sonam Lodge s krásným výhledem na celé údolí, kam jsme se celý den těšili, ale s cenou 600 rs za noc si to můžou nechat.

Nekompromisně odmítáme a hrdě, ačkoliv neradi, se vydáváme na cestu dál. Naší další možností je sestoupení cca 1,5 km do vesnice Kharte. Stezka je prudká, ve tmě si už musíme svítit mobilama, ale statečně svištíme dolů. Míše se daří domluvit hned první ubytko Chamling Lodge za 200 rs na noc, kde to vypadá celkem fajn. Stejně jsme tak zničení, že bychom spali skoro kdekoliv, takže se rychle převlékáme a jdeme objednat jídlo. Dneska jsme zatím došli úplně nejpozději (kolem 6.) a ušli za den nejvíce km (22). Nudle a kari s rýží je docela fajn a před 8 zalézáme na pokoj, kde poměrně rychle usínáme.

Tip: úsek mezi osadou Surke a sedlem Taksindu La patří mezi nejtěžší části celého treku. Je tedy dobré se na něj připravit jak fyzicky, tak psychicky.

Do Taksindu La, tentokrát z druhé strany

Kdyby se mi chtělo, tak jak se mi nechce, tak už jsem na druhé straně údolí. Toto jsou první myšlenky dnešního dne. Před námi je totiž ostrý sestup do údolí k řece a potom stejně prudký výstup o 1500 výškových metrů do sedla Taksindu La. Tuto část jsme absolvovali hned v > prvních dnech < celého treku, takže víme úplně přesně, co nás čeká. Kupodivu to ale není tak strašné. Je sobota, jediný volný den v týdnu, takže děti jsou doma a buď si hrají kolem baráku, nebo pomáhají rodičům s pracemi. Před domy se suší rozložená zrna ječmene i další druhy zeleniny a u každé chalupy se něco děje. Zajímavé jsou také obrovské dýně rostoucí ve vzduchu na stromech, které vypadají jako melouny. Pořád je co pozorovat a kolem půl 12. překračujeme most přes řeku Dudh Kosi. Teď už budeme jenom stoupat.

Pouštíme se do toho s vervou, ale na prudkých kamenných schodech rychle docházejí síly. Chtělo by to nějaký oběd a doplnění energie, ale nikde není žádné vhodné místo, takže nakonec valíme až do Nunthaly, kde teprve vaříme polívku, kafe a jako sladkou tečku máme opět kokosové sušenky. I když by tu Míša chtěla zůstat, je třeba pokračovat dále, protože rychle dochází hotovost a potřebujeme do Jiri dorazit o den dříve. Neochotně tedy ukončujeme odpočinek na karimatce při posledním sluníčku a vydáváme se vstříc 700 m krpálu směrem do Taksindu. Po obědě s hudbou ve sluchátkách nám to zase celkem fičí, ale s postupující výškou opět docházejí síly. Hlavně ke konci je Míša už dost nalomená a její nálada na bodě mrazu. Když poslední paprsky ozařují zasněžené vrcholky za námi, dosahujeme sedla Taksindu La (3071 m), kde zůstáváme na noc.

Tip: cenu za ubytování se vyplatí smlouvat. Během chvilky se člověk dostane z 500 na 200 rs.

Nepoznanou krajinou do sedla Lamjura La

Včerejší převýšení 1500 m nám dalo dost zabrat a dnes to podle mapy nevypadá na lehčí den. Jako první sbíháme do Ringu, kde pod vesnicí přecházíme řeku a opět začínáme stoupat. Tudy jsme ještě nešli a je to pro nás nové. Cca 400 výškových po lesní pěšině jde celkem fajn, ale Míša nějak nemá náladu. Asi už je toho na ni moc a dnešní svižné tempo ji zrovna nepřidává. Po vystoupání následujeme vrstevnici úbočím kopce s pěknými výhledy na údolí se Salleri, kde jsme začínali. Dále sestupujeme po stále stejně příjemné stezce do Junbesi, kde u stúpy vaříme oběd. Docela se divíme, kolik je tady lidí, a později zjišťujeme, že zrovna dnes probíhají ve zdejší škole volby do parlamentu. Hodně bych Nepálcům přál, aby se zbavili komunistů a nasadili nějakou normální stranu.

Ačkoliv se nám nechce, ve dvě musíme ukončit válení a vyrazit na cestu dál. Když jsme to do Junbesi měli z kopce, tak teď musíme zase do kopce. Ze začátku je to celkem prudké, ale po dvou baleních oreo sušenek a litru Mountain Dew, se to dá zmáknout a rychle se dostáváme na jeep road vedoucí skrz vesnici Tragdobuk, kterou tvoří jen pár baráků. Za ní nás zase bohužel čekají kamenné schody a vybudovaná stezka, po které je šlapání za trest. Aby toho nebylo málo, tak chybí značení a omylem se vydáváme směrem na jakýsi vrchol kolem 4000 m. Po chvilce to díky map.cz zjišťujeme a skrz ohradu s kravami se vracíme na původní trasu. Stačí asi dalších 10 min šlapání a dostáváme se do nejprudšího úseku, kde se jeep road klikatí svahem a my ji napřímo stříháme pěšinou vyšlapanou v šíleném terénu.

