Údolí Glen Coe                                                               

Nejzajímavější oblastí Skotska je bezpochyby pohoří Skotská vysočina (Highlands). Kamenité pohoří se rozprostírá v severozápadní části Velké Británie a zahrnuje nespočet holých vrcholků. Mezi nimi najdeme průzračná jezera (Lochs) nebo malebná údolí (Glens). Jedním z nich je 16 km dlouhé údolí Glen Coe, které bývá označováno za jedno z nejkrásnějších údolí v Británii. Ať už si jej projedete autem nebo se vydáte na jednu z mnoha možností turistik v okolí, určitě budete nadšeni. Ještě aby ne, když se tato lokace objevila ve filmech s Jamesem Bondem nebo Harry Potterem.

Tip: podrobnější informace o údolí Glen Coe včetně těch nejzajímavějších túr najdete v tomto > článku <.

Výstup na Ben Nevis

Podobně jako v ostatních zemích i ve Skotsku platí, že výstup na nejvyšší horu přinese nádherné zážitky. Ben Nevis se svou výškou 1344 m není jen nejvyšší horou Skotska, ale dokonce převyšuje všechny vrcholy Britských ostrovů. Nenechte se ale zmást. Přestože je Ben Nevis jen o trochu vyšší než Lysá Hora, jedná se o náročný výstup, při kterém vás pověstné skotské počasí může pořádně potrápit. Když se však na vás slunce usměje, čekají vás nádherné výhledy na okolní Munros (skotské vrcholy přesahující výšku 3000 stop) a mořské jezero Loch Linnhe.

Tip: až zdoláte Ben Nevis, udělejte si zastávku u vodopádu Steall Waterfall, který je druhým nejvyšším v Británii.

Ostrov Skye

Skotsko není jen součástí hlavního ostrova Velká Británie. Velká část rozlohy země o velikosti Česka je tvořena různými menšími ostrůvky a souostrovími jako např. Shetlandy, Orkneje nebo Hebridy. Na většinu z nich musí člověk trajektem, ale na ostrov Skye, který je součástí Vnitřních Hebridů, se člověk dostane přes most! Na ostrově, kde v průměru žije 6 obyvatel na km², vás uchvátí bizarní skalní útvary, vodopády padající z útesů rovnou do moře nebo temné pohoří Cuillin Mountains. Ačkoliv ostrov patří mezi top lokality celé Británie, určitě najdete místa, která si budete moct užít skoro sami.

Tip: všechna zajímavá místa na ostrově Skye jsme pro vás sepsali do samostatného > článku <.

Historický Edinburgh

Můžete si být jistí, že Skotsko vás uchvátí svou krajinou. Oblastí, kde trochu pokulhává, jsou města. Většina z nich je moderních, bez historických památek a nemají čím překvapit. Jako vždy ale výjimka potvrzuje pravidlo a hlavní město Skotska Edinburgh je tomu jasným důkazem. Edinburgh na rozdíl od jiných měst nabízí historické centrum, hrad i oficiální sídlo britského panovníka. Mimo to stojí za vidění četné vyhlídky na město, Skotské národní muzeum nebo bývalá jachta britské královny Alžběty II.

Tip: naše zážitky z prohlídky Edinburghu najdete > tady <.

Nejseverovýchodnější mys Británie

Přesuneme se zpět na sever, kde vítr neúnavně fičí a Atlantik předvádí svou sílu. Celé severní pobřeží Británie stojí za vidění, ovšem jedno z míst opravdu vyniká. Právě výběžek Duncansby Head, který je zároveň nejseverovýchodnějším mysem Británie, vás oslní výhledem na souostroví Orkneje a širé moře. Z 60 m vysokých útesů toho ale uvidíte mnohem více. Kromě bílého majáku je v okolí několik špičatých skalních věží samostatně stojících v moři.

Tip: skalní věže v moři u Duncansby Head nejsou ve Skotsku jediné, navštívit můžete např. The Old Man of  Stoer na západním pobřeží.

Na cestě do Applecross

Všichni ví, že v Británii se řídí vlevo, ale věděli jste, že Spojené království je plné úzkých silnic širokých na jedno auto (tzv. single-track roads), které potrápí nejednoho řidiče? Jízda po takových cestách může přinést spoustu problémů a nervů, ovšem pro většinu motoristů je to samozřejmě zážitek. Právě ve Skotsku najdeme úzkých klikatých silnic nespočet a mezi ty nejkrásnější patří trasa okolo poloostrova Applecross. Applecross je součástí hlavního ostrova Británie a nachází se kousek nad ostrovem Skye. Zdejší zážitková silnice vás provede krajinou mezi ovcemi, podél rozeklaného pobřeží a vystoupá do sedla Bealach Na Ba (626 m), které je třetí nejvyšší veřejně dostupné silniční sedlo v Británii. A pokud si chcete od řízení na chvilku oddechnout, vydejte se ze sedla na krátkou procházku na vrchol Sgùr a‘ Chaorachain (773 m), kde se vám otevřou dech beroucí výhledy do krajiny a mimo jiné i na ostrov Skye.

Tip: při toulkách Skotskem se nezapomeňte rozhlížet po jelenech.

Národní park Cairngorms

Turistika ve Skotsku může být někdy opravdu náročná. Většina vrcholů prudce stoupá od moře a k jejich zdolání je někdy zapotřebí dopomoc rukou. Škrábání se na vrcholky spoustu lidí nadchne, někdo však ocení pohodovější túry. Ty se nabízejí v NP Cairngorms. Národní park Cairngorms leží ve východní části Skotské vysočiny a svou rozlohou je největším národním parkem v Británii. Jeho hlavní dominantou je stejnojmenné pohoří Cairngorms, které na rozdíl od západní části Skotska tvoří převážně náhorní rovina ve výšce okolo 1200 m, z níž vystupují jednotlivé vrcholy. Zdejší túry tedy nejsou tak náročné a také příroda je naprosto odlišná. V horních oblastech připomíná měsíční krajinu a v nížinách najdeme spíše lesy a pastviny namísto rašelinišť a vřesovišť. Tento kraj si také oblíbila královská rodina, která pravidelně navštěvuje zdejší letní „byt“ – zámek Balmoral Castle.

Tip: druhý skotský národní park najdeme v okolí největšího jezera Británie Loch Lomond.

Nejvyšší vodopád Británie

Z našeho článku je patrné, že Skotsko oplývá několika „nej“. Ani nejvyšší vodopád Británie není výjimkou a nese krkolomný název Eas a‘ Chual Aluinn. 200 metrů padající vody najdeme na severu Skotska, kde lišky dávají dobrou noc. K vodopádu vede zhruba pětikilometrová stezka drsnou skotskou krajinou a výhledy od horní hrany vodopádu do údolí s mořským jezerem Loch Glencoul každopádně patří mezi top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku.

Tip: cestou k nejvyššímu vodopádu Británie si všimněte také vodopádu Naříkajících vdov (Wailing Widow Falls).

Glenfinnan Viaduct aneb most z Harryho Pottera

Pokud si člověk z Harry Pottera něco pamatuje, pak je to scéna s Bradavickým Expressem, kdy vlak přejíždí přes most a Harry s Ronem kolem něj krouží v létajícím autě. Jak správně tušíte, uvedený most najdeme ve Skotsku, a dokonce i Bradavický Express. Glenfinnan Viaduct stojí nedaleko města Fort William, kousek od břehů jezera Loch Shiel. Výhodou je, že po zaplacení parkovného můžete obdivovat 30 m vysoký železniční most zdarma. Železniční trať spojuje město Fort William s přístavem Mallaig a od dubna do října se po ní můžete svézt Bradavickým Expressem. Veškeré informace včetně časů odjezdů najdete na těchto > stránkách <.

Tip: naplánujte si výlet podle jízdního řádu a vyfoťte si most i s Bradavickým Expressem.

Road trip po NC 500

Nádherných míst je ve Skotsku opravdu mnoho a pokud přemýšlíte, jak je všechny spojit, nabízí se jako řešení road trip po NC 500. North Coast 500 je silnice vedoucí okolo severního pobřeží Skotska a již z názvu poznáme, že měří okolo 500 mil. Trasa začíná i končí ve městě Inverness a víceméně objíždí to nejkrásnější, co Skotsko nabízí. Ať už se jedná o nejsevernější výběžky, nejvyšší vodopád nebo třeba poloostrov Applecross. Výhodou je, že si člověk může udělat několik odboček, např. na ostrov Skye, do údolí Glen Coe nebo k Ben Nevisu. Úplně ideální variantou je vyhradit si 14 dní volna, půjčit si auto v Edinburghu a vypravit se na cestu!

Tip: naše zážitky a místa z road tripu po NC 500 najdete v tomto > článku <.

Kam dál?

Top  10 nejkrásnějších míst ve Skotsku je opravdu jen zlomek toho, co tato země a celá Británie nabízí. Během našeho > 9timěsíčního pobytu v Anglii < a > půlročního života ve Skotsku < jsme měli možnost poznat spoustu nádherných oblastí a pořád je co objevovat. Odkazů najdete v tomto článku mnoho, a tak závěrem přidáme jen odkazy na nejkrásnější túry v > Cumbrian Mountains < a náš přechod > West Highland Way <.

Mrkněte na naše videa!!!

Tentokrát nemáme top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku v samostatném videu, ale můžeme nabídnout záběry z našich mini road tripů, kde mimo jiné uvidíte NP Cairngorms a poloostrov Applecross nebo video z našeho výstupu na Ben Nevis.

Mini road tripy po Skotsku

Výstup na Ben Nevis

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Tento článek je volným pokračováním našeho života v Anglii. Pokud jste nečetli předchozí díl, určitě na něj > mrkněte <.

