Život v Anglii – návrat domů
20. 9. 2021Do Anglie dorazilo jaro a s ním i nové jízdní řády, které nám umožnily vypravit se na nová nádherná místa. Také lockdown se blížil ke konci, a tak jsme rychle museli vyrazit objevit Skotsko, než přišel návrat do práce. Ten samozřejmě nebyl po tak dlouhé době jednoduchý. Možná proto, a hlavně kvůli možnosti práce jako průvodci pro CK Alpina, jsme se rozhodli učinit další životní krok a vrátit se domů. Ale ještě předtím bylo třeba navštívit Londýn! Přečtěte si článek Život v Anglii – návrat domů a dozvíte se, jak probíhaly naše poslední tři měsíce na ostrově.
Tento článek je volným pokračováním našeho života v Anglii. Pokud jste nečetli předchozí díl, určitě na něj > mrkněte <.
Poprvé na Kirkstone Pass
Nové jízdní řády nám umožňují objevovat nová místa národního parku Lake District. Hned prvního dubna tedy vyrážíme do Kirkstone Pass, nejvýše položeného silničního sedla v NP (454 m n. m.). Počasí je mírně aprílové a sluníčko střídají každou chvíli husté mraky. Kromě počasí nám mírně kazí výšlap i naše nálada. Míša se totiž málo oblíkla, ve větru je jí zima a odmítá se podílet na natáčení videí. Jenže v jednom člověku se to úplně dělat nedá, takže se hádáme a výstup na vrchol Caudale Moor (763 m) absolvuje každý sám. Ani sestup není o moc lepší. Nějak se nám nedaří si to vyříkat, takže jdeme každý po své ose a ani si moc neužíváme parádní výhledy z kuželovitého vrcholku Hartsop Dodd.
Dole už je nálada o něco lepší, a tak společně pokračujeme mírnou stezkou k jezeru Ullswater a autobusem přejíždíme k vodopádu Aira Force. Ten patří mezi nejznámější a nejnavštěvovanější v NP Lake District a je to trochu poznat. Velké parkoviště, informační centrum, upravené stezky, to není v tomto kraji zvykem. I tak si ale užíváme krátkou procházku k vodopádu a kaskádám. Člověk by si ještě vyšlápl na hřeben k vrcholku Gowbarrow Fell (481 m), ať má nějaké výhledy na jezero Ullswater, ale nás už limituje čas a musíme se vrátit na bus. Opět vyjíždíme serpentinami na Kirkstone Pass, kde chvíli dá řidič pauzu na poslední výhledy, a pak už jen sjíždíme dolů do Windermere a šlapeme našich „oblíbených“ 5 km k hotelu.
Objevujeme útesy u St Bees
Jen o dva dny později šlapeme naši oblíbenou trasu na autobus znovu. Tentokrát už v 6 ráno, jelikož nás čeká náročný přejezd. Přes tři hodiny se totiž dostáváme třemi autobusy na západní pobřeží do městečka Whitehaven. Naštěstí tuto trasu ještě neznáme, a tak nám to s výhledy na úžasnou krajinu docela utíká. Taky nás žene dopředu mírný adrenalin, protože je kvůli koronáče pořád zakázáno cestovat a tentokrát jsme přes 100 km od bydliště, takže pokuta by byla tučná. Ve Whitehaven rychle obhlížíme pár lodí, molo, maják a rovnou se vydáváme na trek po útesech do St Bees. Je odliv, moře je klidné, vítr mírně pofukuje a slunce krásně hřeje. Naprostá nádhera, co víc si člověk může při sobotním dopoledni přát.
Lidí moc není, takže můžeme svižně ukrajovat kilometry a vychutnávat si pohledy na nekonečnou vodní plochu z výšky 100 m. Je zajímavé vidět na jedné straně tyrkysové moře s útesy, zatímco na druhé straně jsou zelené louky s ovcemi a čnějícím pohořím Cumbrian Mountains v pozadí. Zhruba v polovině 10tikilometrové trasy scházíme na pláž. Trošku nás honí čas a vítr, takže ani nezkoušíme vodu a rychle pokračujeme do St Bees. Tady nic moc k vidění není, takže vesnicí jen procházíme a napojujeme se na okresku do Egremontu. 5 km po asfaltu není moc příjemných, ale co člověk nadělá, když je závislý na autobusech. To, co bychom dali autem pohodově do hodiny, nám MHD trvá 3,5 h. I tak nám asi celkových 10 h přesunů stálo za 4 h u moře a výlet jsme si náležitě užili.
Na Grasmoor jako v Alpách
Už jsme si zvykli, že když chceme něco vidět, musíme vstávat v 6 a minimálně 2 h se přesouvat. Ani túra od jezera Buttermere není výjimkou. Člověk chvíli přemýšlí, jestli mu to stojí za to, ale stačí jen pár minut stoupání a pohled na 3 jezera, moře a zasněžené vrcholky ho o tom okamžitě přesvědčí. Stoupání na Grasmoor (852 m) nám utíká rychle a s tou kombinací jezer, obláčků a zasněžených štítů si připadáme jako v Alpách. Je až neskutečné, co příroda dokáže vytvořit v tak nízkých kopcích. Dolů samozřejmě scházíme jinou trasou, abychom měli okruh a stejně tak děláme i okruh autobusem, protože tak toho člověk uvidí co nejvíce. Jednu cestu přes zajímavé sedlo Honister Pass, druhou přes Whinlatter Pass, čímž jsme oficiálně projeli všechny autobusové linky v Lake District.
Vyrážíme do Skotska
Je třeba ale využít volno a objevit i další krásná místa Británie. Po dlouhém zvažování a přípravách tedy porušujeme vládní nařízení, překračujeme hranice a vyrážíme do Skotska. Během jednoho týdne přecházíme Skotskou vysočinu a překonáváme legendární dálkovou trasu West Highland Way (cca 160 km), kterou zakončujeme výstupem na Ben Nevis (článek > zde <). V dalším týdnu se nám trochu komplikují plány, a tak místo treku na severu poznáváme hlavní město Skotska Edinburgh a procházíme východní pobřeží (viz samostatný > článek <). Celých 14 dní je úžasných, o to těžší je pak návrat zpět do běžného života. Pomalu se totiž blíží konec lockdownu a otevření hotelu, takže musíme opustit hotelový pokoj a nastěhovat se zpět do malého „podu“, kde se člověk nemůže pořádně hnout, natož sušit vyprané oblečení.
Zpátky do práce
Po více než 4 měsících nic nedělání se člověku těžko hledá motivace. Zvláště když je ještě týden před oficiálním otevřením a chybí nám personál. Pro Míšu to takový rozdíl není, ta je pořád na restauraci, ale já jsem dva dny na housekeepingu (úklid pokojů) a 3 dny zahradníkem. Společně s jednou Španělkou čistíme záhony, sekáme trávu, sázíme kytky a snažíme se za pár dní stihnout práci, na kterou rok nikdo nesáhl. Na druhou stranu nám výjimečně nikdo nestojí za zadkem, takže si to můžeme dělat po svém. Samotný návrat do práce je pak docela fajn. Už totiž vše potřebné víme, domluvíme se lépe a celkově nám práce jde mnohem jednodušeji, takže ani nevadí, že máme úplně plný hotel a celou směnu lítáme jako hadr na holi.
Je čas na životní změnu
Když je člověk v práci, tak měsíc uteče jako nic. Většinu dnů máme rozdělených na práci dopoledne a večer, takže odpoledne nic moc nestíháme a jen se poflakujeme nebo se snažíme načerpat trochu sil. Pracujeme totiž 6 dní v týdnu a volno máme pokaždé jinak, takže někdy se stane, že děláme i 11 dní v řadě. Počasí už je docela fajn a dá se pomalu chodit v kraťasech a triku, ale z časových možností stíháme jen dva výlety do hor za měsíc. Možná to je i jeden z důvodů, proč se rozhodujeme skončit a vydat se zpátky domů. Hlavním důvodem je ale to, že můžeme pracovat jako průvodci pro CK Alpina. Čekají nás totiž zájezdy do Provence, Slovinska i na Korsiku.
Den „D“
Přichází den „D“. Divný, dlouhý a s návratem domů. Ještě včera jsme byli normálně v práci a na dlouhou dobu naposledy obsluhovali hosty, leštili příbory, skleničky, třídili a počítali špinavé utěrky apod. Dnes už jen rveme do batohů poslední krámy, vracíme uniformy a postupně se se všemi loučíme. Samozřejmě nám k tomu vydatně prší a nemáme moc co dělat. Člověk jen nervózně sedí a přemítá, jestli na něco nezapomněl. Odbavení letu, lístky na všechny vlaky, objednání na testy, vyplnění příjezdového formuláře…na jednu cestu domů je toho nějak moc. Naše poslední hodina na hotelu Wild Boar je strašná. Nevíme, co dělat, pořád přemýšlíme, a hlavně to loučení. Obejít všechny s vědomím, že se pravděpodobně už neuvidíme. Naposledy se pak projít chodbou kolem kuchyně, zdlábnout poslední fruit tart a naposledy ucítit zápach „potwashe“ (místo, kde se myje nádobí).
Samozřejmě by to nemohlo jít hladce. Do poslední chvíle nikdo nepřijímá naši žádost přes aplikaci na jízdu taxíkem, takže nervózně chodíme sem a tam a nemůžeme se dočkat až přijede. Pak jen rychle házíme věci do kufru, letmo se ohlížíme a po skoro 9 měsících opouštíme náš „domov“. Je to zajímavé, skoro všechno působí, jako když jsme přijeli. Příroda je zelená, prší a my se divoce řítíme serpentinami po úzké silnici. Průjezd městečkem Windermere pro ten zmatek v hlavě skoro nevnímáme. Na jednu stranu jsme tu práci nenáviděli a těšili se až vypadneme, na druhou stranu máme plno skvělých zážitků a vzpomínek.
Jedeme do Londýna
Nebyli bychom to my, kdybychom si cestu domů nezpestřili o nějaký výlet. Místo na letiště v Manchesteru se vydáváme z Windermere vlakem do Londýna. V půl 10. večer vystupujeme na nádraží London Euston a rovnou přecházíme na metro. Po pár minutách v prázdném průchozím vlaku jsme na stanici Altgate, odkud táhneme celou naši bagáž (přes 65 kg) ještě asi kilák. K našemu překvapení je tu dost živo a kolem nás jsou samí Indové. Člověk by neřekl, že je v centru Londýna, asi 10 minut od Toweru. Rychle tedy zvoníme na naše domluvené ubytování, které se nám podařilo opět zařídit přes facebook, tentokrát u Čechů Vojty a Ivany (díky moc!).
Prohlídka Londýna
Nocleh byl super a my hned ráno vyrážíme do města. Máme toho na seznamu hodně, takže je třeba si trochu pohnout. Tower of London, Tower Bridge, vyhlídka Sky Garden, Shakespeare’s Globe, St Paul’s Cathedral, Piccadilly Circus, Trafalgar Square, Buckingham Palace, Houses of Parliament, zkrátka jedna památka střídá druhou. Sice jsou to vždy jen prohlídky zvenčí, ale zjistili jsme, že to nám asi vyhovuje nejvíce. Zážitkem, který v nás nechává asi největší dojem, je naše první antigenní testování. Británie ani ČR totiž nedostaly rozum, takže před nástupem do letadla musíme mít antigenní test. Přesně ten, který člověk v Anglii dostane v lékárně zdarma, ten, kterého máme asi 20 kusů v batohu a ten, za který musíme zaplatit 50 liber/os., aby nám jej vyšťourala nějaká Indka v suterénu lékárny a poslala nám certifikát.
Tip: o top památkách Londýna jsme pro vás napsali samostatný > článek <
Nekonečná noc na letišti
S negativním certifikátem a všemi věcmi se po celodenním šlapání Londýnem vydáváme kolem půl 11 na nádraží Liverpool Street. Samozřejmě jsme nemohli odolat a nakoupili jsme během dne další věci domů, takže naše bagáž je ještě těžší a objemnější. Příště tak určitě nechám Míšu si vzít kabát, speciální boty ke kabátu, knížku apod. Z nádraží jedeme posledním vlakem na letiště London Stansted, odkud nám to má v 6 ráno letět. Čeká nás tedy docela dlouhá noc. Ještě nemáme s létáním tolik zkušeností, takže jsme dost překvapení, že na cca 200 lidí je asi 15 míst k sezení a malá chodba v příletové hale před dveřmi, ve které leží úplně všichni. K tomu jsou zavřeny všechny obchody a automat na kafe nikde.
Návrat domů
Ve 4 ráno konečně začínají odbavovat a my se postupně začínáme přibližovat k letadlu domů. Pak už to jde jako při cestě sem. Skrz mraky bleskurychle nahoru, pak hodina letu ve sluníčku s mraky pod námi a zase skrz mraky a déšť dolů. Příjezdové formality jdou rychle a na příjezdový formulář nám všichni kašlou. QR kód totiž nikdo neskenuje, takže jsme v telefonu mohli ukázat jakýkoliv. Bohužel jsme na požadované datum nesehnali let do Ostravy, takže se z letiště Václava Havla přesouváme třemi spoji skrz celou Prahu na vlakáč. Odtud ještě necelé 4 hodiny vlakem a jsme konečně v Ostravě, kde se s Míšou rozjíždíme do svých domovů.
Doma je to samozřejmě parádní. Člověk konečně vidí rodinu, kámoše, má mobilní signál, internet v pokoji, neomezené množství teplé vody, místnosti, ve kterých nemusí chodit ohnutý, jídlo, na které je zvyklý a všechny ty věci, které každému přijdou normální, ale pro nás jsou teď vzácné. Na druhou stranu nás čeká plno zařizování, formalit a mimo jiné i příprava na zájezdy, kam odjíždíme už za týden…
Kam dál?
V Británii jsme strávili skoro 9 měsíců života. Během toho jsme objevili plno zajímavých míst. Asi největší dojem v nás zanechal národní park > Lake District < s pohořím > Cumbrian Mountains <. Parádní byla také návštěva Skotska, během které jsme přešli nejznámější britskou dálkovou trasu > West Higland Way < a prohlídli si > Edinburgh < společně s východním pobřežím. A pokud je to pořád málo, tak jsme pro vás připravili článek o top místech > Londýna <!
Mrkněte na naše video!
Náš život v Anglii jsme postupně monitorovali v několika videích. V 8. díle vlogunevlogu vám přiblížíme túry na vrcholy Caudale Moor a Grasmoor, a také naši výpravu na pobřeží za útesy u St Bees.
Pro další videa klikněte na náš > kanál <.