Tip: aplikace mapy.cz bohatě stačí na orientaci po dobu celého treku. Ideální je si stáhnout offline mapu Nepálu do telefonu.

Závěrečný stoupák prověří nejednoho turistu

Popadané stromy, uvolněné šutry nebo sypká hlína, to vše nám komplikuje postup vzhůru, ale i tak ukrajujeme výškové metry úctyhodnou rychlostí. Však už bychom taky zasloužili odpočinek, když už několikátý den po sobě šviháme převýšení okolo 1500 m. Sedla Lamjura La (3530 m), nejvyššího bodu na trase Jiri – Namche Bazar, dosahujeme zhruba 20 min před západem slunce. Jsme tu úplně sami, všechno utichá a nám se ukazuje nádherná scenérie, kdy slunce postupně zapadá do údolí, poslední paprsky osvěcují vyčuhující zasněžené vrcholky a občasné obláčky se hrnou přes sedlo. Je to něco nepopsatelně krásného a jedinečného a lepší závěr dne jsme si nemohli přát.

Na lodžii, kde se zastavil čas

Když slunce končí svou dnešní směnu, prosíme o ubytování v Numbur View Lodge zhruba kilometr za sedlem. Už na první pohled je nám jasné, že zde dnes budeme jediní hosté a nedivil bych se, kdybychom byli také jediní v tomto měsíci. Pokoj máme v oddělené budově, která dole možná slouží jako obydlí pro krávy a nahoře máme pokoj my asi s pěti postelemi. Jiné řešení ale nemáme, takže jsme za to rádi a jdeme si sednout do „hlavní“ budovy. Tady je schovaná celá rodina v „kuchyni“ u ohně. U ohně doslova, protože jako plotna funguje rošt na otevřeném ohni, který je v otevřených kamnech. Zhruba 4 tlusté větve se postupně spalují posouváním dovnitř a vytvářejí příjemné teplo. S nabíjením i internetem máme smůlu, protože fungují jen na solar, takže čekání na večeři si krátíme hraním s přítulnou čičinou a malým divokým Nepálčetem.

Vůbec nám to ale nevadí a klidně bychom koukali do ohně celý večer. K jídlu máme stejně jako celá rodina fajn dal bhat, který pro nás uvařila nejstarší dcera. Zrovna má volno od školy v > Káthmándú <. Je super vidět opravdu tradiční život místních, který je jako o 100 let dozadu. Rozhodně bychom ale todle denně zažívat nechtěli. Vaření na ohni, mytí všeho v ledové vodě, absence sprchy, vaření především z vlastních tvrdě vypěstovaných surovin a pro děti žádná zábava kromě kočky a ohně. Taky je vidět, že večer nemají co dělat, takže kolem 8. jdou všichni spát a nás taky čeká vymražený pokoj.

Znovu na pokraji sil

Ráno máme snídani připravenou na ohni a dnes začínáme sestupem 2000 výškových metrů. Na první pohled se to zdá jako hodně, ale po chvilce šlapání je to pravda. Po těch minulých dnech nás bolí celé tělo. Nejprve křižujeme jeep road rododendronovým lesem a od osady Dakchu se spouštíme stezkou mezi políčky, chajdami atd. Moc nám to neutíká a nohy bolí, ale bojujeme statečně. Někde pod osadou Chhimbu vaříme kafe a máme alespoň na chvilku klid od neustálého sestupování. Pak pokračujeme závěrečných 500 výškových do vesnice Kinju, kterých je pořádně prudkých. Původně jsme měli v plánu jít tu na oběd, ale Míše se moc nelíbí, jak je tu rušno a prašno, takže jen překračujeme řeku a pokračujeme v trase.

Ta nás vede chvilku po rovině po „hlavní“ a pak cesta uhýbá do svahu. Celé dopoledne jsme klesali, tak teď po poledni začínáme stoupat. Je vedro, po prašné prudké cestě nám to vůbec nešlape, a hlavně nás to nebaví. S obědem máme asi smůlu, protože na trase nejsou žádné značené lodžie, takže trpíme nejen únavou, ale i hladem. Jedinou radostí jsou dva napůl shnilé spadlé pomeranče, které se válí u silnice. Já jsem k tomu ukořistil ještě pár nezralých cherry rajčat. I takové málo udělá trochu radosti a dodá člověku síly v pokračování. Další energii nám přidávají dva mladíci, kteří šlapou stejným směrem do školy a dávají se s námi do řeči. Zdejší život bychom asi nezvládli, protože trávit dva dny volna šlapáním do školy po tak debilní cestě by nás zabilo.

Prokleté Deurali Pass

Naštěstí se cesta okolo 2000 m n. m. trochu rovná, a tak je to o něco snesitelnější. Naším záchytným bodem bylo pár značených lodžií na úrovni vesnice Bandar, ale neprodávají tady nic zajímavějšího než sušenky. Z toho všeho jsme na sebe protivní, takže Míša ani nechce jíst a hladoví a vysílení se pouštíme do závěrečného stoupáku 500 výškových. Není nic lepšího, než po celém dni bez energie končit schodama se sklonem 33 %. Jsem na tom tak bídně, že mi Míša utíká. Nějak to ale jako vždy zvládáme a před 5. stojíme v sedle Deurali Pass (2705 m).