Poprvé na Kirkstone Pass

Nové jízdní řády nám umožňují objevovat nová místa národního parku Lake District. Hned prvního dubna tedy vyrážíme do Kirkstone Pass, nejvýše položeného silničního sedla v NP (454 m n. m.). Počasí je mírně aprílové a sluníčko střídají každou chvíli husté mraky. Kromě počasí nám mírně kazí výšlap i naše nálada. Míša se totiž málo oblíkla, ve větru je jí zima a odmítá se podílet na natáčení videí. Jenže v jednom člověku se to úplně dělat nedá, takže se hádáme a výstup na vrchol Caudale Moor (763 m) absolvuje každý sám. Ani sestup není o moc lepší. Nějak se nám nedaří si to vyříkat, takže jdeme každý po své ose a ani si moc neužíváme parádní výhledy z kuželovitého vrcholku Hartsop Dodd.

Dole už je nálada o něco lepší, a tak společně pokračujeme mírnou stezkou k jezeru Ullswater a autobusem přejíždíme k vodopádu Aira Force. Ten patří mezi nejznámější a nejnavštěvovanější v NP Lake District a je to trochu poznat. Velké parkoviště, informační centrum, upravené stezky, to není v tomto kraji zvykem. I tak si ale užíváme krátkou procházku k vodopádu a kaskádám. Člověk by si ještě vyšlápl na hřeben k vrcholku Gowbarrow Fell (481 m), ať má nějaké výhledy na jezero Ullswater, ale nás už limituje čas a musíme se vrátit na bus. Opět vyjíždíme serpentinami na Kirkstone Pass, kde chvíli dá řidič pauzu na poslední výhledy, a pak už jen sjíždíme dolů do Windermere a šlapeme našich „oblíbených“ 5 km k hotelu.

Objevujeme útesy u St Bees

Jen o dva dny později šlapeme naši oblíbenou trasu na autobus znovu. Tentokrát už v 6 ráno, jelikož nás čeká náročný přejezd. Přes tři hodiny se totiž dostáváme třemi autobusy na západní pobřeží do městečka Whitehaven. Naštěstí tuto trasu ještě neznáme, a tak nám to s výhledy na úžasnou krajinu docela utíká. Taky nás žene dopředu mírný adrenalin, protože je kvůli koronáče pořád zakázáno cestovat a tentokrát jsme přes 100 km od bydliště, takže pokuta by byla tučná. Ve Whitehaven rychle obhlížíme pár lodí, molo, maják a rovnou se vydáváme na trek po útesech do St Bees. Je odliv, moře je klidné, vítr mírně pofukuje a slunce krásně hřeje. Naprostá nádhera, co víc si člověk může při sobotním dopoledni přát.

Lidí moc není, takže můžeme svižně ukrajovat kilometry a vychutnávat si pohledy na nekonečnou vodní plochu z výšky 100 m. Je zajímavé vidět na jedné straně tyrkysové moře s útesy, zatímco na druhé straně jsou zelené louky s ovcemi a čnějícím pohořím Cumbrian Mountains v pozadí. Zhruba v polovině 10tikilometrové trasy scházíme na pláž. Trošku nás honí čas a vítr, takže ani nezkoušíme vodu a rychle pokračujeme do St Bees. Tady nic moc k vidění není, takže vesnicí jen procházíme a napojujeme se na okresku do Egremontu. 5 km po asfaltu není moc příjemných, ale co člověk nadělá, když je závislý na autobusech. To, co bychom dali autem pohodově do hodiny, nám MHD trvá 3,5 h. I tak nám asi celkových 10 h přesunů stálo za 4 h u moře a výlet jsme si náležitě užili.

Na Grasmoor jako v Alpách

Už jsme si zvykli, že když chceme něco vidět, musíme vstávat v 6 a minimálně 2 h se přesouvat. Ani túra od jezera Buttermere není výjimkou. Člověk chvíli přemýšlí, jestli mu to stojí za to, ale stačí jen pár minut stoupání a pohled na 3 jezera, moře a zasněžené vrcholky ho o tom okamžitě přesvědčí. Stoupání na Grasmoor (852 m) nám utíká rychle a s tou kombinací jezer, obláčků a zasněžených štítů si připadáme jako v Alpách. Je až neskutečné, co příroda dokáže vytvořit v tak nízkých kopcích. Dolů samozřejmě scházíme jinou trasou, abychom měli okruh a stejně tak děláme i okruh autobusem, protože tak toho člověk uvidí co nejvíce.  Jednu cestu přes zajímavé sedlo Honister Pass, druhou přes Whinlatter Pass, čímž jsme oficiálně projeli všechny autobusové linky v Lake District.

Vyrážíme do Skotska

Je třeba ale využít volno a objevit i další krásná místa Británie. Po dlouhém zvažování a přípravách tedy porušujeme vládní nařízení, překračujeme hranice a vyrážíme do Skotska. Během jednoho týdne přecházíme Skotskou vysočinu a překonáváme legendární dálkovou trasu West Highland Way (cca 160 km), kterou zakončujeme výstupem na Ben Nevis (článek > zde <). V dalším týdnu se nám trochu komplikují plány, a tak místo treku na severu poznáváme hlavní město Skotska Edinburgh a procházíme východní pobřeží (viz samostatný > článek <). Celých 14 dní je úžasných, o to těžší je pak návrat zpět do běžného života. Pomalu se totiž blíží konec lockdownu a otevření hotelu, takže musíme opustit hotelový pokoj a nastěhovat se zpět do malého „podu“, kde se člověk nemůže pořádně hnout, natož sušit vyprané oblečení.

Zpátky do práce

Po více než 4 měsících nic nedělání se člověku těžko hledá motivace. Zvláště když je ještě týden před oficiálním otevřením a chybí nám personál. Pro Míšu to takový rozdíl není, ta je pořád na restauraci, ale já jsem dva dny na housekeepingu (úklid pokojů) a 3 dny zahradníkem. Společně s jednou Španělkou čistíme záhony, sekáme trávu, sázíme kytky a snažíme se za pár dní stihnout práci, na kterou rok nikdo nesáhl. Na druhou stranu nám výjimečně nikdo nestojí za zadkem, takže si to můžeme dělat po svém. Samotný návrat do práce je pak docela fajn. Už totiž vše potřebné víme, domluvíme se lépe a celkově nám práce jde mnohem jednodušeji, takže ani nevadí, že máme úplně plný hotel a celou směnu lítáme jako hadr na holi.

Je čas na životní změnu

Když je člověk v práci, tak měsíc uteče jako nic. Většinu dnů máme rozdělených na práci dopoledne a večer, takže odpoledne nic moc nestíháme a jen se poflakujeme nebo se snažíme načerpat trochu sil. Pracujeme totiž 6 dní v týdnu a volno máme pokaždé jinak, takže někdy se stane, že děláme i 11 dní v řadě. Počasí už je docela fajn a dá se pomalu chodit v kraťasech a triku, ale z časových možností stíháme jen dva výlety do hor za měsíc. Možná to je i jeden z důvodů, proč se rozhodujeme skončit a vydat se zpátky domů. Hlavním důvodem je ale to, že můžeme pracovat jako průvodci pro CK Alpina. Čekají nás totiž zájezdy do Provence, Slovinska i na Korsiku.

Den „D“

Přichází den „D“. Divný, dlouhý a s návratem domů. Ještě včera jsme byli normálně v práci a na dlouhou dobu naposledy obsluhovali hosty, leštili příbory, skleničky, třídili a počítali špinavé utěrky apod. Dnes už jen rveme do batohů poslední krámy, vracíme uniformy a postupně se se všemi loučíme. Samozřejmě nám k tomu vydatně prší a nemáme moc co dělat. Člověk jen nervózně sedí a přemítá, jestli na něco nezapomněl. Odbavení letu, lístky na všechny vlaky, objednání na testy, vyplnění příjezdového formuláře…na jednu cestu domů je toho nějak moc. Naše poslední hodina na hotelu Wild Boar je strašná. Nevíme, co dělat, pořád přemýšlíme, a hlavně to loučení. Obejít všechny s vědomím, že se pravděpodobně už neuvidíme. Naposledy se pak projít chodbou kolem kuchyně, zdlábnout poslední fruit tart a naposledy ucítit zápach „potwashe“ (místo, kde se myje nádobí).

Samozřejmě by to nemohlo jít hladce. Do poslední chvíle nikdo nepřijímá naši žádost přes aplikaci na jízdu taxíkem, takže nervózně chodíme sem a tam a nemůžeme se dočkat až přijede. Pak jen rychle házíme věci do kufru, letmo se ohlížíme a po skoro 9 měsících opouštíme náš „domov“. Je to zajímavé, skoro všechno působí, jako když jsme přijeli. Příroda je zelená, prší a my se divoce řítíme serpentinami po úzké silnici. Průjezd městečkem Windermere pro ten zmatek v hlavě skoro nevnímáme. Na jednu stranu jsme tu práci nenáviděli a těšili se až vypadneme, na druhou stranu máme plno skvělých zážitků a vzpomínek.

Jedeme do Londýna

Nebyli bychom to my, kdybychom si cestu domů nezpestřili o nějaký výlet. Místo na letiště v Manchesteru se vydáváme z Windermere vlakem do Londýna. V půl 10. večer vystupujeme na nádraží London Euston a rovnou přecházíme na metro. Po pár minutách v prázdném průchozím vlaku jsme na stanici Altgate, odkud táhneme celou naši bagáž (přes 65 kg) ještě asi kilák. K našemu překvapení je tu dost živo a kolem nás jsou samí Indové. Člověk by neřekl, že je v centru Londýna, asi 10 minut od Toweru. Rychle tedy zvoníme na naše domluvené ubytování, které se nám podařilo opět zařídit přes facebook, tentokrát u Čechů Vojty a Ivany (díky moc!).

Prohlídka Londýna

Nocleh byl super a my hned ráno vyrážíme do města. Máme toho na seznamu hodně, takže je třeba si trochu pohnout. Tower of London, Tower Bridge, vyhlídka Sky Garden, Shakespeare’s Globe, St Paul’s Cathedral, Piccadilly Circus, Trafalgar Square, Buckingham Palace, Houses of Parliament, zkrátka jedna památka střídá druhou. Sice jsou to vždy jen prohlídky zvenčí, ale zjistili jsme, že to nám asi vyhovuje nejvíce. Zážitkem, který v nás nechává asi největší dojem, je naše první antigenní testování. Británie ani ČR totiž nedostaly rozum, takže před nástupem do letadla musíme mít antigenní test. Přesně ten, který člověk v Anglii dostane v lékárně zdarma, ten, kterého máme asi 20 kusů v batohu a ten, za který musíme zaplatit 50 liber/os., aby nám jej vyšťourala nějaká Indka v suterénu lékárny a poslala nám certifikát.

Tip: o top památkách Londýna jsme pro vás napsali samostatný > článek <

Nekonečná noc na letišti

S negativním certifikátem a všemi věcmi se po celodenním šlapání Londýnem vydáváme kolem půl 11 na nádraží Liverpool Street. Samozřejmě jsme nemohli odolat a nakoupili jsme během dne další věci domů, takže naše bagáž je ještě těžší a objemnější. Příště tak určitě nechám Míšu si vzít kabát, speciální boty ke kabátu, knížku apod. Z nádraží jedeme posledním vlakem na letiště London Stansted, odkud nám to má v 6 ráno letět. Čeká nás tedy docela dlouhá noc. Ještě nemáme s létáním tolik zkušeností, takže jsme dost překvapení, že na cca 200 lidí je asi 15 míst k sezení a malá chodba v příletové hale před dveřmi, ve které leží úplně všichni. K tomu jsou zavřeny všechny obchody a automat na kafe nikde.

Návrat domů

Ve 4 ráno konečně začínají odbavovat a my se postupně začínáme přibližovat k letadlu domů. Pak už to jde jako při cestě sem. Skrz mraky bleskurychle nahoru, pak hodina letu ve sluníčku s mraky pod námi a zase skrz mraky a déšť dolů. Příjezdové formality jdou rychle a na příjezdový formulář nám všichni kašlou. QR kód totiž nikdo neskenuje, takže jsme v telefonu mohli ukázat jakýkoliv. Bohužel jsme na požadované datum nesehnali let do Ostravy, takže se z letiště Václava Havla přesouváme třemi spoji skrz celou Prahu na vlakáč. Odtud ještě necelé 4 hodiny vlakem a jsme konečně v Ostravě, kde se s Míšou rozjíždíme do svých domovů.

Doma je to samozřejmě parádní. Člověk konečně vidí rodinu, kámoše, má mobilní signál, internet v pokoji, neomezené množství teplé vody, místnosti, ve kterých nemusí chodit ohnutý, jídlo, na které je zvyklý a všechny ty věci, které každému přijdou normální, ale pro nás jsou teď vzácné. Na druhou stranu nás čeká plno zařizování, formalit a mimo jiné i příprava na zájezdy, kam odjíždíme už za týden…

Kam dál?

V Británii jsme strávili skoro 9 měsíců života. Během toho jsme objevili plno zajímavých míst. Asi největší dojem v nás zanechal národní park > Lake District < s pohořím > Cumbrian Mountains <. Parádní byla také návštěva Skotska, během které jsme přešli nejznámější britskou dálkovou trasu > West Higland Way < a prohlídli si > Edinburgh < společně s východním pobřežím. A pokud je to pořád málo, tak jsme pro vás připravili článek o top místech > Londýna

Mrkněte na naše video!

Náš život v Anglii jsme postupně monitorovali v několika videích. V 8. díle vlogunevlogu vám přiblížíme túry na vrcholy Caudale Moor a Grasmoor, a také naši výpravu na pobřeží za útesy u St Bees.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Život v Anglii – návrat domů se nejdříve objevil na Discover the world cz.

West Highland Way

West Highland Way (WHW) je bezpochyby nejpopulárnější pěší dálková trasa Skotska a možná i celé Británie. Ještě aby ne, když začíná na předměstí největšího skotského města (Glasgow), vede podél největšího skotského jezera (Loch Lomond) a končí pod nejvyšší horou Skotska a celé Velké Británie (Ben Nevis – 1345 m).

Trasa

Jak už název napovídá, tato trasa vás provede po západní části Skotské vysočiny (Highlands). Její začátek najdete v městečku Milngavie (čti mill guy) na předměstí Glasgow. Právě tady vás od cíle bude dělit 96 mil (cca 154 km) s celkovým převýšením okolo 2700 m. Oficiální konec trasy najdete na severu Skotska v městečku Fort William pod nejvyšší horou Británie – Ben Nevisem. Po celou cestu vás budou provázet krásné výhledy na skotskou krajinu, skalnaté munros (vrcholy vyšší než 3000 stop), temné lochs (jezera) a malebná glens (údolí). Samozřejmě nebudou chybět ani tradiční skotská rašeliniště, bystřiny a lesy. A pokud budete mít štěstí, určitě potkáte jeleny.

Začátek trasy v okolí Glasgow a Loch Lomond je poměrně rovinatý. Postupně se ale bude stezka „zvedat“, a proto se doporučuje absolvovat přechod ve směru z jihu na sever. Není ale třeba se bát. Nejvyšší bod trasy je pouze ve výšce 550 m nad mořem, a tak vás nečekají žádná velká stoupání. Celá trasa je vedena po zpevněných, většinou kamenných stezkách a cestách a přibližně asi 10 % WHW vede po asfaltu. Až na pár výjimek se vždy jedná o stezky pro pěší. Po celou dobu je trasa výborně značena nápisy WHW nebo symbolem bodláku (skotský národní znak). I když budete procházet typickou skotskou krajinou, nečeká vás žádné brodění řek, bažin nebo ztrácení se na podmáčených loukách. Vše je vhodně přemostěno, stezky pevné (ale tvrdé) a o značení se opravdu nemusíte bát (na rozdíl od jiných tras Británie).

Etapy WHW

150 kilometrů je poměrně dlouhá vzdálenost a každý si ji musí rozdělit podle svých schopností. Většinou se dá přechod zvládnout za 6-8 dní, ale najdou se i blázni, kteří jej zvládnou za 1-3 dny. Ideální doba je přibližně týden, při kterém mohou etapy vypadat následovně:

1. etapa Milngavie – Drymen: 12 miles/19 km

První etapa je taková seznamovací. U startovací mohyly projdete branou a po chvilce chůze parkem opustíte městečko Milngavie. Následně projdete kolem jezírka a po pěší stezce podél silnice se budete přibližovat směrem k horám v dáli. Člověk se nesmí nechat odradit prvním dnem. Výhledů totiž moc nepotkáte a na nekonečných rovinách trasa moc neutíká. O to více si ale užijete následující den, až ráno vyrazíte z Drymen.

Tip: pokud chcete ušetřit za nocleh ve vesnici Drymen, můžete kempovat v lese za ní (přibližné GPS: 56°4’55.933″N, 4°26’16.171″W).

2. etapa Drymen – Rowardennan: 15 miles/24 km

Jen co vstoupíte do národního parku Loch Lomond & The Trossachs, čeká vás první rozhodování. Buď pokračovat po WHW, nebo zvolit její alternativu a vydat se na vyhlídkový vrchol Conic Hill (358 m). Druhá možnost je správně, protože odměnou za trochu stoupání vám budou nádherné výhledy na největší skotské jezero Loch Lomond a hory v okolí. Zbytek dne už pak strávíte chůzí v lese podél jezera.

Tip: alternativně je možné tuto etapu prodloužit o 7 km a zdarma přenocovat na útulně Bothy Rowchoish.

3. etapa Rowardennan – Inverarnan: 14 miles/22.5 km

Dnes vás čeká psychicky náročný den. Jednak kilometry v lese podél jezera Loch Lomond moc neutíkají, a také pasáž od hotelu Inversnaid, kde kromě pěkného výhledu na jezero uvidíte i pěkný vodopád, je dosti krkolomná. Čeká vás neustále stoupání, klesání, a dokonce i podlézání stromů. Jakmile se ale dostanete k druhé bothy na celé trase (Doune Byre), máte vyhráno. Za chvíli totiž opustíte Loch Lomond a dostanete se do kempu u Inverarnan.

4. etapa Inverarnan – Bridge of Orchy: 18,5 miles/30 km

Zdánlivě nejnáročnější etapa je vlastně docela fajn. Provede vás třemi pěknými údolími s výhledy na zasněžené munros, nečeká vás žádné náročné stoupání, a zároveň protnete oficiální polovinu WHW (Crianlarich Crossroads). Ve vesnici Tyndrum můžete na místní benzínce dokoupit zásoby a večer se utáboříte na pěkném plácku za mostkem v Bridge of Orchy (GPS: 56°31’5.588″N, 4°46’15.144″W).

5. etapa Bridge of Orchy – Kingshouse : 12,5 miles/20 km

Pátý den na vás čekají vyhlášené mokřady a bažiny. Sice přes ně vede stará kamenná stezka, takže není třeba žádné brodění, ale všudypřítomné midges (muchničky) vám v létě dají pořádně zabrat. Na druhou stranu jsou zdejší výhledy asi nejkrásnější na celé WHW a když budete mít štěstí, potkáte u hotelu Kingshouse jeleny.

Tip: vhodné místo na táboření najdete hned za hotelem. Zároveň jsou tady záchody zdarma a sprchy za mírný poplatek.

6 etapa Kingshouse – Kinlochleven: 9 miles/ 14.5 km

Stačí popojít jen 4 km údolím od hotelu a budete pod Devil’s Staircaise (Ďáblovo schodiště). Tato klikatá stezka vás přivede do 550 m vysokého sedla, kde budete na nejvyšším místě WHW. Po pokochání se výhledy stačí sklesat do Kinlochleven a máte dnešní etapu za sebou.

Tip: v Kinlochleven je vhodné místo na táboření např. zde (GPS: 56°42’47.860″N, 4°58’3.148″W).

7. etapa Kinlochleven – Fort William: 15 miles/24 km

Kinlochleven je na úrovni moře, a tak vás na začátku poslední etapy čeká asi 300 m stoupání. Pak už si člověk může užívat poslední kilometry s pohledem na Ben Nevis a těšit se na protnutí cílové čáry ve Fort William.

Ubytování, stravování a voda

Jelikož je West Highland Way jednou z top pěších dálkových tras ve Skotsku, nachází se zde spousta možností ubytování. My jsme se snažili dát tipy na fajn místa pro kempování zdarma, protože až na některá místa v národních parcích je volné táboření ve Skotsku dovoleno. Komu však nevadí si připlatit, může využít širokou nabídku kempů, hotelů i B&B. V každém kempu pak najdete miniobchod, kde se dají nakoupit základní potraviny. Pro větší doplnění zásob je vhodná zmíněná benzínová stanice v Tyndrum, kde mají mimo jiné i outdoorové vybavení, a také potraviny Coop v Kinlochleven.

Tip: úžasné jsou nouzové útulny (bothy), které jsou rozeseté po celé Británii a můžete zde nocovat zdarma. Na WHW potkáte dvě z nich – Rowchoish Bothy a Doune Byre Bothy. Více info k dispozici > zde <.

S vodou si není třeba ve Skotsku dělat starosti. Kvůli častým dešťům je úplně všude a zdejší příroda je nádherně čistá, takže člověk může dobírat v podstatě kdekoliv. Jen je třeba dávat pozor na místa, kde se pohybují ovce a používat zdravý rozum. Pokud byste přeci jen měli pochybnosti o kvalitě zdrojů, nebojte se využít kempů, hotelů, veřejných záchodů podél jezera Loch Lomond atd.

Kdy vyrazit?

Kdy vyrazit na přechod West Highland Way je poměrně složitá otázka. Hlavní sezóna je jako ve většině míst Evropy v létě, jenže kvůli častým dešťům, a především midges, může být pobyt ve Skotsku dost náročný. Nám se osvědčilo absolvovat přechod na konci dubna, kdy skoro nepršelo a midges ještě nebyly vylíhlé, takže člověk mohl nerušeně sedět venku. Na druhou stranu byly noční teploty okolo nuly a na vrcholcích munros se držel sníh. Také je mimo sezónu méně lidí, ale zároveň jsou některé kempy a služby mimo provoz.

Doprava do a z

Dostat se na začátek/konec trasy není žádný problém. Do Milngavie jede vlak z Glasgow téměř každou půl hodinu a využít můžete také autobus. Z Fort William se zpět do Glasgow dostanete vlakem i autobusem, přičemž bus bývá zpravidla rychlejší a levnější. Pokud byste potřebovali ukončit přechod West Higland Way dříve, můžete naskočit na vlak ve vesnicích Ardlui, Crianlarich, Tyndrum a Bridge of Orchy nebo na bus v Inverarnan, Crianlarich, Tyndrum, Bridge of Orchy a Glen Coe. Pro hledání vlakového spojení využijte aplikaci > trainline <, jízdní řády autobusů pak najdete > zde <.

Jak si trasu zpestřit?

Článek jak na přechod West Highland Way by nebyl kompletní bez tipů na zpestření trasy. Samotná stezka je sice fajn, ale nezdoláte při ní žádný pořádný vrchol. Hned druhý den se nabízí 974 m vysoký vrchol Ben Lomond, ze kterého budete mít krásné výhledy na jezero Loch Lomond a stejnojmenný národní park. Dále nás zaujal majestátný vrchol Stob Dearg (1021 m) v nádherném údolí > Glen Coe <, který vás bude ohromovat cestou k Devil’s Staircaise. A samozřejmostí je nejvyšší hora Británie – Ben Nevis (1345 m), pod jejíž úpatí vás WHW dovede.

Tip: na přechod WHW se specializují některé > firmy <, které pro vás zařídí přepravu všech věcí a ubytování. Vy si pak jen užíváte skotskou krajinu při šlapání nalehko.

Tři věci, na které byste neměli zapomenout

Na závěr jsme pro vás připravili tři věci, na které byste opravdu neměli zapomenout. V opačném případě se totiž přechod WHW snadno může změnit z krásné aktivní dovolené na noční můru.

• nepromokavé oblečení – WHW vede jedním z nejdeštivějších míst Británie, a tak vás déšť na trase pravděpodobně nemine. Kvalitní nepromokavé oblečení a obuv vám zajistí pohodlnější zážitky a určitě zlepší náladu.
• pohodlné boty – vaše boty by měly být nepromokavé, ale zároveň velmi pohodlné. Celá trasa totiž vede po zpevněných tvrdých cestách a při špatné volbě obuvi budete mít svá chodidla jako v plamenech.
• ochrana proti midges – pokud vyrazíte v sezóně muchniček, určitě nezapomeňte na repelent, případně síťku na obličej. Krvelačné bestie vám totiž jinak nedají pokoj.

Možná to zní trochu děsivě a nadsazeně, ale kdo je připraven, není překvapen a ve Skotsku to platí dvojnásob.

Pokud by vás napadla ještě nějaká věc, na kterou by člověk neměl zapomenout, nebo máte nějaké dotazy, určitě nám dejte vědět do komentářů!

A kam dál?

Článek jak na přechod West Highland Way vás provedl po nejpopulárnější dálkové trase Skotska. Pokud by vás zajímali naše zážitky z přechodu včetně toho, jak jsme málem zůstali na Ben Nevisu, podívejte se na tento > článek <. A kdybyste po dokončení trasy ve Fort William neměli dost, můžete navázat na trasu Great Glen Way vedoucí podél jezera Loch Ness do města Inverness, nebo na divokou trasu Cape Wrath Trail, která vás zavede na nejseverozápadnější výběžek Británie. My jsme po WHW svůj směr stočili do Edinburghu, a pak se vydali na > trek < podél východního pobřeží Skotska.

Tip: při návštěvě Británie určitě navštivte národní park > Lake District <. Zdejší hory a jezera vás bezesporu uchvátí.

Mrkněte na naše video!!!

Jak na přechod West Highland Way se dozvíte také v našem videu. Kromě našich utrápených obličejů a nádherné krajiny uvidíte také výstup na Ben Nevis, při kterém jsme málem vypustili duši.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Jak na přechod West Highland Way se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Tajně pronikáme do Skotska

Naše dobrodružství začíná v podstatě již v Anglii, když před 7 ranní vycházíme z hotelu, kde normálně pracujeme, a jdeme 5 km na vlak. S jedním přestupem „tajně“ pronikáme do hlavního města Skotska – Glasgow. Kvůli koronaviru je totiž cestování mezi Anglií a Skotskem zakázáno a bude povoleno až za týden, jenže to bychom nestihli všechny naše plány. Když už jsme ale tady, tak si město rychle proběhnem. Lehce nervózní tedy vyrážíme do centra Glasgow. Slovo proběhnem je poněkud nadsazené, jelikož nás batohy plné krámů a jídla na týden neskutečně tlačí k zemi. Míša je jako vždy nervózní a neustále vyhlíží policajty. Těm jsme samozřejmě ukradeni, a tak si v klidu můžeme udělat okruh okolo hlavního náměstí George Square a katedrály sv. Munga, kde je pěkný výhled na město ze hřbitova nad ní.

Dokupujeme zásoby a vyrážíme

Na nádraží Queen Street pak na poslední chvíli naskakujeme do vlaku, který spíše připomíná metro a odjíždíme do městečka Milngavie na předměstí Glasgow. Tady dokupujeme zápalky, protože jsme jako vždy na něco zapomněli, fotíme se u startovacího památníku a skrz bránu se vydáváme na trasu dlouhou 96 mil (154 km). Tak a je to tady, říkáme si. Po měsíci plánování a nesmyslného odkládání kvůli strachu z počasí a z korona restrikcí začínáme ukrajovat první kilometry. Po lesních stezkách se postupně dostáváme ven z města. Pomalu mi dochází, že jsem měl opět pravdu. Místní nás zdraví, přejí nám šťastnou cestu a rozhodně to nevypadá, že by nás měl někdo pokutovat za nedovolené překročení hranic. Spíše jsme si měli měsíc předem dělat starosti o naši chabou formu, protože jsme oba podlomeni pod náporem batohů, i když je trasa po rovině.

Prokletý asfalt

Orientace není složitá, protože rozcestníky s nápisy WHW a symbolem bodláku (skotský národní znak) jsou úplně všude. Trasa je ale zatím docela nezajímavá. Les, rybník, louka s ovcí a pomalu se přibližující hory v pozadí. Postupně scházíme do údolí, kde kráčíme několik km po stezce podél silnice. Na chůzi po rovinách nejsme zvyklí, takže jdeme jako zdřevěnělí a následující silnice tomu moc nepomáhá. Asi 10 % WHW vede po asfaltu a my dnes ukrajujeme pořádný kus. Chodidla hoří, záda bolí a paty jsou otlačené. Člověk si ani nemůže na chvíli sednout, protože rozhýbat tělo po pauze a zvyknout si znovu na bolest je ještě horší. Z posledních sil obcházíme vesnici Drymen a v lesíku za ní stavíme po dnešních 30 km stan.

Na použitém ohništi rozděláváme oheň, ohříváme večeři a po cca hodince už máme všechny přípravy a úkoly hotové. Člověk by se teď věnoval odpočinku a užíval si tepla, když by nepřišel vichr s přeháňkou a nezahnal jej do stanu. No co, stejně už je 9 a alespoň můžeme využít čtečku, kterou s sebou taháme. Dnes jsme vstávali v půl 6, takže usínáme brzy. Spí se dobře, jen pořádně cítíme záda, nohy, chodidla s puchýři a v noci je zima.

Zdoláváme Conic Hill

Dnes to vypadá na nádherný den. Po 9. vyrážíme a ze začátku to ani nebolí. Po chvilce chůze lesem se odpojujeme na jednu z alternativ WHW a po loukách stoupáme na vrcholek Conic Hill (361 m). Tady teprve potkáváme první turisty, ale jen jednodenkáře. Z vrcholku máme nádherné výhledy na temné jezero Loch Lomond (největší ve Skotsku) a v dálce vykukuje zasněžený vrchol Ben Lomond (974 km). To je další odbočka, kterou máme dnes v plánu. Náš idylický den v podstatě končí po sestupu k jezeru. Míša by totiž ráda pauzu na oběd, ale já vím, že je potřeba si pohnout, protože jsme dnes ještě nic neušli a chci stihnout výstup na Bena.

S odlišnými názory se tedy trmácíme dál podél jezera. Stezka je tvrdá, rovinatá, nezáživná, bez výhledů, s občasným stoupáním a klesáním, nohy bolí a nám to absolutně neutíká. O to horší je moje nálada, když zjišťuju, že výstup na Ben Lomond nestíháme. Máme to nejlepší počasí, jaké si může člověk přát, ale kvůli tomu, že Míšu bolí nohy, jdeme celý den jako šneci. Na parkoviště Rowardennan se doslova plazíme. Alespoň jsou tu třetí veřejné záchody za dnešní den a pěkný výhled na jezero, takže můžeme na chvíli zrelaxovat před závěrečnými 5 km.

Spaní na Bothy Rowchoish

Ty samozřejmě nejsou žádná pohoda. Tvrdá lesní cesta, přes stromy nemá člověk žádné výhledy a poslední kilometr si krátíme sestupem obtížně prostupným lesem. Vše zlé ale jednou končí a my konečně přicházíme k útulně (bothy) Rowchoish. Ta je naštěstí i během pandemie otevřená a můžeme zdarma využít veškeré její pohodlí. Při západu slunce ještě smáčím nohy v jezeře, a pak už konečně rozděláváme v krbu oheň. To byla ta největší chyba. Komín asi špatně táhne a my máme za chvíli chajdu plnou dýmu. Větráme, co to jde, a fazole k večeři ohříváme na plynu. I tak je ale fajn mít střechu nad hlavou a vědět, že ráno nebudeme balit vlhké věci.

Třetí den bývá kritický

Slavná hláška ze Sněženek a machrů se projevila i u nás. Ráno na oplátku rušíme naše sousedy, kteří včera dorazili později večer, a vydáváme se vstříc třetí etapě. Prvních 5 km utíká rychle a u hotelu Inversnaid děláme pauzu u vodopádu s výhledy na jezero. Pak následuje krkolomných 6 km, při kterých několikrát prudce stoupáme/klesáme podél jezera, přelézáme/podlézáme popadané stromy a nechápeme, jak někdo může jet WHW na kole. Konečně jsme u druhé bothy na trase – Doune Byre, kde jako správní Češi mažeme chleba s paštikou a s kafem v ruce se sluníme na kempingových židličkách. Chalupa v Horní Lomné „hadra“. Bohužel je ale třeba pokračovat dál, a tak po ošetření mého rozříznutého prstu a vytažení Míšeného klíštěte vycházíme.

Postupně opouštíme jezero Loch Lomond a vydáváme se proti proudu řeky Falloch. Jak jinak, než po tvrdých štěrkových stezkách. Puchýře a bolavá chodidla se opět ozývají a naše tempo upadá. Většina lidí končí dnešní etapu v kempu u Inverarnan, ale kvůli lockdownu je všechno zavřené, takže jen krátká pauza a „rychle“ dále. Míša už moc nemůže a nějaké pěkné výhledy na soutěsku řeky pod námi ji vůbec nezajímají. V jednu chvíli mi utíká dopředu a na chvíli to vypadá na nalezení kondice, ale je to jen takové vyhecování se před krizí, které se neobejde bez slz. Asi ji ty nohy fakt bolí, ale co mám říkat já, když na zádech nesu jídlo na týden pro dva, stan, vaření a další krámy. Po necelých 22 km tedy zakončujeme dnešní etapu a na jediném plácku podél řeky Falloch stavíme stan.

Etapa do Bridge of Orchy

Je zajímavé, jak velký teplotní rozdíl tady zažíváme. V noci má člověk na sobě všechno možné a stejně ve spacáku „klepe kosu“ a po hodince chůze na slunku je horko i v kraťasech a tričku. Právě tou dobou protínáme v lesíku místo zvané Crianlarich crossroads, kde jsme v oficiální polovině WHW. Následuje docela nezáživný sestup do údolí, a pak už zase rovina, která je aspoň zpestřená o výhledy na zasněžené vrcholky hor. Po pauze u jezírka přicházíme do vesnice Tyndrum, kde shodou okolností potkáváme první ze dvou otevřených obchodů na trase. Je to spíše taková dobře zásobená benzínka než obchod, ale člověk tu může dokoupit všechno potřebné včetně outdoorového vybavení. Kdybychom to věděli dříve, tak nemusíme na zádech tahat jídlo na týden, ale co se dá dělat.

Tip: mrkněte na > top 10 nejkrásnějších míst ve Skotsku <.

Posilnění kávou a Coca-Colou stoupáme do sedla okolo 340 m, kde se nám otvírají pěkné výhledy na hory a údolí, kterým následně klesáme. Silově nám dnešní etapa vůbec zabrat nedává, ale šotolinová stezka opět způsobuje úpornou bolest chodidel a poslední kilák se zase hrozně táhneme. Zničení (hlavně Míša) přicházíme do osady Bridge of Orchy, kde tradičně táboříme na příjemném plácku za mostkem. Je pátek a konečně potkáváme i další lidi, kteří se vydali kempovat. Za celý den jsme totiž potkali akorát dva strážce národního parku. Večer už se Míše nic nechce, ale já se jdu na chvíli k ohni družit se Skoty. Člověk se dozví spoustu zajímavých informací, zjistí, že skotštině vůbec nerozumí, a že na rozdíl od Anglánů s přízvukem, Skoti ví, že jim lidé nerozumí, a tak kvůli ostatním ochotně přejdou do normální angličtiny.

Přes obávaná rašeliniště

Ráno koukáme, jak z tenkého navlhlého stanu vylézá Skot v krátkém rukávu i nohávu, zapíná sukni a balí tenký letní spacák. Je nám chladno i za něj, takže balíme stan i naše třísezonní spacáky, sundáváme zimní bundy a v mikinách začínáme stoupat na vrcholek Mam Carraig. Tady se nám otevírají nádherné výhledy na jezero Loch Tulla a několik skotských munros (vrcholy nad 3000 stop/ 914,4 m). Po sestupu k jezeru se napojujeme na starou obchodní stezku a začínáme stoupat k rašeliništím. Prozíravě jsme tady na konci dubna, což znamená, že ještě není sezóna otravných muchniček midges a my si můžeme v klidu dovolit oběd uprostřed vřesovišť u řeky Ba. Následně stoupáme do cca 450 m, abychom hned vzápětí mohli sestoupit do údolí k hotelu Kingshouse.

Tady máme štěstí a přímo vedle hotelu potkáváme jeleny. Je fajn žvýkat svačinu a pozorovat tato majestátná zvířata. Většina lidí zde končí dnešní etapu, ale my zase potřebujeme o něco dále, a tak se vydáváme na poslední 4 km. Počasí je celý den nádherné, až jsme skoro spálení, výhledy na údolí, kde tisícimetrové kopce rostou ze země, jsou nepřekonatelné, ale kazí nám to bolest chodidel z tvrdého podkladu. Kolem půl 6 přicházíme, podobně jako včera, po 24 km na parkoviště pod Ďáblovými schody do dnešního cíle. Je to sice hned u cesty, ale pohled na vrchol Stob Dearg v údolí > Glen Coe < lze jen těžko něčím vynahradit. Ještě k tomu, když na něm probíhá záchranná akce vrtulníkem, kterou pozorujeme při večeři ze stanu.

Na nejvyšším bodě WHW

V ranním kolotoči již máme docela systém, a tak stíháme vyjít už před 9. Začínáme rovnou stoupáním do kopce, což po studené noci přijde vhod. Za cca 45 min. po Ďáblově schodišti stojíme v sedle okolo 550 m, na nejvyšším bodě celé WHW. Po vychutnání výhledů musíme všechny nasbírané metry sestoupit, protože městečko Kinlochleven leží na úrovni moře. Tady máme předem domluvené setkání, jenže chybička se vloudila a my musíme přes 2 h čekat. Na treku má člověk ale vždycky co dělat, a tak si dlouhou chvíli krátíme vařením oběda, hraním her a pozorováním laní, které se pasou v centru městečka, jakoby se nechumelilo.

Brodíme řeku

Kinlochleven opouštíme později odpoledne a podle plánu se odpojujeme od trasy WHW. Přechod West Highland Way jsme se totiž rozhodli zpestřit o výstup na Ben Nevis. A protože jsme zhýčkaní, chceme využít nocleh na další bothy, která je mimo hlavní trasu. Jednorázový výstup do 400 m nám dává trochu zabrat, ale pak už svižně šlapeme po cyklostezce podél jezer Eilde Mor a Eilde Beag. Krajina je samozřejmě kouzelná. Zapadající slunce, kolem nás tisícové vrcholky, výhledy na Ben Nevis a my jsme jediní zbloudilí turisti široko daleko. Menším problémem je závěrečný úsek k naší vysněné Bothy Meanach, která leží na druhé straně řeky.

Jaký to má smysl postavit nouzovou útulnu na místě, kam se nedá normálně po stezce dojít, a kde ji v případě mlhy ani neuvidíte? My naštěstí celou dobu s sebou taháme gumáky, protože jsme původně chtěli z konce WHW pokračovat na Cape Wrath Trail, a tak řeku a podmáčenou louku překračujeme suchou nohou. Jinak by nás čekalo půl km se zmrzlýma nohama, což nezní jako příjemný zážitek. Noc v útulně je samozřejmě super, ještě k tomu, když ji máme celou pro sebe.

Všechno je proti nám

Ráno se poprvé budíme do zamračeného dne. To to mohlo ještě den vydržet, říkáme si, ale nic se nedá dělat, a tak zabalení do pláštěnek vyrážíme do jemného mrholení. Po překonání řeky se napojujeme na stezku. Jdeme zhruba kilák, když se opět přezouváme do gumáků, protože stezka mizí. Zůstává jen podmáčená louka, bažinky, potoky a rašeliniště, které postupně musíme překonávat. Je to docela sranda, takové pravé skotské dobrodružství, ale člověka to vyčerpává. Po třech hodinách chůze se konečně dostáváme k odbočce vedoucí na Ben Nevis. Není to ale hlavní trasa, a tak se pro jistotu ptáme místních, jestli tudy nějaká stezka vede. Prý ano, ale rozhodně není dobré se tam vydávat v dnešním počasí a nahoře je hřeben, který je v mlze a větru nebezpečný. „To přece nemůže být tak hrozné“, říkáme si pro sebe.

Výstup na Ben Nevis

Ve 12 zahajujeme výstup na Ben Nevis. Stezka je ze začátku prošlapaná a míjíme krásný vodopád. Později se dostáváme na podmáčenou planinu s pěknou řekou, kde nám promokají boty a díky krátké přeháňce s větrem i všechno oblečení. Stezka se samozřejmě ztrácí, ale intuitivně směr víme a snažíme se podél potoka stoupat nahoru. V sedle (850 m) už toho máme celkem dost. Mlha se na chvíli rozevírá a ukazuje nám cestu. Stoupáme prudkým svahem mezi kameny a musíme si pomáhat rukama. Fouká a začíná to být docela exponované. V jednom místě dokonce až tak, že zvažujeme návrat zpět, ale nakonec se nám daří přelézt sněhovou plotnu a vytáhnout naše těžké batohy i zadky na vrchol Carn Mor Dearg (1220 m).

Přes ostrý hřeben

Teď bohužel musíme sestoupit do 1050 m a přetraverzovat ostrý hřeben. Chvíli jdeme po pravé straně, chvíli po levé a chvíli po špičce. Oba máme docela pro strach uděláno, takže i přes občasné poryvy větru, které s člověkem zacloumají tak, že se musí přidržet skály, lezeme docela obstojně jako kamzíci. Všechna sranda ale končí, když máme to nejhorší za sebou a zbývá už jen posledních 200 výškových m. Drápeme se vzhůru prudkým sněhovým svahem a oběma nám docházejí síly. Člověka to ničí i psychicky, když udělá krok nahoru a dva sjede dolů. Jsme naprosto vyčerpaní a na vrchol dolézáme po čtyřech.

Málem zůstáváme na vrcholu

Zdolali jsme Ben Nevis (1345 m) – nejvyšší horu Velké Británie a téměř z posledních sil vlézáme do přístřešku, kde je nafoukaný led. Sedíme, stoupá z nás pára, odfukujeme a jsme úplně promočení. Ani jednomu z nás už se nic nechce, ale po chvíli se do nás dává zima a naši jedinou možností na „záchranu“ je dostat se níže. Fučí, sněží a my v naprostém mlíku hledáme podle mobilu směr dolů, protože stopy ani kamenné mohyly nejsou vidět. Míša je na pokraji zhroucení, já sotva pletu nohama, ale oba kloužeme po sněhu z kopce dolů. Sice už jsme na oficiální trase na vrchol, ale v pondělí v 5 odpoledne při psím počasí tady samozřejmě nikdo není.

Hrábli jsme si na dno

Na hranici 700 m se konečně dostáváme ven z mraku a vidíme, kolik toho ještě musíme sejít. Po tom, co už máme za dnešek a celý týden v nohách, je sestup 1300 výškových m dost bolestivá záležitost. O to je to horší, když člověk na vydlážděné stezce několikrát spadne, protože mokré kameny dost kloužou. Úplně promočení a zdechlí přicházíme do kempu Glen Nevis, kde žadoníme o noc v Podu. Při čekání na vyplnění papírů se nám skoro podlamují nohy. Máme to sice za £ 70, ale je nám to jedno. Jsme v suchu, teple a zachráněni. I přes naši snahu sbalit všechno nepromokavě, to moc nepomohlo, a tak ještě v 10 večer vytahujeme věci ze sušičky.

Dokončujeme přechod West Highland Way

V Podu se balí všechno na pohodu. Chvíli čekáme, než přestane pršet, a pak vyrážíme na poslední 4 km WHW, na kterou jsme se zpátky napojili. Cesta do Fort William utíká rychle, procházíme centrem a protínáme cílovou čáru nejznámější pěší dálkové trasy Skotska. Po zhruba 170 km, 7 dnech a zdolání Ben Nevisu jsme konečně v cíli. Je to fajn pocit, ale naše dobrodružství tady nekončí. V supermarketu dokupujeme zásoby a podél jezera Loch Ness přejíždíme busem do města Inverness.

Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis nás zničil natolik, že jsme museli náš původní plán (jít druhou polovinu dálkové trasy Cape Wrath Trail) přehodnotit a místo toho vymýšlíme 4denní trek okolo nejseverovýchodnějšího mysu Británie – Cape Wrath. Bohužel až v Inverness zjišťujeme, že navazující autobus kvůli koronáče nejezdí (i když na netu tvrdili opak) a náš plán se hroutí během minuty. To znamená, že jsme jeli 2 h směrem na sever úplně zbytečně. Jsou 3 hodiny odpoledne, sedíme na zasmušilém autobusáku, studený vítr se do nás opírá a nevíme, co máme dělat. Jedno ale víme určitě. Domů se nám ještě nechce…

Kam dál?

Jak se nám povedlo vybruslit z náhlé změny situace vám povíme v příštím článku, který najdete > zde <. Zároveň jsme připravili i samostatný > článek < o West Highland Way, kde se dozvíte více informací o trase, a jak se na ni připravit. Pokud vás lákají další místa Británie, vydejte se do nejnavštěvovanějšího národního parku Anglie – > Lake District <, kde je v pohoří > Cumbrian Mountains < ukryta anglická nejvyšší hora – Scafell Pike. A v neposlední řadě musíme zmínit, že jsme se později do Skotska přestěhovali a strávili půl roku života v blízkosti WHW. Všechny informace najdete v tomto > článku <.

Mrkněte na naše video!!!

Náš přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis jsme jako vždy zachytili na kameru. Ve videu najdete naše zážitky, utrpení i spoustu praktických informací.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Přechod West Highland Way a výstup na Ben Nevis se nejdříve objevil na Discover the world cz.

Tip: článek zimní výpravy po Lake District je pokračováním našeho života v Anglii. Pokud jste ještě nečetli > předchozí díl <, určitě na něj mrkněte.

Turistika po ostrém hřebeni

Tentokrát jsou naše pocity z příchodu lockdownu mnohem lepší, než z toho listopadového. Víme, že dostaneme podporu od státu (flexible furlough), můžeme se přestěhovat na hotelový pokoj s vanou a neomezeným množstvím teplé vody, a taky strava bude pestřejší, protože kuchaři, kteří vaří dokola jen hranolky s nuggetami, tady nebudou. Zatím ale nevíme, že uzamčení bude trvat až do půlky května. Nový rok nás vítá krásným počasím, a tak hned vyrážíme na turistiku. Dvěma autobusy přejíždíme přes Keswick do Threlkeldu, odkud prudce stoupáme na vrchol Blencathra (868 m). Dnes volíme zajímavou trasu po ostrém hřebeni Halls Fell Ridge. Se stoupající nadmořskou „výškou“ se nám otevírají nádherné výhledy na zasněžené vrcholy NP Lake District. Sníh se objevuje také pod nohama a začíná to pěkně klouzat. Cestou potkáváme pár Britů s mačkami a cepíny a říkáme si, že to přece nemůže být tak divoké.

A světe div se, není. Sice to pořádně klouže, ale my jako kamzíci svižně šplháme po zmrzlém hřebeni až na vrchol. Tady nás opět poráží vítr. Slunce nádherně svítí, ale unášené částečky sněhu bičují naše obličeje, takže rychle děláme pár fotek a vydáváme se na cestu dolů. Jako nic překonáváme krásně zasněžený vrchol Blease Fell, po jehož svazích sklouzáváme k řece Greta. Podél ní nás pěkná cyklostezka přivádí do Keswicku, kde po krátké prohlídce náměstí sedáme do dvoupatrového autobusu a s obouchanými zadky z padání cestou dolů se vracíme zpět. Po našich tradičních 5 km od nádraží k hotelu nás ještě čeká umývání nádobí po večeři. Během lockdownu totiž máme služby na nádobí a pravidelně se střídáme.

Vrchol Blencathra via Halls Fell Ridge

Hory umí být zrádné

Chvíli neposedíme a o pár dnů později vyrážíme zase na hory. Opět přes Keswick přejíždíme k jezeru Bassenthwaite. V plánu je totiž zdolat majestátný vrchol Skiddaw (931 m). Dnes mělo být krásně, ale špičky hor jsou schovány v mraku. Už podle větru dole tušíme, že nahoře to nebude žádná pohoda. Začínáme pozvolně po loukách mezi ovcemi a opuštěným údolím se vydáváme vzhůru. Postupně nám mizí stezka pod nohami. Překonáváme podmáčené vřesoviště a dostáváme se pod prudký zasněžený svah. Trasa nikde vidět není, ale je nám jasné, že musíme nahoru. Stoupáme sněhem a vítr sílí. Nikde žádní lidé, výhledy, stezka, jen my sníh a mlha. Na vrcholu fučí tak, že se člověk může do větru opřít a nechat se držet. Já jsem si „chytře“ dole pod prudkým kopcem sundal mikinu, ale tady nemám žádnou šanci si ji obléct.

Moji zmrzlosti nepomáhá ani to, že každou chvíli musím vytahovat mobil z kapsy, abychom se v mapách mohli podívat, kterým směrem jít. Na holých zasněžených kopcích se totiž nedá podle ničeho orientovat. Postupně scházíme dolů a konečně se dostáváme pod úroveň mraku a sněhu. Sice ještě nemáme úplně vyhráno, protože zmrzlé kameny v prudkém svahu pořádně kloužou, ale to nejhorší je za námi. Před příchodem do Keswicku si ještě užíváme výhledy na město a jezero Derwent Water z vrcholku Latrigg (368 m), a pak už pelášíme na bus. Nepřestává nás překvapovat, jak člověka může zaskočit počasí v tak nízkých horách. Pořád se máme ještě co učit.

Pořád jen mlha, mraky a vítr

Poučeni z minula přijíždíme dobře oblečeni na konec údolí Great Langdale k hotelu Old Dungeon Ghyll. Hory tu krásně „rostou“ z úplné roviny, ale člověk hned vidí, že nahoře to nebude nic příjemného. Míše se nejde zrovna nejlépe, ale nedá se nic dělat. Na celou túru máme jen 4 hodiny, protože busy nejezdí v zimě moc často, a tak svižně stoupáme na osamělý vrchol Pike of Blisco (705 m), který při troše fantazie připomíná Matterhorn. Místo výhledů máme ale zase jen mlhu a vítr. Ve sněhu rychle klesáme do sedýlka, kde by to Míša ráda stočila dolů na bus. Jenže to bychom neviděli další úžasné vrcholky a minuli část hřebene, který byl dnes v plánu. Přes její nevoli velím k pokračování a sledujeme sněžné stopy směrem na horu South Top (834 m).

Tady nás samozřejmě nečeká nic jiného než zamrzlá krajina. Je to pěkné, ale škoda, že přes mraky a mlhu nevidíme dál než 20 m. Musíme už docela spěchat, takže po hřebeni rychle vylézáme na nejvyšší bod dnešní túry – Long Top (859 m). Vítr fučí ze všech stran, ale my neohroženě ukrajujeme metry po hřebeni, ať konečně můžeme scházet dolů. Teda spíš klouzat. Louka je zmrzlá a každou chvíli někdo z nás hází držku. Je to ale docela zábava a utíká to rychle. Krátkou zastávku děláme i u vodopádu Whorneyside, kde se koupou dvě otužilé Britky. Nám už ale nezbývá čas a na posledních 2,5 km máme jen 15 minut. Letíme jak splašení a já musím běžet napřed, abych zdržel bus. Jako obvykle jsme jediní pasažéři a řidiči nevadí chvilku počkat. Jsme unavení, úplně promočení, ale hlavně, že jsme to stihli a nemusíme čekat 2 h na další spoj.

Objevujeme vodopády a bývalé lomy

Po minulých zkušenostech chceme už něco klidnějšího. Čekáme na top počasí a volíme lehčí trasu. Začínáme u burácejícího vodopádu Skelwith Force a po příjemných stezkách pokračujeme údolím Little Langdale. Míjíme ještě zajímavější a vyšší vodopád Colwith Force a za nedlouho se dostáváme k bývalému lomu Cathedral Quarries. Nesměle vlézáme do staré štoly a doufáme, že nás přivede, kam potřebujeme. K našemu štěstí je průchozí a přivádí nás do srdce lomu se známou jeskyní Cathedral Cave. Je to nádhera, co tady člověk vytvořil. Obdivujeme mohutný sloup a prolézáme další tunely. Dneska je to fajn. Slunce svítí, nefouká a každých pár km máme nějakou zajímavost.

Ovšem prudký svah bez stezky už tak zajímavý není. Právě po něm se drápeme vzhůru směrem na vrchol Wetherlam (763 m). Ani později se nám stezka moc neobjevuje a spíše jdeme podle intuice. Poslední dobou se také čím dál tím častěji dostáváme na místa, kde si musíme pomáhat rukama. Výhledy na vrcholu ale stojí za to. Nefouká, je úplně bez mraku a my vidíme celé jezero Windermere, Coniston, všechny hory NP Lake District a moře. Dolů do Conistonu je to hračka a s Míšou to skrz údolí bývalých lomů sbíháme jako nic. Zrovna nám to vychází na přímý autobus, který nás za hodinku odváží do Windermere.

Vrchol Wetherlam a jezero Coniston

Poprvé v sedle Honister Pass

Leden utíká jako voda a některé věci se pro nás mění. Většina našich kolegů odjela domů, takže se moc nemáme s kým bavit a obědy si musíme ohřívat sami. Počasí je tady podobné jako v Čechách, většinou kolem nuly, sem tam nasněží a za chvíli sníh roztaje. Je to docela překvapení, protože jsme čekali spíše ostrovní klima. Taky Britové nejsou na sníh úplně připravení a je zázrak, že na svých celoročních pneu projedou po naši křivolaké silnici. My opět zkoušíme štěstí na horách. Vystupujeme ve vesnici Rosthwaite a po stepping stones překračujeme potok. Začínáme stoupat prudkým svahem a po chvilce zase prozkoumáváme bývalé štoly. Jedna je opět zakončena velkou jeskyní, kde někdo dělává i oheň.

Od cca 500 m n. m. máme sníh a stezka se ztrácí. Nezbývá nic jiného, než sledovat stopy někoho před námi. Naposledy si užíváme výhledy na krajinu, než vlézáme do mlhy na vrcholu Dale Head (753 m). Zase fučí ledový vítr, takže jen děláme pár fotek a sbíháme dolů do sedla Honister Pass. Tady je to docela pěkné a rozhodně to stojí za další návštěvu. V bývalém lomu jsou udělány prohlídky, a dokonce i ferrata. My dnes ale nemáme moc času a musíme chytit autobus domů. Zpáteční cestu busem mezi horami si opět užíváme z předních sedadel druhého patra. Ještě aby ne, když za celodenní jízdné platíme dohromady £ 23 (cca 700 Kč). Možná si někdo říká, že v Anglii je to normální a zdejší obyvatelé přeci vydělávají více, ale my si s 80 % anglické minimální mzdy nemůžeme moc vyskakovat.

Vyrážíme k moři

Už máme dost toho větru, zimy a mlhy, a tak vyrážíme k moři. Bohužel tam z našich končin není úplně ideální spojení, takže vstáváme už v půl 6, abychom před 7 stihli bus z Windermere. Přímou linkou jedeme do přímořského města Barrow in Furness, kde vystupujeme v centru u pěkné radnice. Okamžitě nás zasahuje ledový vítr. Naštěstí je tu náš navazující spoj rychle a my si užíváme ještě 10 minut tepla, než vystupujeme na ostrově Walney. Na nic nečekáme a svižně vyrážíme po asfaltce podél moře, směrem na jeho jižní cíp. „No“, podél moře. Spíše podél mazlavého bahna, které z něj zbylo. Je tady totiž velký rozdíl mezi přílivem a odlivem (podobně jako u > Mont Saint Michel < ve Francii) a v zátoce není žádná voda. Celých 7 km neúnavně fouká a skoro nic zajímavého nevidíme.

Jak jsme (ne)viděli tuleně

Konečně přicházíme k přírodní rezervaci South Walney a dostáváme se k pláži s výhledem na širé moře. Podél pobřeží jdeme až na úplný konec ostrova, který je naším dnešním cílem. Právě tady teď měli být vyvalení tuleni. Na chvíli se schováváme před větrem v pozorovací budce a čekáme, jestli nepřiplavou. Je to marné a přes internet zjišťujeme podle webkamery, že se plácají na vedlejší pláži, kam je lidem vstup zakázán. Co se dá dělat, snad někdy příště. Obcházíme rezervaci a zpět k Barrow se vracíme po druhé straně ostrova, tentokrát už opravdu podél moře. Je to fajn, jen kdyby tak nefoukalo a nebyla pořádná kosa. MHD se vezeme zpátky do centra, kde přesedáme na bus do Kendal a následně do Windermere. Domů přicházíme akorát na večeři, umýváme nádobí a už si můžeme užívat odpočinku po dnešních našlapaných 30 km.

Kloužeme po ledě

Během zamračených dnů se snažíme zlepšovat naše sociální sítě. Nese to i první ovoce a daří se nám udělat písemný rozhovor pro portál Češi po světě a online přednášku pro Cestovatelský klub VŠE (viz sekce > spolupráce <). Slunečné dny nemůže trávit jinak než naši oblíbenou turistikou. Tentokrát i s dvěma kolegy vycházíme z vesnice Borrowdale. Nejprve to jde fajn. Stoupáme po vyšlapané stezce a užíváme si sluníčko a zamrzlé vodopády v údolí. Později se však dostáváme pod vrcholek Lining Crag (542 m), na který musíme vylézt prudkým svahem. Celá stezka je ale pokrytá čistým ledem a člověk musí pečlivě vybírat místa, kam stoupnout. Nám s Míšou to nevadí, ale zbytek naší skupiny se lehce trápí a neobejde se to bez menší krize.

Nakonec vše zvládáme a užíváme si výhledy na pocukrované okolní kopce. Překonáváme sedlo okolo 600 m a začínáme scházet dolů, což se neobejde bez pádů. My s Míšou se tomu ale naštěstí vyhýbáme. Čemu se však nevyhýbám, je propadnutí se po lýtko do podmáčené bažinky. S kompletně promočenou botou tak pokračuji dále. Na poslední úsek cesty do Grasmere se rozdělujeme. Míšu s ostatními posílám na sestup údolím a já volím trasu po hřebeni s výhledy. Je to krásné, dnešní počasí nemohlo být lepší. Už je docela vidět, jak máme zdejší kopce prochozené. Kam se člověk podívá, tam už to známe.

Jak vypadá náš běžný den v lockdownu?

Únor toho moc zajímavého nepřinesl, kromě příjemné zprávy o prodloužení lockdownu. Vypadá to, že otevřeme až 17. 5. Naše dny při špatném počasí začínají být poměrně rutinní. Vstáváme kolem půl 9 a scházíme do kuchyně si připravit ovoce a jogurty k snídani. Dopoledne já překládám náš YouTube kanál do angličtiny a Míša dělá Instagram. Kolem 10 máme kafe a ve 12 si jdeme ohřát k obědu zbytky včerejší večeře. Odpoledne se buď opět věnujeme online životu, nebo sedíme na „staffroomu“ a skládáme puzzle. Občas se snažíme posilovat a protahovat, ať po zimě nejsme dvě nemotorné koule.

Já k tomu ještě čtu anglickou knihu, hraju na mobilu kulečník a nově jsem se na duolingu začal učit Španělsky (jsem zvědavý, jak dlouho mi to vydrží). Večeře je v 6 a po ní obvykle sedíme chvíli na „staffu“, než se odebereme do pokoje koukat na seriál, což nám vydrží do půlnoci. Ve volných oknech se snažíme chodit ven. Většinou ale jen na kratší procházky po okolí, protože na hory to v těch mracích nemá smysl. Povedlo se nám objevit pár nových míst, a taky nějaké kešky. Není to nejlepší program, ale co tak má člověk dělat, když je lockdown a správně se skoro nic nesmí.

Další zimní výpravy po Lake District

Na přelomu února a března se nám dělá pěkné počasí, a to je třeba využít na další zimní výpravy po Lake District. Začíná být docela těžké hledat trasy, kde jsme ještě nebyli, když máme omezené možnosti pro cestování busem. Od hotelu New Dungeon Ghyll stoupáme po kamenné stezce prudkým svahem na vrchol Harrison Stickle (732 m). Společnost nám dělají ovce, které moderní „bača“ sedící na čtyřkolce vyhání na pastvu. Nějak jsme za ten měsíc zlenivěli a moc nám to nešlape. Míša protestuje, ale není to nic platné. Stejně šlapeme až na vrchol a užíváme si pěkné výhledy na údolí Great Langdale a jezero Stickle Tarn. Po plochém hřebeni pak přecházíme na vrchol Sergeant Man, odkud scházíme do Grasmere. Samozřejmě je znát, že se nacházíme v nejdeštivější oblasti Anglie a oba máme kompletně promočené boty. Ale to už je taková naše klasika.

Výstup na Great Gable

Jen o pár dní později vystupujeme pod sedlem Honister Pass a svižně po úzké asfaltce šlapeme nahoru. Odtud začíná pořádné stoupání, během kterého se dostáváme na vrcholek Grey Knotts (697 m). Je nádherně, nikde ani mrak. Doposud jsme si cestu krátili hledáním kešek, ale teď už musíme zabrat, protože náš dnešní cíl (vrchol Great Gable – 899 m) vypadá ještě docela daleko. Chvíli jdeme po hřebeni, než stoupáme na menšího kolegu Green Gable (801 m). Název opravdu sedí, protože je to snad jediné místo v Cumbrian Mountains, kde je tráva po zimně zelená. Z 800 m scházíme do malého sedýlka, abychom si mohli vylézt poslední krpál. Dokonce si i chvíli pomáháme rukama. Na vrcholu máme úžasné výhledy. Dnes jsme opravdu v srdci hor a kolem nás je spousta vrcholů okolo 900 m, což je tady v Anglii pořádná výška. Když si děláme fotky, prolétají kolem nás stíhačky (> video <).

Čas nás ale tlačí, a tak musíme dolů. Sestup k jezeru Styhead Tarn je dost prudký a jsem rád, že jsme tudy nešli nahoru. U jezírka už máme v podstatě vyhráno a pokračujeme příjemně podél řeky. To se ale mění, když uhýbáme na zkratku, která v mapě vypadá jako prochozenější. Stezka se nám co chvíli ztrácí a vede prudce dolů podél potoka. Občas dokonce musíme lézt svahem podél skály. Alespoň vidíme vodopád Taylor Gill Force. Když jsme dole v údolí, opět si marně myslíme, že máme vyhráno. Stezka je podmáčená a my se přes kameny snažíme různě přeskakovat. Na posledních 2 km se nám oběma daří a stoupáme celou botou do vody. Já jsem si vybral místo i s pěkným bahýnkem. Když jsme konečně na asfaltu, ještě musíme popobíhat, abychom stihli bus. Povedlo se a po 2,5 h cestování jsme na hotelu. Připálení od slunce, unavení, ale plní super zážitků.

Jaro začíná

Ani březen není s počasím o moc lepší. Hodně prší a nemá smysl cpát se někam do hor. Výletujeme tedy jen v okolí hotelu a pomalu nám přichází jaro. Všude kolem cest kvetou narcisy a příroda se probouzí. Také právě začíná sezóna jehňat a na všech okolních loukách najednou začala pobíhat mláďata ovcí. Je super pozorovat, jak neotřepaně poskakují a otravují své mámy kvůli mléka. Nemění se ale jen příroda, mění se také naše povinnosti. Kromě mytí nádobí se teď musíme nově zapojovat i do vaření večeře. Nejsme z toho moc nadšení a slovo vaření je velká nadsázka. Spíše jen ohříváme věci z mrazáku a děláme k tomu přílohy. Ve velké profesionální kuchyni nám to totiž moc nejde, ještě k tomu, když jsme zvyklí vařit max. 2 porce a ne 20. Nějak se s tím však pereme a vypadá to, že ostatním chutná.

Půl roku v Anglii

Tři měsíce v lockdownu uběhli jako nic a my zjišťujeme, že už jsme v Anglii strávili půl roku života. Vtipné je, že jsme dohromady pracovali cca 7 týdnů a zbytek času strávili v uzamčení a restrikcích. Poněkud méně příjemné zjištění je, že jsme vlivem počasí celý březen nikam pořádně nevyjeli. Naštěstí v dubnu už se mění jízdní řády autobusů na letní, slunce vylézá zpoza mraků a my můžeme vyrážet za novým dobrodružstvím. Ale o tom vám povíme až v následujícím díle.

Kam dál?

Zimní výpravy po Lake District jsou třetím dílem našeho života v Anglii. Pokud jste ještě nečetli > předchozí díly <, určitě to napravte. O národním parku Lake District jsme pro vás připravili samostatný > článek <. Dozvíte se v něm např., jaká místa vidět, jak se po NP pohybovat, na co si dát pozor, nebo která zvířata můžete potkat. Také jsme pro vás napsali speciální článek o > Cumbrian Mountains <, kde najdete všechny zmíněné turistiky a mnoho dalších tipů na výlety.  Pokud vás lákají další místa v Británii, navštivte Skotsko. My jsme jej prošli po nejznámější dálkové trase > West Highland Way <, kterou jsme zakončili výstupem na Ben Nevis. Také jsme navštívili hlavní město Skotska – Edinburgh a „prošli“ se podél východního pobřeží (více > zde <). A také nemůžeme vynechat článek o našem pozdějším životě ve > Skotsku <.

Mrkněte na naše video!!!

Náš pobyt v Anglii pravidelně dokumentujeme pomocí videí. V 6. díle našeho vlogunevlogu uvidíte, jak mrzneme na vrcholcích Wetherlam a Dale Head, jak prozkoumáváme opuštěné štoly a jak jsme (ne)viděli tuleně.

Pro další videa klikněte na náš > kanál <.

Sleduj nás na sociálních sítích

Článek Zimní výpravy po Lake District se nejdříve objevil na Discover the world cz.