Zimní výpravy po Lake District
10. 4. 2021Náš život v Anglii byl od začátku jednou velkou změnou. Původně jsme tady ani neměli být. Původně jsme tady měli půl roku pořádně pracovat, abychom vydělali peníze na naši vysněnou cestu do Asie. Jak už to tak bývá, osud pro nás připravil nevídaná překvapení. Na konci prosince, po necelém měsíci pracování, přišel další lockdown, tentokrát na 5 měsíců. Hotel byl ze dne na den zavřený, hosté pryč a nás čekalo moře volného času. Přečtěte si náš článek zimní výpravy po Lake District a podívejte se, jak si krátíme lockdown výlety po národním parku Lake District a Cumbrian Mountains.
Tip: článek zimní výpravy po Lake District je pokračováním našeho života v Anglii. Pokud jste ještě nečetli > předchozí díl <, určitě na něj mrkněte.
Turistika po ostrém hřebeni
Tentokrát jsou naše pocity z příchodu lockdownu mnohem lepší, než z toho listopadového. Víme, že dostaneme podporu od státu (flexible furlough), můžeme se přestěhovat na hotelový pokoj s vanou a neomezeným množstvím teplé vody, a taky strava bude pestřejší, protože kuchaři, kteří vaří dokola jen hranolky s nuggetami, tady nebudou. Zatím ale nevíme, že uzamčení bude trvat až do půlky května. Nový rok nás vítá krásným počasím, a tak hned vyrážíme na turistiku. Dvěma autobusy přejíždíme přes Keswick do Threlkeldu, odkud prudce stoupáme na vrchol Blencathra (868 m). Dnes volíme zajímavou trasu po ostrém hřebeni Halls Fell Ridge. Se stoupající nadmořskou „výškou“ se nám otevírají nádherné výhledy na zasněžené vrcholy NP Lake District. Sníh se objevuje také pod nohama a začíná to pěkně klouzat. Cestou potkáváme pár Britů s mačkami a cepíny a říkáme si, že to přece nemůže být tak divoké.
A světe div se, není. Sice to pořádně klouže, ale my jako kamzíci svižně šplháme po zmrzlém hřebeni až na vrchol. Tady nás opět poráží vítr. Slunce nádherně svítí, ale unášené částečky sněhu bičují naše obličeje, takže rychle děláme pár fotek a vydáváme se na cestu dolů. Jako nic překonáváme krásně zasněžený vrchol Blease Fell, po jehož svazích sklouzáváme k řece Greta. Podél ní nás pěkná cyklostezka přivádí do Keswicku, kde po krátké prohlídce náměstí sedáme do dvoupatrového autobusu a s obouchanými zadky z padání cestou dolů se vracíme zpět. Po našich tradičních 5 km od nádraží k hotelu nás ještě čeká umývání nádobí po večeři. Během lockdownu totiž máme služby na nádobí a pravidelně se střídáme.
Vrchol Blencathra via Halls Fell Ridge
Hory umí být zrádné
Chvíli neposedíme a o pár dnů později vyrážíme zase na hory. Opět přes Keswick přejíždíme k jezeru Bassenthwaite. V plánu je totiž zdolat majestátný vrchol Skiddaw (931 m). Dnes mělo být krásně, ale špičky hor jsou schovány v mraku. Už podle větru dole tušíme, že nahoře to nebude žádná pohoda. Začínáme pozvolně po loukách mezi ovcemi a opuštěným údolím se vydáváme vzhůru. Postupně nám mizí stezka pod nohami. Překonáváme podmáčené vřesoviště a dostáváme se pod prudký zasněžený svah. Trasa nikde vidět není, ale je nám jasné, že musíme nahoru. Stoupáme sněhem a vítr sílí. Nikde žádní lidé, výhledy, stezka, jen my sníh a mlha. Na vrcholu fučí tak, že se člověk může do větru opřít a nechat se držet. Já jsem si „chytře“ dole pod prudkým kopcem sundal mikinu, ale tady nemám žádnou šanci si ji obléct.
Moji zmrzlosti nepomáhá ani to, že každou chvíli musím vytahovat mobil z kapsy, abychom se v mapách mohli podívat, kterým směrem jít. Na holých zasněžených kopcích se totiž nedá podle ničeho orientovat. Postupně scházíme dolů a konečně se dostáváme pod úroveň mraku a sněhu. Sice ještě nemáme úplně vyhráno, protože zmrzlé kameny v prudkém svahu pořádně kloužou, ale to nejhorší je za námi. Před příchodem do Keswicku si ještě užíváme výhledy na město a jezero Derwent Water z vrcholku Latrigg (368 m), a pak už pelášíme na bus. Nepřestává nás překvapovat, jak člověka může zaskočit počasí v tak nízkých horách. Pořád se máme ještě co učit.
Pořád jen mlha, mraky a vítr
Poučeni z minula přijíždíme dobře oblečeni na konec údolí Great Langdale k hotelu Old Dungeon Ghyll. Hory tu krásně „rostou“ z úplné roviny, ale člověk hned vidí, že nahoře to nebude nic příjemného. Míše se nejde zrovna nejlépe, ale nedá se nic dělat. Na celou túru máme jen 4 hodiny, protože busy nejezdí v zimě moc často, a tak svižně stoupáme na osamělý vrchol Pike of Blisco (705 m), který při troše fantazie připomíná Matterhorn. Místo výhledů máme ale zase jen mlhu a vítr. Ve sněhu rychle klesáme do sedýlka, kde by to Míša ráda stočila dolů na bus. Jenže to bychom neviděli další úžasné vrcholky a minuli část hřebene, který byl dnes v plánu. Přes její nevoli velím k pokračování a sledujeme sněžné stopy směrem na horu South Top (834 m).
Tady nás samozřejmě nečeká nic jiného než zamrzlá krajina. Je to pěkné, ale škoda, že přes mraky a mlhu nevidíme dál než 20 m. Musíme už docela spěchat, takže po hřebeni rychle vylézáme na nejvyšší bod dnešní túry – Long Top (859 m). Vítr fučí ze všech stran, ale my neohroženě ukrajujeme metry po hřebeni, ať konečně můžeme scházet dolů. Teda spíš klouzat. Louka je zmrzlá a každou chvíli někdo z nás hází držku. Je to ale docela zábava a utíká to rychle. Krátkou zastávku děláme i u vodopádu Whorneyside, kde se koupou dvě otužilé Britky. Nám už ale nezbývá čas a na posledních 2,5 km máme jen 15 minut. Letíme jak splašení a já musím běžet napřed, abych zdržel bus. Jako obvykle jsme jediní pasažéři a řidiči nevadí chvilku počkat. Jsme unavení, úplně promočení, ale hlavně, že jsme to stihli a nemusíme čekat 2 h na další spoj.
Objevujeme vodopády a bývalé lomy
Po minulých zkušenostech chceme už něco klidnějšího. Čekáme na top počasí a volíme lehčí trasu. Začínáme u burácejícího vodopádu Skelwith Force a po příjemných stezkách pokračujeme údolím Little Langdale. Míjíme ještě zajímavější a vyšší vodopád Colwith Force a za nedlouho se dostáváme k bývalému lomu Cathedral Quarries. Nesměle vlézáme do staré štoly a doufáme, že nás přivede, kam potřebujeme. K našemu štěstí je průchozí a přivádí nás do srdce lomu se známou jeskyní Cathedral Cave. Je to nádhera, co tady člověk vytvořil. Obdivujeme mohutný sloup a prolézáme další tunely. Dneska je to fajn. Slunce svítí, nefouká a každých pár km máme nějakou zajímavost.
Ovšem prudký svah bez stezky už tak zajímavý není. Právě po něm se drápeme vzhůru směrem na vrchol Wetherlam (763 m). Ani později se nám stezka moc neobjevuje a spíše jdeme podle intuice. Poslední dobou se také čím dál tím častěji dostáváme na místa, kde si musíme pomáhat rukama. Výhledy na vrcholu ale stojí za to. Nefouká, je úplně bez mraku a my vidíme celé jezero Windermere, Coniston, všechny hory NP Lake District a moře. Dolů do Conistonu je to hračka a s Míšou to skrz údolí bývalých lomů sbíháme jako nic. Zrovna nám to vychází na přímý autobus, který nás za hodinku odváží do Windermere.
Vrchol Wetherlam a jezero Coniston
Poprvé v sedle Honister Pass
Leden utíká jako voda a některé věci se pro nás mění. Většina našich kolegů odjela domů, takže se moc nemáme s kým bavit a obědy si musíme ohřívat sami. Počasí je tady podobné jako v Čechách, většinou kolem nuly, sem tam nasněží a za chvíli sníh roztaje. Je to docela překvapení, protože jsme čekali spíše ostrovní klima. Taky Britové nejsou na sníh úplně připravení a je zázrak, že na svých celoročních pneu projedou po naši křivolaké silnici. My opět zkoušíme štěstí na horách. Vystupujeme ve vesnici Rosthwaite a po stepping stones překračujeme potok. Začínáme stoupat prudkým svahem a po chvilce zase prozkoumáváme bývalé štoly. Jedna je opět zakončena velkou jeskyní, kde někdo dělává i oheň.
Od cca 500 m n. m. máme sníh a stezka se ztrácí. Nezbývá nic jiného, než sledovat stopy někoho před námi. Naposledy si užíváme výhledy na krajinu, než vlézáme do mlhy na vrcholu Dale Head (753 m). Zase fučí ledový vítr, takže jen děláme pár fotek a sbíháme dolů do sedla Honister Pass. Tady je to docela pěkné a rozhodně to stojí za další návštěvu. V bývalém lomu jsou udělány prohlídky, a dokonce i ferrata. My dnes ale nemáme moc času a musíme chytit autobus domů. Zpáteční cestu busem mezi horami si opět užíváme z předních sedadel druhého patra. Ještě aby ne, když za celodenní jízdné platíme dohromady £ 23 (cca 700 Kč). Možná si někdo říká, že v Anglii je to normální a zdejší obyvatelé přeci vydělávají více, ale my si s 80 % anglické minimální mzdy nemůžeme moc vyskakovat.
Vyrážíme k moři
Už máme dost toho větru, zimy a mlhy, a tak vyrážíme k moři. Bohužel tam z našich končin není úplně ideální spojení, takže vstáváme už v půl 6, abychom před 7 stihli bus z Windermere. Přímou linkou jedeme do přímořského města Barrow in Furness, kde vystupujeme v centru u pěkné radnice. Okamžitě nás zasahuje ledový vítr. Naštěstí je tu náš navazující spoj rychle a my si užíváme ještě 10 minut tepla, než vystupujeme na ostrově Walney. Na nic nečekáme a svižně vyrážíme po asfaltce podél moře, směrem na jeho jižní cíp. „No“, podél moře. Spíše podél mazlavého bahna, které z něj zbylo. Je tady totiž velký rozdíl mezi přílivem a odlivem (podobně jako u > Mont Saint Michel < ve Francii) a v zátoce není žádná voda. Celých 7 km neúnavně fouká a skoro nic zajímavého nevidíme.
Jak jsme (ne)viděli tuleně
Konečně přicházíme k přírodní rezervaci South Walney a dostáváme se k pláži s výhledem na širé moře. Podél pobřeží jdeme až na úplný konec ostrova, který je naším dnešním cílem. Právě tady teď měli být vyvalení tuleni. Na chvíli se schováváme před větrem v pozorovací budce a čekáme, jestli nepřiplavou. Je to marné a přes internet zjišťujeme podle webkamery, že se plácají na vedlejší pláži, kam je lidem vstup zakázán. Co se dá dělat, snad někdy příště. Obcházíme rezervaci a zpět k Barrow se vracíme po druhé straně ostrova, tentokrát už opravdu podél moře. Je to fajn, jen kdyby tak nefoukalo a nebyla pořádná kosa. MHD se vezeme zpátky do centra, kde přesedáme na bus do Kendal a následně do Windermere. Domů přicházíme akorát na večeři, umýváme nádobí a už si můžeme užívat odpočinku po dnešních našlapaných 30 km.
Kloužeme po ledě
Během zamračených dnů se snažíme zlepšovat naše sociální sítě. Nese to i první ovoce a daří se nám udělat písemný rozhovor pro portál Češi po světě a online přednášku pro Cestovatelský klub VŠE (viz sekce > spolupráce <). Slunečné dny nemůže trávit jinak než naši oblíbenou turistikou. Tentokrát i s dvěma kolegy vycházíme z vesnice Borrowdale. Nejprve to jde fajn. Stoupáme po vyšlapané stezce a užíváme si sluníčko a zamrzlé vodopády v údolí. Později se však dostáváme pod vrcholek Lining Crag (542 m), na který musíme vylézt prudkým svahem. Celá stezka je ale pokrytá čistým ledem a člověk musí pečlivě vybírat místa, kam stoupnout. Nám s Míšou to nevadí, ale zbytek naší skupiny se lehce trápí a neobejde se to bez menší krize.
Nakonec vše zvládáme a užíváme si výhledy na pocukrované okolní kopce. Překonáváme sedlo okolo 600 m a začínáme scházet dolů, což se neobejde bez pádů. My s Míšou se tomu ale naštěstí vyhýbáme. Čemu se však nevyhýbám, je propadnutí se po lýtko do podmáčené bažinky. S kompletně promočenou botou tak pokračuji dále. Na poslední úsek cesty do Grasmere se rozdělujeme. Míšu s ostatními posílám na sestup údolím a já volím trasu po hřebeni s výhledy. Je to krásné, dnešní počasí nemohlo být lepší. Už je docela vidět, jak máme zdejší kopce prochozené. Kam se člověk podívá, tam už to známe.
Jak vypadá náš běžný den v lockdownu?
Únor toho moc zajímavého nepřinesl, kromě příjemné zprávy o prodloužení lockdownu. Vypadá to, že otevřeme až 17. 5. Naše dny při špatném počasí začínají být poměrně rutinní. Vstáváme kolem půl 9 a scházíme do kuchyně si připravit ovoce a jogurty k snídani. Dopoledne já překládám náš YouTube kanál do angličtiny a Míša dělá Instagram. Kolem 10 máme kafe a ve 12 si jdeme ohřát k obědu zbytky včerejší večeře. Odpoledne se buď opět věnujeme online životu, nebo sedíme na „staffroomu“ a skládáme puzzle. Občas se snažíme posilovat a protahovat, ať po zimě nejsme dvě nemotorné koule.
Já k tomu ještě čtu anglickou knihu, hraju na mobilu kulečník a nově jsem se na duolingu začal učit Španělsky (jsem zvědavý, jak dlouho mi to vydrží). Večeře je v 6 a po ní obvykle sedíme chvíli na „staffu“, než se odebereme do pokoje koukat na seriál, což nám vydrží do půlnoci. Ve volných oknech se snažíme chodit ven. Většinou ale jen na kratší procházky po okolí, protože na hory to v těch mracích nemá smysl. Povedlo se nám objevit pár nových míst, a taky nějaké kešky. Není to nejlepší program, ale co tak má člověk dělat, když je lockdown a správně se skoro nic nesmí.
Další zimní výpravy po Lake District
Na přelomu února a března se nám dělá pěkné počasí, a to je třeba využít na další zimní výpravy po Lake District. Začíná být docela těžké hledat trasy, kde jsme ještě nebyli, když máme omezené možnosti pro cestování busem. Od hotelu New Dungeon Ghyll stoupáme po kamenné stezce prudkým svahem na vrchol Harrison Stickle (732 m). Společnost nám dělají ovce, které moderní „bača“ sedící na čtyřkolce vyhání na pastvu. Nějak jsme za ten měsíc zlenivěli a moc nám to nešlape. Míša protestuje, ale není to nic platné. Stejně šlapeme až na vrchol a užíváme si pěkné výhledy na údolí Great Langdale a jezero Stickle Tarn. Po plochém hřebeni pak přecházíme na vrchol Sergeant Man, odkud scházíme do Grasmere. Samozřejmě je znát, že se nacházíme v nejdeštivější oblasti Anglie a oba máme kompletně promočené boty. Ale to už je taková naše klasika.
Výstup na Great Gable
Jen o pár dní později vystupujeme pod sedlem Honister Pass a svižně po úzké asfaltce šlapeme nahoru. Odtud začíná pořádné stoupání, během kterého se dostáváme na vrcholek Grey Knotts (697 m). Je nádherně, nikde ani mrak. Doposud jsme si cestu krátili hledáním kešek, ale teď už musíme zabrat, protože náš dnešní cíl (vrchol Great Gable – 899 m) vypadá ještě docela daleko. Chvíli jdeme po hřebeni, než stoupáme na menšího kolegu Green Gable (801 m). Název opravdu sedí, protože je to snad jediné místo v Cumbrian Mountains, kde je tráva po zimně zelená. Z 800 m scházíme do malého sedýlka, abychom si mohli vylézt poslední krpál. Dokonce si i chvíli pomáháme rukama. Na vrcholu máme úžasné výhledy. Dnes jsme opravdu v srdci hor a kolem nás je spousta vrcholů okolo 900 m, což je tady v Anglii pořádná výška. Když si děláme fotky, prolétají kolem nás stíhačky (> video <).
Čas nás ale tlačí, a tak musíme dolů. Sestup k jezeru Styhead Tarn je dost prudký a jsem rád, že jsme tudy nešli nahoru. U jezírka už máme v podstatě vyhráno a pokračujeme příjemně podél řeky. To se ale mění, když uhýbáme na zkratku, která v mapě vypadá jako prochozenější. Stezka se nám co chvíli ztrácí a vede prudce dolů podél potoka. Občas dokonce musíme lézt svahem podél skály. Alespoň vidíme vodopád Taylor Gill Force. Když jsme dole v údolí, opět si marně myslíme, že máme vyhráno. Stezka je podmáčená a my se přes kameny snažíme různě přeskakovat. Na posledních 2 km se nám oběma daří a stoupáme celou botou do vody. Já jsem si vybral místo i s pěkným bahýnkem. Když jsme konečně na asfaltu, ještě musíme popobíhat, abychom stihli bus. Povedlo se a po 2,5 h cestování jsme na hotelu. Připálení od slunce, unavení, ale plní super zážitků.
Jaro začíná
Ani březen není s počasím o moc lepší. Hodně prší a nemá smysl cpát se někam do hor. Výletujeme tedy jen v okolí hotelu a pomalu nám přichází jaro. Všude kolem cest kvetou narcisy a příroda se probouzí. Také právě začíná sezóna jehňat a na všech okolních loukách najednou začala pobíhat mláďata ovcí. Je super pozorovat, jak neotřepaně poskakují a otravují své mámy kvůli mléka. Nemění se ale jen příroda, mění se také naše povinnosti. Kromě mytí nádobí se teď musíme nově zapojovat i do vaření večeře. Nejsme z toho moc nadšení a slovo vaření je velká nadsázka. Spíše jen ohříváme věci z mrazáku a děláme k tomu přílohy. Ve velké profesionální kuchyni nám to totiž moc nejde, ještě k tomu, když jsme zvyklí vařit max. 2 porce a ne 20. Nějak se s tím však pereme a vypadá to, že ostatním chutná.
Půl roku v Anglii
Tři měsíce v lockdownu uběhli jako nic a my zjišťujeme, že už jsme v Anglii strávili půl roku života. Vtipné je, že jsme dohromady pracovali cca 7 týdnů a zbytek času strávili v uzamčení a restrikcích. Poněkud méně příjemné zjištění je, že jsme vlivem počasí celý březen nikam pořádně nevyjeli. Naštěstí v dubnu už se mění jízdní řády autobusů na letní, slunce vylézá zpoza mraků a my můžeme vyrážet za novým dobrodružstvím. Ale o tom vám povíme až v následujícím díle.
Kam dál?
Zimní výpravy po Lake District jsou třetím dílem našeho života v Anglii. Pokud jste ještě nečetli > předchozí díly <, určitě to napravte. O národním parku Lake District jsme pro vás připravili samostatný > článek <. Dozvíte se v něm např., jaká místa vidět, jak se po NP pohybovat, na co si dát pozor, nebo která zvířata můžete potkat. Také jsme pro vás napsali speciální článek o > Cumbrian Mountains <, kde najdete všechny zmíněné turistiky a mnoho dalších tipů na výlety. Pokud vás lákají další místa v Británii, navštivte Skotsko. My jsme jej prošli po nejznámější dálkové trase > West Highland Way <, kterou jsme zakončili výstupem na Ben Nevis. Také jsme navštívili hlavní město Skotska – Edinburgh a „prošli“ se podél východního pobřeží (více > zde <). A také nemůžeme vynechat článek o našem pozdějším životě ve > Skotsku <.
Mrkněte na naše video!!!
Náš pobyt v Anglii pravidelně dokumentujeme pomocí videí. V 6. díle našeho vlogunevlogu uvidíte, jak mrzneme na vrcholcích Wetherlam a Dale Head, jak prozkoumáváme opuštěné štoly a jak jsme (ne)viděli tuleně.
Pro další videa klikněte na náš > kanál <.