Za 300 rs na noc se nám daří ukecat nocleh v pěkně vypadajícím Penang Guest House a konečně to tu začíná připomínat civilizaci. Máme zásuvky na pokoji, sprchu s teplou vodou a fungující wifi zdarma. Dokonce i ceny jídla jsou docela fajn, takže k nudlím můžeme mít i polévky. A abychom byli jako správní západní turisté, kupujeme si i dva litry koly.

Tip: pokud na trecích hledáte samotu, pak je trasa do Jiri ta pravá. Za celý den jsme potkali max. pět turistů.

Poslední den do Jiri

Paní domácí to tu má opravdu levné, takže dnes máme k snídani 4 volská oka a ještě palačinku, což dohromady stojí 350 rs (cca 70 Kč). Ani se nám odtud nechce, jak je to tu super, ale po 8. jsme sbalení a vyrážíme na poslední den. Již pravidelně začínáme sestupem a tentokrát je to „jen“ 900 výškových do vesnice Shivalaya. Není to ani nějak moc prudké, ani pohodlné. Dalo by se říct, že je to taková klasika, během které se nic zázračného nestalo, a za 1:40 h jsme ve vesnici. Tady nás tradičně překvapuje a odrazuje neobvyklý ruch, na který nejsme z prázdných kopců zvyklí, takže jen rychle procházíme, překračujeme most a vydáváme se na poslední stoupání na trase.

To nás vede lesem pěkně ve stínu a měří jen 600 výškových, což je příjemná změna. Utíká to rychle a kolem 12. už jsme u vysílače v cca 2400 m nad mořem. Abychom neskončili tak rychle, tak ještě vaříme kafe a užíváme si teplo sluníčka. Výhledy dnes taky nejsou špatné, místo zasněžených kopců se objevuje několik údolí.  Do Jiri to pak máme jen 4 km a stezka vede střídavě po loukách mezi chatkami a po kamenné cestě. Kolem půl 3. přicházíme do cíle a je to takové zvláštní. Žádná euforie z dokončení 19denního treku měřícího 271 km nebo alespoň malá radost. Spíš znechucení ze špinavé rušné vesnice a starost se sháněním ubytování a lístku na bus. Nakonec vše řešíme metodou pokus omyl a za 1680 rs pro oba by nám měl jet zítra v 5:30 ráno místní bus do Káthmándú.

A kolik nás to stálo?

19 dní na šlapání v Nepálu se může zdát jako drahá záležitost, ale opak je pravdou. Sice je třeba říct, že jsme se snažili trochu šetřit (s ohledem na to, že v Asii chceme trávit půl roku) a vařili jsme si denně svou kávu, ale i tak jsme každý den museli platit jídlo i ubytování. Dva permity pro tento trek včetně TIMS karet stojí pro dva 14 000 rs (cca 2800 Kč). Většina lidí využívá pro dopravu na trek a zpět letadlo do Lukly, které je docela drahé (zpáteční letenka okolo 7000 Kč), ale pokud půjdete ze Salleri nebo Jiri, můžete využít lokální autobusy a zažít ten pravý Nepál. Nás dva cesta do Salleri stála 3600 rs (cca 720 Kč) a z Jiri do Káthmándú pak 1680 rs (cca 336 Kč). Za jídlo a pití jsme během celého treku dohromady zaplatili 77 130 rs (15 426 Kč).

Ubytování v Himalájích vyjde opravdu levně, protože za celou dobu jsme zaplatili 6600 rs (20 nocí), což v průměru vychází zhruba 66 Kč na noc a vždy jsme měli soukromý pokoj (wc a sprcha sdílené). Sice to byly malé pokojíčky s pořádnou zimou, ale na přenocování to stačí. Dohromady to tedy přibližně vychází na 20 600 Kč za dva, tedy něco málo před 10 000 Kč za jednoho. Když k tomu člověk připočítá ještě nějaký čas strávený v Káthmándú a víza, tak se bez problémů vejde do 15 000 Kč. Tak teď už jen stačí koupit letenku a můžete vyrazit.

Kam dál?

Článek Everest Base Camp Trek přes tři sedla – druhá část byl zakončením našeho sedmitýdenního pobytu v Nepálu, při kterém jsme taky navštívili jeho > hlavní město Káthmándú <, zvládli > trek okolo Annapurny < a nahlédli do džungle > národního parku Chitwan <. Naší další destinací byla Indie, kde jsme prozkoumali nádherná místa jako Rádžasthán, Ágru s Tádž Mahálem, posvátné Váránásí nebo stát Goa ideální na válení se u moře. O všech těchto místech pro vás již brzy připravíme článek.

Mrkněte na naše video!!!

Celý náš Everest Base Camp Trek přes tři sedla najdete v tomto videu 😊

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích